SoulCalibur VI – Recenze

18 prosince, 2018 0 Od Jiří Hora

Série SoulCalibur je tu s námi lehce přes dvacet let a za tu dobu si vydobyla téměř výsostné postavení mezi bojovými hrami. Pamětníci možná pamatují, že první hra vyšla na konci roku 1995 pod názvem Soul Edge, avšak v Evropě, Severní Americe a Austrálii hra vychází pod názvem Soul Blade v roce 1996 v rozšířené verzi, jako port na tehdejší PlayStation. SoulCalibur VI je tak sedmým velkým dílem série, který je zároveň rebootem a pokrývá události, které se staly před prvním SoulCaliburem, tedy v období let 1583 – 1590.

Je úžasné, že v době, kdy zažíváme úpadek singleplayerových her a v době, kdy většina vývojářů se snaží dělat větší a větší sandboxové hry nebo hry s Battle Royal režimem, vychází nemalé číslo bojových her. Vzpomeňme třeba na Tekken 7, Injustice 2, Mortal Kombat nebo Street Fighter.

Hlavním rozdílem SoulCalibur her oproti jiným je v tom, že hlavní postavy nepoužívají ke zničení nepřítele své holé ruce, popřípadě končetiny, ale různorodé zbraně, jako jsou meče, sekyry, dýky, katany, nejrůznější druhy halaparten a tak dále. Nabídka je vskutku velice pestrá. A v tomto směru nepřináší poslední díl Soul Calibur žádnou změnu.

Pokud bych chtěl vypíchnout jen jednu věc, která mě na SoulCalibur VI překvapila, tak by to byl důraz na příběhovou kampaň. Všechny bojové hry mají jedno společné. Vítězí a padají s množstvím herního obsahu. I proto zde najdete klasický režim Arcade, kde bojujete v osmi úrovních, proti různým CPU bojovníkům, respektive hrdinům ze SoulCalibur světa. Dále pak hra obsahuje tradiční Versus režim, kde si to můžete rozdat s kamarádem nebo potrénovat na počítačem ovládaném chudákovi. Potom tu máme dnes již samozřejmý On-Line mód a klasický trénink. Tou onou přidanou hodnotou posledního SoulCaliburu jsou však dva oddělené příběhové módy. Ano, čtete správně, dvě kampaně pro jednoho hráče. První se jmenuje Libra of Soul a druhá Soul Chronicle.

Já hlavně popíšu tu první, tedy Libra of Soul, jelikož mně se líbila daleko více, jak Soul Chronicle. Na začátku kampaně si vytvoříte svého hrdinu, s kterým procestujete prakticky celý svět. Úplně stejně jako v RPG hrách mu upravíte obličej, účes, postavu a dáte mu do vínku nějaké ty zkušenosti. Pokud máte postavu hotovou, nezbývá nic jiného, než se vrhnout do nového dobrodružství.

Kampaň Libra of Soul je uchopená zajímavě. Asi bych od bojové hry dnešní doby čekal, že příběh bude vyprávěn pomocí úžasných CGI filmečků nebo minimálně filmečků za použití ingame enginu. To se však nestane a celý příběh odkrýváte díky prostým dialogům mezi jednotlivými postavami. Abych řekl pravdu, trochu mě to zaskočilo. Ale postupem času jsem si na psaný text zvykl a nijak mne neomezoval. Pravda, zápletka je klasická, ale postavy jsou celkem slušně a hlavně čtivě napsány, takže jsem s chutí proplouval příběhem. A to doslova, jelikož na obrazovce se před vámi objeví prakticky celá mapa světa, na které vidíte, kam váš hrdina a jeho aktuální parta cestují.

Stejně jako v klasickém RPG i zde můžete plnit čistě příběhové „mise“, nebo si na chvilku odskočit na vedlejší kolej a rozvíjet tak celkem košatý příběh. Jak váš hlavní hrdina postupuje hrou, získává cenné zkušenosti, peníze a také suroviny, které vám v boji mohou přinést různé výhody, jako je rychlejší regenerace zdraví nebo větší imunita proti soupeřovým úderům.

