Fatal Frame: Mask of Lunar Eclipse – Recenze
16 května, 2023Do této recenze jsem se pouštěla opravdu s nadšením. Jak jsem již zmiňovala v mé předchozí recenzi na pátý díl Fatal Frame: The Maiden of Black Water, tiše jsem se modlila, aby vývojáři z Koei Tecmo udělali remaster na celou sérii. A tak se také postupně děje a nyní jsme tady. Jelikož se příběh hry vůbec nezměnil a stále zůstal stejně poutavý, jako byl originál, budu se tu spíše vyjadřovat k technickým věcem a rozdílům mezi oběma remasterovanými tituly, popřípadě rozdíly mezi původní hrou z roku 2008. Každopádně můžeme se tedy pustit do rozboru hry Fatal Frame: Mask of the Lunar Eclipse.
I přesto, ale příběh krátce uvedu, pro ty, kteří se se sérií Fatal Frame, nebo pod druhým názvem Project Zero, ještě nesetkali. Ve čtvrtém díle sledujeme příběhy tří hlavních protagonistů, kterými jsou Misaki Aso, Ruka Minazuki a Choshiro Kirishima. Dále zde také figurují vedlejší, ale přesto podstatné charaktery, jako je Madoka Tsukimori, Sayaka Minazuki, Yo Haibara a v neposlední řadě Shigeto Haibara. Jako vždy, se premisa hlavní dějové linky točí kolem starých japonských tradic a rituálního obřadu, s nímž souvisí tenká hranice mezi světem živých a mrtvých. Tentokrát se nacházíme na ostrově Rogetsu Isle, kde jsou obyvatelé už dlouho sužovaní nemocí zvanou Moonlight Syndrome (Měsíční Syndrom).
Ta souvisí s místní tradicí, tancem Kagura, který probíhá pravidelně v době zatmění Měsíce. Aniž bych zaběhla do velkých detailů a omylem něco nevyzradila, tato nemoc má za nejčastější příznak ztrátu paměti a velmi silně souvisí s měsícem a jeho vlivem na lidi během obřadního tance, který je pro obyvatele ostrova důležitým zvykem. Tento díl byl jeden z prvních, ve kterých poprvé figurovala hratelná mužská postava, Choshiro Kirishima, mladý detektiv, který vyšetřoval podezřelé události na ostrově Rogetsu a záhadné zmizení pěti dívek během obřadu. Mezi těmito dívkami byli i naše dvě hlavní hrdinky, Ruka a Misaki. Všechny tři pojí dohromady touha zjistit, co se tehdy opravdu stalo, jelikož všichni trpí do jisté míry ztrátou paměti.
Dost ale k příběhu, protože jeho odhalení náleží každému z vás a nepřísluší mně. Přejdeme teď k technickým věcem, konkrétně k tomu čím se tento díl liší od svého pokračování. Stejně jako v každém jiném díle je náš primární nástroj takzvaná Camera Obscura. Ta je specifická tím, že dokáže odhalit to, co je lidskému oku skryté, ať už ztracené předměty nebo zatracené duše zemřelých. Ve hře je tento fotoaparát použit jako základní mechanika, kterou využíváte v combatu, při luštění hádanek nebo sběru collectibles. Co je oproti pátému dílu největší rozdíl je právě pohyblivost Camery Obscury, která se mi zdála výrazně těžkopádnější. Chvíli jsem si na to musela zvykat a na první dobrou se mi tato změna moc nezamlouvala. S odstupem času jsem ale změnila názor, a to z důvodu toho, že jsem se v podstatě nedostala do situace, kdybych z nějakého fightu nebyla, alespoň trošičku nervózní. To se u pátého dílu říct nedalo, protože tam se po prvních pár fightech dostanete do sedla poměrně rychle a už z něj neslezete.
