Původní verze hry mě provázela již od mého dětství. Respektive moc neprovázela, jen číhala nenápadně kolem. První díl se mi podařilo skvěle minout, ale dvojku jsem už chtěl mít doma. Téma duchařiny tehdy hodně letěla, takže kdo nesledoval film Loď duchů – jako by ani nebyl. Dost průměrný snímek, ale na rande s holkou úplně stačil. Já ho sledoval onehdy sám, mě moc slečen nechtělo. I kdyby měly zájem, moje srdce patřilo napevno a navždy konzoli PlayStation 2. Jenže nebylo moc peněz. Blížily se Vánoce, já si mohl vybrat jeden jediný titul. Výběr padl rovnou mezi dva: prvním byl právě Fatal Frame 2, druhým Spider-man 2, který nabízel naprosto kompletně otevřený New York, určený přímo k detailnímu prozkoumávání jak shora, tak i nově po ulicích. Jednalo se o revoluční záležitost, každý fanoušek komiksového pavouka to prostě musel mít doma. Několik týdnů na základce padlo jen na toto rozhodování. Dokonce se mě jednou učitelka na přírodovědu zeptala, proč jsem tak zaražený, jako kdybych měl větry a snad to není z její odpřednášené látky. Já ji jen stroze vysvětlil (stejnak by prd pochopila, když jí bylo šedesát let a doma prý ani nemá televizi!), že buď si koupím to nebo ono. Samozřejmě nepochopila vůbec nic z toho, co dostávala do uší, tak jen mírně pokrčila rameny, zavolala si moji matku na konzultace a sdělila jí, že jsem asi retard. Ano, to se opravdu stalo, dokonce mě poslali na nějaké speciální psychologické vyšetření, zdali opravdu nejsem mentálně opožděný. Psycholožka se mě zeptala, co mě trápí a jí jsem zase sdělil svoji obavu, proč Oficiální PlayStation Magazín 1 dal v recenzi Evil Dead jen 7/10. Rovnou mě vykopla z ordinace a matce řekla, ať tolik nehraju. Matka mi schovala mou konzoli do skříně, abych se i učil, když šla do práce, já si skříň samozřejmě otevřel a než přišla, zase ji „poctivě“ odevzdal do té skříně a zavřel. Nepoznala nikdy nic. Když mi to celé sežrala, sdělila mi, že si nakonec budu moci koupit jednu z těch dvou her. Jo, jenže já stále nevěděl, kterou z nich si mám vybrat.
V sobotu ráno se vydala na túru, já ze své periferie ve svých dvanácti letech vyjel do centra Prahy do Playcentra – obchodu, jež definoval pojem nakupování her s českým manuálem s lepšími cenami než měl tehdy Q-shop. Snad mi má věková generace dá za pravdu a chápe všechny pojmy. Mladší čtenáři, nechť prominou mé retro okénko. Na druhou stranu byste si to mohli všechno rešeršovat. Stále je to kus videoherní historie v ČR. V tom obchodě na Andělu (tehdy se chodilo buď do obou zmíněných nebo ještě do Hry Presto) jsem byl známý, nakupoval i prodával jsem výhradně jenom tam. Chodil tam na „chudáka“ bez jakékoliv koupě skoro každý týden. Koukal do výlohy, ptal se obsluhy na veškeré tituly, co tam zrovna měli. Byli ze mě doslova nadšení. Jednou mě i vyhodil s tím, že už mají mít půl hodiny zavřeno a já je stále zdržuji. Onehdy to však bylo jinak – hned ve vstupu do Playcentra hrdě sděluji prodavači, že si rovnou beru Fatal Frame 2. Doma mi ho matka opět dala do té „nedobytné“ skříně, abych si nezkazil Vánoce, jelikož mě napadlo to začít smažit rovnou. Celý následující týden mnou však škubaly obavy: vybral jsem si správně nebo to byla chyba. Čím víc docházelo k přemýšlení, tím spíše má mysl inklinovala ke Spidermanovi 2. Den před štědrým dnem mi došlo, že Fatal Frame 2 prostě bohužel obětuji a snad se k němu někdy brzy dostanu. Nikdy nedostal. Velká chyba. V obchodě mi zboží s mírnými kecy („vždyť už jste to hrál“, načež jsem mu odpověděl: „jak asi, když je to zabalené“. Nakonec mi ještě dal stovku slevu). Pavouk byl excelentní, Vánoce perfektní. Jenže já chtěl i ten první titul. Jak čas plynul, vycházely další různé díly, já je v záplavu konkurence minul všechny.