Dost už ale bylo popisování charakteristiky kampaně, pojďme se podívat na to, co je na této hře nejdůležitější a tím je boj samotný. Ať už jste v módu kampaně nebo si to rozdáváte jen tak s CPU, tak vždy skončíte klasicky, v aréně. Na výběr máte hned 21 bojovníků a 11 různých map, které jsou stylizovány do období 16. století. I když hra využívá grafický Unreal engine 4, tak mám stále pocit, jako by autoři nedokázali využít 100% jeho potencionálu. Myslím si, že stále nejlépe vypadající bojovou hrou jsou Injustice 2, nicméně i SoulCalibur má své kouzlo a nevypadá vůbec špatně. Jen si stále říkám, že arénovitá hra by měla překypovat efekty, zničitelným prostředím a dokonalou mimikou postav.

Mojí nejoblíbenější postavou ve hře se stala Sophitia. Prsatá, do bílých lehkých šatiček oděná dlouhovlasá blondýnka, která v ruce drží meč a ve druhé štít. Ale oblíbenou se nestala proto,že by byla nějakým způsobem „přesílená“, ale čistě proto, že se mi jako postava nejvíce líbila. Tím bych se rád dostal k výbornému rozvržení sil všech bojovníků. Za celou dobu recenzování jsem vyzkoušel prakticky všechny postavy a musím říct, že autoři si dali velkou práci s vybalancováním schopností. Ať jsem zkoušel postavu s mečem, s kopím nebo s bičem, všechny byly krásně vyrovnané. To, jestli se mi s nějakou hrálo lépe nebo hůře už bylo čistě o mém pocitu.

Jako u všech bojovek, tak i zde existují základní a speciální údery a komba. V čem mě upřímně SoulCalibur VI překvapil, tak byla jednoduchost ovládání a mám pocit, že i úplný nováčky bojových hrách se do základního ovládání dostane za pár minut. Údery jsou snadné, rychlé, ale pokud je budete chtít „řetězit“, tak to bude vždy vyžadovat trochu cviku. Nicméně prvek taktiky do hry vnáší nová funkce, takzvaný Reversal Edge, díky kterému se hra zpomalí, a vy máte šanci provést silný úder. Jenže, protivník má šanci tento úder vykrýt a ještě k tomu vám naložit od cesty. Hra v tomhle módu totiž přechází na styl „kámen-nůžky-papír“, čímž dochází k tomu, že Reversal Edge nebudete na protivníka používat stále, ale opravdu jen v nutných případech.

Co se týče arén, ve kterých bojujete, tak jak jsem zmínil výše v textu, jsou stylizovány do 16. století. Velmi mě mrzí, že arény jsou prakticky hluché. Kromě toho, že můžete protivníka z dané arény vyhodit a tím pádem pak vyhrát kolo, i když vy máte 10% života a on plné zdraví, tak ničím jiným mu už ublížit nemůžete. Prohodit hráče dveřmi nebo sloupem, zarazit ho 6 metrů hluboko, utrhnout kus skály a omlátit mu ji o hlavu, sletět se soupeřem o dvě patra níže, aby zde pokračoval souboj, nic z toho není bohužel možné. A to mě opravdu mrzí. Chápu, že každá bojová hra má nějaký svůj styl, ale trochu více odvahy nebo kreativity by neuškodilo.

Na začátku jsem popsal hlavně kampaň Libra of Soul, ale i příběh Soul Chronicle je velice zajímavý, jelikož tento scénář vypráví o získání Soul Edge z různých časových a hlavně i charakterových úhlů. Tato kampaň má hlavně za úkol vás seznámit se základními postavami hry. Oproti Libra of Soul jde o kampaň vyprávěnou pomocí statických artworků, které opět neruší a v době hraní jsem už tak nějak pochopil, že tento styl vyprávění k SoulCalibur VI patří.

ZÁVĚREM

Hra stojí a padá s množstvím obsahu a nový SoulCalibur VI staví převážně na příběhové stránce. Ať už jde o první nebo druhou, tak v obou dokážete utopit několik hodin a až po té se přenést do arény na klasický boj. SoulCalibur VI je poctivá hra, která rozhodně neurazí, bohužel k dokonalosti ji stále něco chybí. Ať už jde o vymazlenější grafiku nebo o nové nápady, jak udělat boje v arénách intenzivnější a donutit hráče, aby se do soubojů ještě více ponořil. Pro veterány série se jedná o povinnost a pro nové hráče o skvělou příležitost, jak si zahrát bojovou hru, která je uživatelsky velmi příjemná.