Moje úplně první zkušenost s baseballem byla na školním táboře na základní škole. Já byl absolutní mistr v jakémkoliv sportu, takže jsem byl klasicky na střídačce. Moc mě lákalo si to zkusit, ale asi bych kluky nepřemluvil. Přesto mi to nedalo, jednomu klukovi, na nějž letěly všechny holky byl odpalovač (jestli se mu tak vůbec říká). Netrefil se ani jednou, každopádně s jeho egem jako by dal všechny míče. Nedal. Já se přihlásil, zdali bych si to nemohl taky zkusit, když to tomu týpkovi vůbec nejde. Jeho kamarád se na mě tak zle, kysele podíval. Následně odpověděl: „tak si to zkus sám“, načež jsem mu odpověděl, že mě k tomu nikdo nechce pustit. Inu, klasická základka. Také důvod, proč se se nikým z nich vůbec nestýkám. Ještě by zase netrefili všechny míčky. Přesto mi to nedalo, touha si zkusit baseball mě lákala alespoň skrz videohry, jenže nebyly peníze. Ty, co jsem měl, padly na hry jako Silent Hill 2 nebo Syphon Filter 2. Během bakalářského studia mě napadlo si alespoň koupit pálku, takže byly dvě volby: dřevěná či hliníková. Volba padla na tu druhou, protože mi přišlo, že vydrží o něco více než ta první. Do dneška ji mám u vstupních dveří svého bytu, protože v minulé rezidenci se tam usadily fetky a vařili metamfetamin. Natolik nenápadně, až na ně protidrogová jednotka udělala zátah. Varny zmizely, nepříjemný pocit zůstal, takže bylo lepší se urychleně přestěhovat. Když z české distribuce SONY dorazila nabídka na recenzi právě MLB The Show 26, jednalo se o znamení snad od Pána boha. Kromě Madden se jedná o jedinou sérii, kterou jsem nikdy nehrál, avšak celý svůj život mě lákalo si ji zkusit. Dost mě i zajímalo, jestli se vývojáři dokážou popasovat s přístupností vůči totálním nováčkům (jako já), kteří ani neznají pravidla hry.
Upřímně mi to nedalo, pravidla si řádně nastudoval, podíval se na YouTube, jak na sestřihy z jednotlivých utkání, tak i celé zápasy, abych dokázal alespoň hodně amatérským okem odhadnout, do jak velké míry se tvůrci MLB The Show 26 dokázali popasovat s co největším reálným vyobrazením. Hned po úvodním klipu, kde vidíte skutečné hráče i jejich nejlepší momenty se dostanete do menu, které je sestaveno vertikálně – kariéry, vlastní tvorby hry, managementu či doprovodného historického okénka tzv. The Negro Leagues, přes standardní zápas v off-line režimu, retro stylu, týdenních výzev až k plnému on-line módu. V titulu jsem zatím „jen“ dvanáct hodin, podařilo se mi zkusit si většinu z toho, ale stále nemám splněno na sto procent. Jedná se o mohutnou záležitost, kde mi jedno utkání (bez přeskakování záběrů z moderátorského studia apod.) zabere bezmála dvě hodiny! Ve srovnání s jedním kolem v Marathonu, jež souběžně hraji, se jedná o gigantickou záležitost. V MLB The Show 26 je super, že hráč nemusí spěchat, není nijak tlačen, vše si dokáže naplno užít i vychutnat. Atmosféra při každém utkání je vynikající, moderátoři odvádějí špičkovou práci. V Marathonu jsou časová kola spíše až likvidační, protože co chcete stihnout za dvacet minut? Leda umřít. V baseballu vás tohle nepotká, ale stane se, že po těch dvou hodinách tvrdé práce také prohrajete. Včera se mi to málem stalo a první hodinu a půl to vypadalo, že vše mám v pevných rukách. Pak přišel z protivníkovi strany Homerun, v poli měl již dva hráče a pálkař šel na první metu. Z toho vyplývá jediná – rivalský tým získal rovnou tři body. Takhle se mi to opakovalo ještě jednou a najednou z toho bylo celkem bodů šest, já následně začal nervóznět. Co musím rovnou pochválit, je maximálně variabilita v nastavování obtížnosti. V běžných hrách máte na výběr: lehkou, střední, obtížnou. Někteří vývojáři to ještě o něco rozšíří, ale základ je tento. V MLB The Show 26 si nastavíte jak samotnou náročnost celé hry obecně, tak ale i odpalování, nadhazování či práci v poli. Mně nejde absolutně odpal. S volbou začátečník dokážu odpalovat naprosto luxusní Homeruny či dosahovat vzdálených částí hřiště. S vyšší obtížností jen pokaždé dám Strike (minu, pokud se to stane třikrát po sobě, mění se hráč za jiného).