Do redakce RespawnPoint měl dorazit Remake dvojky, já se o něj ihned přihlásil. Následně čekal. Čekal, čekal a čekal. Stále nic. Vycházely recenze v zahraničí, blížilo se datum oficiálního vydání i v ČR. Publikovaly se i české texty. Došlo mi, že novinářský klíč už prostě nedorazí, bylo již týden po oficiálním vydání. Já se soustředil na Marathon i Toxic Commando, šéfredaktor to také viděl bledě. Pak mi 16.3. v šest hodin odpoledne přišel klíč. Já už to oplakal, zároveň mi bylo podezřelé, proč se nakonec česká distribuce (opravdu to vypadalo, že nás vynechají) rozhodla zaslat FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE tak pozdě. Doslova naše redakce byla poslední. Kdybych byl paranoidní, myslel bych si, že ona příšerná optimalizace (v textu to detailně rozeberu) zapříčiní mé dost nízké hodnocení, jelikož jsem na stabilní snímky za sekundu jako pitbul na celé syrové kuře. Můj odhad je, že klíč raději ani nechtěli posílat, ale nakonec ho zaslali s týdenním zpožděním od oficiálního prodeje, aby se tak případně minimalizovali „vedlejší škody“. To chápu, neskutečné poděkování české distribuci, že ho nakonec odvážně přeci jen poslali. Má recenze nebude úplný chvalozpěv jako je tomu u naší konkurence. V následujících stránkách se pokusím co nejvíce detailně rozebrat, proč jsem hru po pár minutách od zapnutí chtěl rovnou vypnout a zároveň proč jsem v ní nakonec strávil skoro třicet hodin čistého času (konkurence údajně prý „jen“ šestnáct, protože se někde ztratila, jinak by to bylo za dvanáct).
Optimalizace
Začnu tedy tím nejpalčivějším. Já demo nestihl hrát, proto na mě čekalo extrémní zděšení – FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE běží na konzoli PlayStation 5 PRO na nestabilních třiceti (!!!) snímcích za sekundu, režim výkonu naprosto chybí. Já si určitě nekoupil tak předraženou konzoli kvůli stabilním šedesáti fps v co nejvyšším možném rozlišení, abych nakonec hrál titul na propadajících se třiceti ve 4K. Byl to pro mě takový šok, že jsem to chtěl rovnou vypnout. Sestra, co mi dělá korekturu na všechny moje články, přiběhla ke mně do obýváku, když slyšela můj vyplašený výkřik. Něco jako když vidíte ducha, který vám sní morče. Já si říkal, co mám vlastně dělat? Hrát to nemá smysl, doslova to ani moc nejde, ale distribuce poslala klíč, bude čekat defacto cokoliv, co má základní obsahovou úroveň. Závazek je závazek, kdybych si titul koupil ze svého, rovnou ho odinstaluji a případně si počkám na opravný patch, který není ani ze strany vývojářů či vydavatele oficiálně slíben. Neměl jsem moc voleb k rozhodování, text se prostě musel napsat. Jenže co do něho dát, když mám odehrané jen dvě minuty a víc asi ani psychicky nedám? Nezbývalo nic jiného než zatnou zuby, vydržet, pokračovat. Žádná jiná cesta mi nezbývala. Upřímně mohu říct, že na jediný režim kvality se zvyknout prostě nedá. Je to sekané, někdy mi také přijde, že jdou snímky i po těch garantovaných 30. Nonstop mě to odtrhávalo od tak perfektního zážitku, který jsem po těch téměř dvacet osm hodin čisté doby měl. Na šedesáti hraji již od roku 2021, kdy jsem si pořídil standardní verzi PlayStation 5, a od té doby neznám pojem režim kvality. Nejen že neznám, ten termín mě naprosto nezajímá. Namísto, abych si hned na začátku užíval onu dokonale hutnou, temnou i depresivní atmosféru (také se k tomu dostanu), mám v hlavě jen jedinou otázku: proč se to tak debilně seká ve třiceti fps.