Taktéž je nám představena mechanika nová, kterou využíváme v roli Choshiro Kirishimi, a tou je Spirit Stone Flashlight. Principem je, že za použití speciálního krystalu využívá energii měsíčního světla, proti mrtvým duším. To má za následek hned několik věcí, za prvé má mnohem lepší hratelnost z pohledu combatu, čili rychlosti a pohyblivosti a za druhé, v závislosti na tom jste schopni bojovat s mnohem větším počtem nepřátel, což taky budete. Jednu velkou nevýhodu co tato svítilna má, je že když vám dojde energie, nemůžete útočit a musíte zkrátka přestat mířit na nepřátele a chvíli pobíhat okolo, aby se baterka stihla znovu nabít. To potom combatu z pohledu Kirishimi dodává na obtížnosti, jelikož při čekání na šťávu do svítilny utíkáte před čtyřmi nepřáteli, ne jedním a je vlastně mnohem snazší umřít. Na druhou stranu je tato baterka podstatně silnější než Camera Obscura, kde primárně sílu útoku určuje, jaký typ filmu používáte.
Z pohledu sbírání itemů je na tom tento díl také lépe, protože nejprve musíte itemy najít a až poté máte možnost je reálně zvednout. Podobně tomu tak bylo i v druhém díle série Fatal Frame, k čemuž se vývojáři znovu vrátili. V Maiden of the Black Water vám všechny předměty svítili dopředu přes celou mapu a vlastně jste se nemuseli ani snažit. To stejné by se dalo říct i o množství. Během hry trpíte opravdovým nedostatkem healovacích předmětů, filmu do kamery a díky tomu máte z jejich nalezení lepší pocit, což v pátém díle chybělo, protože tam bylo všeho dostatek. Z počátku jsem si myslela, že v tomhle díle se při sbírání itemů ghost handy tentokrát nevyskytují a reach out prvek tam vývojáři nechali pro umocnění úzkosti, kterou přitom prožíváme. Každopádně, není tomu tak, ghost hand vás pořád může čapnout a pokud se tak stane, o item nadobro přijdete. Objevuje se ale velmi zřídka, takže nikdy vlastně nevíte jestli se teda opravdu ukáže nebo ne a díky těmto dlouhým časovým prodlevám, vás může snadněji nachytat.
V průběhu hry můžeme nacházet dokumenty, úryvky z deníku, kazety s nahrávkami nebo přímo filmy do promítačky, což ostatně není nic nového. Co ale ve hře najdeme nového, jsou zápisky z postupného vyšetřování Kirishimi, které se aktualizují v průběhu nacházení dalších stop a indicií, a zjišťujeme co se na ostrově vlastně stalo. Osobně jsem tuhle maličkost shledala extrémně užitečnou, protože celá série za mě má jednu zásadní chybu, a tou je občas zmatek v příběhu. Nechápejte mě špatně, stále si myslím, že kvalitou je Fatal Frame na opravdu vysoké úrovni, ale upřímně řečeno, občas mám ve všem tak trochu guláš a bez nějakých vnějších vysvětlení mimo hru, se člověk ne vždycky chytne. Neřekla bych, že je to nemožné, ale musíte pak ve hře strávit mnohem více času, než byste asi strávili za normálních okolností.