Co mi jde, je zase nadhazování. Zde si bez problému mohu dát střední náročnost a zvládám to vlastně bez velkých problémů. Rivalní NPC však dokáže míček trefit takovým způsobem, až je z toho klidně Homerun, kdežto při nastavení možnosti jako začátečník, se netrefí skoro vůbec. To je zase nuda. Pak máte skóre 12:1 a výhru také nechcete mít zdarma bez dřiny. Obecnou obtížnost či náročnost v poli mám na střední možnost. Celkový zážitek jsem si tedy dokázal perfektně sám během těch dvanácti odehraných hodin zvolit tak, abych sice vyhrál, ale nepřítel byl kousek ode mě, bylo to i napínavé a výhra zadarmo také nebyla. V menu máte na výběr ze všeho možného, kdybych měl vše zmínit, byl bych tu ještě minimálně celý další týden. Je toho enormní hromada, detailista si zde naprosto vyhraje do plného blaha.
Ty kariéristo!
Základní mód, který je vlastně i takový, řekněme, příběhový, je kariéra. Zde začínáte volbou postavy, kde si ji můžete buď rovnou (přednastavenou) vybrat nebo si vychutnat mohutný režim pro tvorbu vlastního charakteru. Od designu vlasů, přes vzhled obličeje až ke vzhledu samotné postavy. Je toho obrovské množství, já chtěl rovnou hrát, takže jsem si vybral tu už přednastavenou. Co bylo z mé strany „odfláknuto“, byl výběr univerzity. Vaše postava je ještě stále malé, středoškolské pivo, které se rozhoduje, na jakou výšku se vlastně chce dostat. Ne každá ho samozřejmě chce přijmout, musí prvně něco ukázat. K tomu je třeba vyhrávat co nejvíce středoškolských zápasů, poté se nabídky jen pohrnou. Některé univerzity vás odmítnou, jiné přijmou. Záleží jen na vašich dovednostech i postav při jednotlivých utkáních. Už si přesně nepamatuji, jakou školu jsem si zvolil, ale buď se jednalo o Stanford či UCLA. Vy si sice můžete předběžně podat přihlášku na konkrétní školu, ale pokud se vám úplně nedaří, vedení univerzity vás odmítne a vybere si místo toho někoho s lepšími výsledky. Hlavu ale nevěšte, tohle se děje mnoha studentům běžně i v reálném životě. Když někde dostanete zamítavý dopis, prostě se běžte poohlédnout po jiné nabídce či zkušenosti. Nemá cenu stát na jednom místě. Stanford naštěstí zaslal přijímací dopis (snad to byla právě tahle škola…), má předem vybraná postava tam strávila, jako to mladé pivo, tři roky, kdy měla řadu utkání. Dařilo se, takže přišla po čase nabídka vystoupit z univerzitního týmu a konečně zkusit opravdovou kariéru profesionálního hráče. Já se rozhodl ještě chvíli na stejném místě setrvat a po dalších zápasech i dokončení studia se konečně šlo do profi ligy.
Tu máte rozdělenou na desítky až stovky utkání. Vše si můžete odehrát nebo si zvolíte možnost automatické hry a jen čekáte na výsledek zápasu. Pozor – nemusí to dopadnout pokaždé výhrou. Já zkusil takto „přechytračit“ jeden kalendářní rok a hra mě dál nepustila, protože jsem až moc prohrával. Vy si také musíte předem, permanentně vybrat, jakou „třídu“ chcete po celou dobu kariéry hrát. Já si vybral nadhazovače, protože trefit se do míčku je pro mě nepředstavitelné peklo. Samotné nadhazování mi jde, takže tam problém vůbec nebyl. Co je horší, jsou vaši spoluhráči řízení umělou inteligencí. Tím, že v tomto módu výhradně kontrolujete jen nadhazovače, je zbytek ovládán umělou inteligencí, takže výsledek zápasů může dopadnout všelijak. Celou dobu se dřete, dáváte Strike každému vašemu rivalovi, pak se hra přepne do automatické části zápasu, který vy nemáte, jak ovlivnit a hle – prohráli jste na body. Soupeři dali několikrát Homerun a na metách měli již hráče. Body tak masivně naskákaly. Po celé své dřině máte jen nepříjemnou pachuť v ústech, protože pokud jdete zápasit, chcete vyhrát. Ne se jen zúčastnit. To je bohužel i velký zápor obecně všech týmových sportů – výsledek neovlivňujete jen vy sami svým tvrdým nasazením, ale vliv mají všichni hráči během celého utkání. To je také důvod, proč jsem nikdy nemusel kolektivní sporty. Kariéra není obecně nijak tragická či špatná, ale zase to není nic, o čem bych psal ještě několik dalších řádků. Dost mi to připomínalo Tony Hawk´s Underground 1, kdy podobný styl vyprávění byl tehdy v éře PlayStation 2 naprostým hitem. Dnes sice neurazí, avšak ani nenadchne. Nemá to onu sociální hloubku, kdy prohry znamenají stresující období plné finančních i rodinných problémů. Za to ty výhry značí kupovaní nových aut, nemovitostí či cestování po celém světě. Ten důraz na oba protipóly zde výrazně chybí.