„Tak bojuj, ne!“ honilo se mi následně palicí. Za posledních pět let jsem si zkusil přes dvě stě titulů, kromě The Quarry žádný jiný neměl vynechaných šedesát snímků za sekundu. Je to něco, jako kdybyste šli na rande, holka měla v puse jen tři zuby, byla zrovna po potratu a měla naprosto mastný vlasy. Kdo z vás by chtěl dobrovolně druhou metu? Upřímně – kdo by rovnou neutekl? Sestra už věděla, že je to průjem jako hovado (musím psát slušně, protože to můžou číst děti. Jinak bych použil úplně jiná výraziva.) Co s tím? Inu, jak bylo napsáno v textu výše – bojovat. Já vydržel, odměnou mi byl excelentní zážitek, trvající bezmála necelých dvacet osm hodin. Asi se ptáte, jak je to možné, když by měla být hra při standardním průchodu dokončena za deset až dvanáct. Já to vzal opravdu detailně, co nejvíce poctivě. A hlavně – hltal jsem úplně každý temný roh, vzdálený zvuk či jakýkoliv nalezený deník. Plnil vše, co FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE nabízí. Nejen hlavní dějovou linku, ale i vedlejší příběhy. U nich jsem zjistil další zádrhel, ale k tomu až v kapitole Vedlejší úkoly.
Atmosféra
Alfou i omegou celého titulu je právě temná, depresivní, hutná, napínavá, děsivá i nervy drásající atmosféra. Je to kombinací krátkých, vyprávěných dějových černobílých (i barevných) filmečků, excelentně ozvučených i dobře anglicky nadabovaných. Málem jsem se totiž lekl, že budu muset, stejně jako u starších dílů série Yakuza, celou hru procházet za účasti japonského dabingu, který je zde navíc přednastaven. Musíte do menu, změnit ho na ten anglický. Pokud si budete chtít FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE vychutnat na naprosté maximum, neběhejte. Naopak – pomalu, opatrně choďte. Važte každý krok, protože nikdy nevíte, co může číhat na příští zákoutí. Právě pomalý, kompletní průzkum celé „malé“, zapadlé japonské vesničky někde v naprostých prdelovicích, je největší deviza celé hry. Na to, o jak miniaturní prostor se vlastně jedná, se dokáže postupným objevováním toho, co bylo ještě v minulé kapitole (celkem deset včetně závěrečné, bonusová se otevře na těžší obtížnosti, kde dojde i na druhý konec) ještě nepřístupné. Princip je identický tomu v sérii Resident Evil – jste v menším prostoru, kde je ze začátku téměř devadesát procent obsahu zamčený, postupně dostáváte klíče, otevíráte dříve zavřené dveře z druhé strany v Hill 2, za mě atmosférou vyhrává právě ta první zmíněná. Kdybych chtěl vyšší level, udělal bych komparaci se současnou hororovou špičkou – Cronos: The New Dawn, vyhraje právě Cronos, ale jen o malý kousek. Herní design je skvěle udělaný, hororová stránka precizně vyladěná. Ano, říkáte si, kdo by se duchů (jediní nepřátelé ve hře) bál, ale opak je pravdou.