Abych taky porovnala původní hru s tímto remasterem, asi nemusím poukazovat na to, že hra samozřejmě vypadá úžasně. Aby také ne, od vydání čtvrtého dílu už totiž uběhlo 15 let. Mimo grafickou stránku, která je opravdu neporovnatelná, tak se změnila stylistika hlavního menu, pozadí při interakci s dokumenty a dokonce i některé zvukové efekty, jako například zvuk kroků postav, které už nejsou tak ohlušující a nepřirozeně hlasité, jako tomu bývalo. Hra původně vyšla jenom na konzoli Wii a navíc pouze v Japonsku, to znamená, že vlastně neexistoval oficiální překlad pro západní země a Fatal Frame 4 se dal hrát pouze v japonštině. Díky tomu spoustu fanoušků reagovalo a pustilo se do neoficiálních překladů, které potom do hry vkládali jako patche. Čili je to vlastně poprvé, co si můžeme dopřát oficiální překlad, takový jaký měl být už před 15 lety. To že hra nikdy nevyšla mimo Japonsko, bylo zapříčiněno tím, že hra Fatal Frame: Mask of the Lunar Eclipse nebyla pořádně otestována a nacházelo se v ní spoustu bugů, glitchů a celkově nedošlo k řádné optimalizaci. V jistém bodě v příběhu hra pravidelně padala a nikdy se s tím pořádně nic neudělalo. Právě i z toho důvodu je čtvrtý díl této série asi nejmíň známý, přitom má jednu z nejzajímavějších atmosfér.
Jelikož jsem si tuto hru pořádně užila, zkusila jsem si jí sjet ještě jednou, akorát na těžší obtížnost, což se z mnoha ohledů ukázalo, jako skvělé rozhodnutí. Zaprvé mi to některé momenty v příběhu osvětlilo mnohem více, když už jsem věděla, jak to dopadne a také mi to dalo pěkně do těla, když jsem se snažila neumřít. Díky tomu jsem si ale všimla i značných rozdílů mezi kamerou Ruky a Misaki, které i přesto, že se ovládají stejně, mají úplně jinou hratelnost. Respektive už při mém prvním průchodu hrou, jsem si všimla, že za Misaki se mi nehraje tak dobře, jako za Ruku, ale těžká obtížnost tenhle fakt ještě víc zdůraznila. Zkrátka jsem se za Misaki naumírala a navztekala poměrně dost, dokonce i víc než za Kirishimu, za kterého se mi na druhý pokus hrálo výrazně lépe. Mohla bych to sice označit za nedostatek, ale s odstupem si uvědomuji, že jsem za to byla vlastně ráda, protože to prostě nebylo pořád to samé.
Vypíchnu ještě jednu věc, co mě osobně těší a vím, že většinu hráčů v současné době by to asi spíš štvalo, ale kdo ví, třeba nejsem jediná. Jelikož je série Fatal Frame už starší v podstatě v ní neexistuje něco jako autosave při každém dokončení fightu, nebo postupu v kapitole. Naopak, pokud si chcete hru uložit, tak musíte dojít ke konkrétním checkpointům, kde si hru uložíte ručně a autosave se vám udělá, když projdete kolem. Já jsem totiž stará škola a na takových hrách jsem zkrátka vychovaná. To že po každém trochu náročném fightu nebo v důležitém bodě v příběhu automaticky klikám na menu a chci si hru uložit, je už skoro taková nemoc, která již není v moderních hrách úplně potřeba. Autoři ale tuto mechaniku vůbec neměnili, ostatně co na těchto remasterech opravdu cením je to, že se skutečně jedná jenom o remaster, takže vše je při starém, ale v lepším kabátu. O nostalgii tedy nebude nouze, pokud jste na této sérii odchovaní.
ZÁVĚREM
Zkrátka a dobře, nemohu remasteru Fatal Frame: Mask of Lunar Eclipse v podstatě nic vytknout. Užila jsem si každou minutu a musím říct, že i pociťuji zlepšení oproti minulému remasteru pátého dílu. Fatal Frame 4 je opravdu vynikající díl a je škoda, že si to mnozí uvědomují až po 15 letech, co vyšel. Nemohu hru víc než doporučit a rozhodně se nedívejte na žádné spoilery, co se týče příběhu. To pak přijdete o polovinu zábavy. No a na závěr si tu odložím vzkaz pro vývojáře z Koei Tecmo: doufám, že brzy vydáte remaster na další díly. Budu tady a budu čekat.
10/10
Datum vydání: 8. března 2023 – Potřebné místo na disku: 25GB
Distributor ČR: N/A – Česká lokalizace: NE