Standardní utkání
Co mohu označit za vrchol MLB The Show 26, je mód „obyčejných“ zápasů. Ty, jak jsem již psal výše, trvají skoro dvě hodiny při klasických pravidlech baseballu bez přeskakování prostřihů z moderátorského studia. Zde je to nejvíce děláno pro ten typ uživatelů, kteří si titul chtějí koupit, strávit v něm desítky hodin, pobavit se, nehledat v tom žádnou vědu či absolutní náročnost. Ano – pokud jste hardcore hráč, klidně si dejte všude nejvyšší obtížnosti a hned budete čelit bolestivé výzvě, ale zde vidím velké pozitivum pro člověka, který si ke konzoli sedne jednou za čas, když mu děti odjedou na školní výlet a manželka jde na tah se svými kamarádkami. Není nic lepšího než si dát plnohodnotnou dvouhodinovku parádně strávené zábavy při sportu, který miluje snad každý na světě. Zde ovládáte všechny hráče v poli, od nadhazovače, přes pálkaře až po chytače ve vzdálených oblastech hřiště. Musíte tedy znát pravidla (alespoň ta základní), abyste věděli, co máte dělat. Vývojáři vás sice provedou úvodním tutoriálem, ten je však spíše ohledně ovládání než jako manuál pravidel baseballu. Pokud jste tedy naprostý nováček, tak jako já, je dobré se podívat na internet na základní pravidla hry, shlédnout pár videí na YouTube. Udělat si vlastně takovou menší rešerši, než půjdete do ostrého zápasu. Beztak se za čas omlátíte, po deseti hodinách strávených v tomto titulu už budete vědět moc dobře, jak vše odehrát ke zdárnému konci. Pokud znáte deskovou stolní hru Člověče, nezlob se!, máte půlku z pravidel za sebou. Vaši hráči musí postupně oběhnout jednotlivé mety a následně se pokusit dorazit do „domečku“.
Původně pro mě složitá pravidla se po lehčím studiu stala spíše jednoduchá. Ano, základ pochopí každý a vlastně mu i stačí. Ti, kdo by však chtěli vědět o baseballu zcela vše, mají možnost, protože internet je toho plný. Jakmile se vám podaří dát váš první Homerun, je to ten nejlepší pocit na světě. V moment, co vidíte, že míček nějaký divák chytne, je to vrchol už tak skvělé atmosféry. Po celý zápas to dýchá, nepřipadáte si jen jako v nějaké nudné simulaci, nýbrž jako skutečný hráč. Ve výsledku ani už nemusíte chodit na skutečná utkání, protože MLB The Show 26 to dokáže suplovat na jedničku. Diváci fandí, někteří z nich i během toho baští preclíky (pokud se zadíváte z kamer směrem do obecenstva), hráči projevují zklamání, pokud se jim něco nepovede nebo je trenér stáhne ze hry. V moment, co se někomu podaří zdárně doběhnout do jakékoliv mety a má tedy své jisté (zatím!), začne dělat svůj vítězný taneček a šklebit na se soupeře. S tím si vývojáři solidně vyhráli. Týmů na výběr je dost, jedná se o špičky v oboru. Ty nejelitnější. Samozřejmě kdybych chtěl být hnidopich, vytknul bych, že tam není české zastoupení. Budete hrát výhradně jen za Američany, což může lehce zklamat, ale stále tam máte ten vrchol, co se dá v profesionálním baseballu najít. Hřišť je sice méně, ale nějakých, odhadem, dvanáct zde máte. Před začátkem hry si tedy vyberete svůj tým, ten nepřátelský, dále pak hřiště, denní dobu, období i počasí! Konečně někdo, kdo dal k výběru jako možnost, aby pršelo! Utkání tak mohou probíhat za říjnové noční hodiny za vydatného deště. Dokonce prší někdy tak moc, až se hra musí přerušit a buď pak pokračovat za současného počasí nebo až podmínky budou příznivější. Pro ty, kteří by náhodou nechtěli trávit skoro dvě hodiny v jednom zápase, mám také dobrou zprávu – počet jednotlivých kol si můžete také nastavit. Klidně jeden zápas odehrajete za pár minut. Pokud ráno spěcháte do školy či do práce a nemáte čas tomu dávat své dvě hodiny, klidně si to dejte na deset minut. Je to skvělá forma odpočinku před následující nudou, jaká vás ve školní lavici bude očekávat.