Soubojový systém rozeberu v kapitole Kamera, takže bych jen ve zkratce zmínil, že protivníků je někdy více najednou, munice můžete mít buď naprostý nedostatek či rovnou nula a musíte fungovat jen se základním druhem snímků, což je naprosté dlouhotrvající peklo. Můžete i utéct, ale duch není tupá zombie, která vás ztratí z dohledu za druhým rohem úzké chodby. Duch je mrtvý, nemá lidské tělo, může tedy základy fyziky zcela ignorovat a procházet zdmi. Pronásledovat vás bude jako ukrutně nadržený stalker na hezkou, osamocenou slečnu, procházející opuštěný park úplně sama. Navíc v nočních hodinách. Kam jdete, jde i váš nepřítel. Pokud vám vysaje i staminu pro co nejrychlejší útěk, nezbavíte se ho ještě hodně dlouho. To vše tvoří mix napětí, děsu, strachu či chuti prozkoumat co nejvíce to jde, hratelnost, jež se dle mého názoru v této podobě znovu v tomto roce (či v těch následujících) pravděpodobně neobjeví. Pokud chcete zažít koncertovaný, excelentně hororový zážitek, po němž budete muset vyhledat psychiatra na nasazení silných antidepresiv (pozn. autora: jedná se o humornou nadsázku, v dnešní době špatného duševního zdraví mládeže je lepší to zmínit), budete muset sáhnout výhradně právě po FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE, protože Cronos je více akční, ale tento titul si zakládá na opatrném postupu, originálně navrženém, pomalejším soubojovém systému či ne tak značnou koncentraci nepřátel tak, aby hráči nepřicházeli o napínavost a nepřipadali si jako v Resident Evil 5, kde bušíte pěstí do obřího kamene. Zde jste křehká mladá dáma, podle toho se odvíjí celková hratelnost. Chcete moderní duchařinu postavenou na pomalém, kradmém průzkumu malé, prokletím zdevastované japonské vesničky? V současné době nemá tato hra absolutně žádnou konkurenci na trhu, a to z ní činí naprostý unikát. Tohle si musí zahrát opravdu každý, kdo miluje tento žánr.
Kamera
Nemusíte zrovna studovat na katedře Kamery na pražské FAMU (Filmová akademie múzických umění), abyste dokázali fotit duchy. Asi se ptáte, k čemu byste proboha měli fotit duchy, když je potřeba je rozstřílet na kaši. Problém je v tom, že nemají absolutně žádnou fyzickou schránku, kulky by jimi jen prolétly. Jak je tedy oddělat? Inu, onou kamerou. Stačí je vyfotit. Z co nejlepšího úhlu v nejvíce aktivních bodech v objektivu. Chcete udělat nejmenší poškození? Vykašlete se na jakýkoliv upgrade vaší kamery, a foťte z dálky, a ještě ze špatného úhlu a s co nejodfláknutějším zacílením. Protivníkovi seberete tak 1 HP s tím, že ho maximálně naštvete. Chcete mu ubrat co nejvíce „zdraví“? Vyčkejte na moment, kdy na vás z bezprostřední blízkosti zaútočí. K tomu si co nejvíce vylepšete některé atributy své kamery. Pokud zvolíte silný typ filmu, je to otázka dvou cvaknutí. V moment, kdy vám dojde tato „munice“, zabíjení se stává otázkou i dvou minut. Ne-li více. Pokud chcete jakkoliv vylepšovat, musíte důkladně zkoumat veškerý terén celé vesnice. Uvnitř v jednotlivých domech (některé jsou doslova gigantické) i venku. Ať už se jedná o pobřeží, hřbitov, chrámy či hlavní „čtvrť“, kdekoliv se dá najít speciální předmět, jehož sbíráním pak v menu, když si zapauzujete zmáčknutím čtverečku na ovladači hru, si vyberete, co konkrétně chcete upgradovat. Je toho extrémní množství, během jednoho průchodu se nedá zlepšit vše. Od toho je pak možnost New game +, v němž si můžete dodělat ten zbytek, co vám bude chybět. Vřele doporučuji tak učinit, neboť právě vaše kamera je jediná zbraň, co budete mít. Žádná baseballová pálka, žádná bazuka a ani nůž. Jen ona. Jakmile se s ní naučíte, nebude to až takový problém.