On-line mód
Pokud si chcete změřit své nabyté zkušenosti spíše s živými protivníky než s umělou inteligencí, je pro vás připravena zábava jak proti skutečnému soupeři, tak i kooperace dvou až tří lidí proti stejnému počtu. Já sám jsem zatím v předběžné verzi a povedlo se mi pokaždé někoho během jedné až dvou minut čekání odchytit. Jen si zaškrtněte volbu Crossplay, ať máte na výběr z více variant (konzole PS5, XBOX series X,S, Nintendo Switch) a o to kratší dobu strávíte čekáním. Já si zkusil jak možnost hry proti jinému hráči (samozřejmě jsem prohrál, holt talent na sporty a Marathon), tak i onu kooperaci dvou proti dvěma. Pokud máte oba sluchátka, klidně si spolu dohodněte taktiku proti oběma rivalům. MLB The Show 26 nepadá, nelaguje, na soupeře se moc dlouho nečeká a ani nikdo nedostal nepříjemný disconnect, jako se to děje právě u Marathonu, který také recenzuji. Celé utkání tak probíhá bez absolutních problémů či jakýchkoliv čekání. Jen si dávejte pozor na jednu věc – nemožnost si nastavit obtížnost. To znamená, že budete odpalovat míček bez žádného usnadnění a hodněkrát minete. Já alespoň minul, i soupeř s tím měl problém. Ostatně jak vy míček dobře nadhodíte, o to horší odpal může váš rival mít. Při úspěšném odpalu tak tlačítkem L1 automaticky posouváte jednotlivé hráče (od jednoho až ke třem) z jedné mety na druhou až do „domečku“. Pokud cítíte, že již nestačíte doběhnout k dané metě a nechcete přijít o svůj dosavadní postup, tlačítkem R1 se zase můžete urychleně vrátit. Jen jestli to stihnete! On-line mód vidím jako další rozšíření obsahu o další hodiny, ne-li desítky hodin. Ne každý chce soupeřit jen s umělou inteligencí, která je sice hodně dobrá, ale živý hráč je také trochu vyšší liga. Nebo také ne. Záleží, na koho narazíte.
The Negro Leagues
Za co vývojáře musím pochválit, je právě menší herní mód The Negro Leagues. Ten se zabývá kořeny vzniku černošského baseballu, neboť dříve černošská komunita nemohla v U.S.A. (v kolébce demokracie, rovnosti a práv!…) hrát klasickou profesionální (bílou) ligu. Museli mít své vlastní stadiony na kraji skutečného, oficiálního sportu. Tím, že někteří z nich měli výsledky, nad nimiž padala bílá čelist hodně dolů, se jim po čase umožnilo přejít do „klasického“ baseballu. Jeden z černošškých elit přišel na pohovor, kde žádal o účast k přijetí do tamního týmu. Manager si myslel, že chce do toho okrajového, černošského. On ale po celou dobu chtěl do bílého. Dostal se. Zažil šikanu (nadhazovač do něho naschvál házel v plné rychlosti i sto kilometrů za hodinu míčky, aby to vzdal a odešel), nevzdal se, pokračoval, vydržel a z okrajového černošského sportu se stal ten skutečný baseball, jaký známe dnes. Jak se v daném dokumentu sdělilo, nešlo jen o to se dostat do bílé, oficiální ligy. Černoši tím bojovali za svá práva i rovnost ve společnosti a baseball byl prostředek k tomu všemu. Režim The Negro Leagues se tak skládá z menších audiovizuálních dokumentů, kde se vám představí ti nejlepší hráči oné doby i jejich nejslavnější momenty. Druhá část je hraná, to je tvořeno náročnými (alespoň pro mě) úkoly, které musíte splnit, abyste se dostali dále. Nastavení obtížnosti není možné, budete tedy muset bojovat tak, jak tehdy černošská baseballová elita, pokud chtěla být brána vážně. A nakonec byla. Stačí to nevzdat, jít si za svým. Pokud dokážete zvládnout všechny zadání, otevře se vám bonusový obsah. Já na tom zrovna teď tvrdě makám, stále vím, co mě tam čeká. Jsem dost zvědavý.
Realita dýchá všude kolem
Audiovizuální zpracování hráčů je excelentní. Publikum by zasloužilo ještě dopracovat, jednotlivá hřiště jsou nadstandardní, ale největší prim tkví v modelech jednotlivců na poli. Jednou za čas se vám stane, že se při velmi silném odpalu zlomí i pálka. Ten moment je sice menší detail, ale je vidět, že si vývojáři dali tu práci, aby dokázali věrohodně (při skutečných zápasech se to doopravdy stává) přenést zážitek ze skutečného baseballu. Co již z nabídky oproti třeba PGA Tour zmizelo, je volba mezi výkonem a kvalitou. Zde máte stabilních šedesát snímků za sekundu, fps v žádném momentu nepadá, je neustále stabilní. V některých zpomalených záběrech jsou vidět i zrnka písku/hlíny, která při skluzu boty či stehna nějakého z hráčů létají do všech světových stran. Stadiony jsou modelovány věrohodně, do co největšího detailu. Připočtěte si i možnost nastavit si konkrétní měsíc (vyjma zimního období), hodinu (ráno, poledne i odpoledne) či počasí (jasno, zataženo, déšť). Konečně sportovní hra, v níž si můžete nastavit, že bude po celou dobu pršet! K tomu všemu si připočítejte i oba (nebo možná i tři?) profesionální moderátory, které je opravdu radost poslouchat. Spolu se skandujícími diváky, z nichž někteří mají i vtipné obří transparenty („ten chlápek za mnou přes můj velký transparent fakt nevidí“), i poctivou rapovou hudbu, tvoří právě moderátorský tým onu reálnou baseballovou atmosféru, jež chcete zažít. V golfu bylo ticho, což je logické, ale když tu máte přes osmdesát tisíc fandících diváků, chcete slyšet jejich řev i kvalitní komentátorská okénka. Grafické zpracování je tedy excelentní, jen by to chtělo doladit fanoušky. Víc reálné zobrazení hráčů jsem v žádné hře neviděl. Recenzoval jsem basketball či golf, oba tituly byly nádherné, ale až MLB The Show 26 z PlayStation 5 PRO vytáhl své sportovní maximum.
ZÁVĚREM
MLB The Show 26 je podařeným sportovním kouskem, který má vynikající hratelnost, excelentní audiovizuální zpracování, tunu módů, v nichž strávíte desítky hodin dobré zábavy. Kariéra je sice o něco horší, než zbytek titulu, ale stále se jedná o kvalitní počin, jež mohu každému, kdo hltá baseball, vřele doporučit. Hra má variabilitu nastavení obtížnosti, takže pokud vám nejde odpal tak dobře jako mě, stačí si změnit jen to. Zbytek nechat tak, jak je. Můžete hrát za nejlepší týmy na světě v nejslavnějších stadionech starých i desítky let. Určíte si sami měsíc, hodinu i podnebí, v nichž chcete mít své utkání. Dokonce i počet kol, pokud zrovna nemáte standardní dvě hodiny na jeden zápas. Upřímně mě bavil PGA Tour o něco více, přesto budou v hodnocení identické. Jeden bod strhávám za slabší kariéru (rozvětvení příběhu i jeho hloubky, herní mechaniky, když si při nadhozu zvolím druh hodu i místo hodu, ale míček dolétne úplně mimo mé zadání, což se děje jen v kariéře) , druhý za omezenost výběru stadionů i týmů. Hrát jen za Američany, byť elity v oboru, není zrovna to, co bych od hry se světovými ambicemi očekával. Za mě mohu MLB The Show 26 vřele doporučit, nejvíce bych vypíchnul mód The Negro Leagues. Je kratší, ale edukativní, zajímavý i osvětový. Dost i inspirativní. I když nejste příjímání „primární“ komunitou, tvrdou dřinou jim jejich názor můžete změnit.
8/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 17. března 2026 / Potřebné místo: 87GB / Distributor ČR: Plaion / Česká lokalizace: NE