Horší situace pak nastane, až při plnění vedlejších úkolů. O tom se budu zmiňovat pak v samostatné kapitole Vedlejší úkoly. Jen ve zkratce poznamenám, že i zde půjde o Sophiinu volbu – buď splníte jen hlavní dějovou linku s množstvím filmů nebo zdárně dokončíte i ty sekundární. Pokud chcete dodělat vše, nezbyde vám v závěru samotné hry absolutně žádná munice. Nepředbíhejme však. To, že můžete bojovat proti všem nepřátelům jen kamerou, zní asi dost omezeně, každopádně v konceptu celé hry to funguje na jedničku. Téměř dvacet osm hodin čistého času jsem se vůbec nenudil, nepřišlo mi to na jedno brdo. Je to příjemná změna oproti všem těm rotačákům, kulometům, bušením do obrovských balvanů. Tady jste osamocená, malá holka, která najde fotoaparát, u něhož zjistí, že s ním jde zahnat („usmrtit“) duchy. Navíc soubojových sekvencí není zase tolik, aby byla nutnost je střílet odstřelovací puškou či po nich házet osm granátů. Tohle je komorní horor se vším všudy. Za mě je to decentní podání survival hororu v plné kráse. Jedná se o zaplnění prázdné díry na současném trhu. Veškerá AAA konkurence je spíše akční než pomalá. Silent Hill 2 remake, Cronos, Dead Space 1 remake. Výjimkou je Alan Wake 2, který má onou pomalou, depresivní atmosférou nejblíže právě k FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE. Wake je tak její jedinou nejbližší konkurencí na dnešním videoherním trhu. Někomu toto pomalejší tempo vadilo, já ho naopak ocenil. Pomalu chodit osamělou krajinou, zkoumat každou uličku či odbočku, kde může nebo vůbec nemusí něco číhat, aby vás to zlikvidovalo. Napětí se dá tím pádem doslova krájet.
Dějová linka
Samotný příběh je na první průchod (alespoň za mě) dost zmatený a závěr jsem vlastně vůbec nepochopil. Nebo je to jednodušší než si sám myslím. Každopádně hrajete za jednu z dvojčat sester, která musí najít tu druhou, jelikož se zatoulala do té zapadlé, zpustošené, lidmi prázdné japonské vesničky. Ta byla vyhlášena (přijela k nim i výzkumná delegace, která samozřejmě nedopadla úplně nejlépe) svými rituály, kdy obětují pokaždé dvojčata. Většinou dívky, ale i chlapci se nakonec hodí. Když obě/oba zemřou, jejich duše se spojí do jednoho celku a to zabrání povstat démonu z pekla. Pokud k obětování nedojde, zlo vyjde napovrch. Pokud rituál selže (např. jedno z dvojčat uteče z vesnice pryč a už se nevrátí) dojde k oběti té, která zůstane. Když ani to nepomůže, udělá se speciální lidská oběť. Vy musíte jen najít svou sestru, klacky pod nohy jí budou házet duchové místních obyvatel, kteří potřebují napravit to, co se posledně tak šeredně pokazilo. Chtějí dokončit obřad s tím, že obětují její sestru – dvojče. Konec je dost zmatený, ale nebojte. Co jsem se dočetl, tak jakmile dokončíte napoprvé hru, v New game + při vyšší obtížnosti za splnění speciálních úkolů v jedné misi navíc, dostanete jiný konec. Já čekal trochu něco jiného, ale lore této vesnice je detailně rozepsán v jednotlivých zvukových nahrávkách i dopisech či zápisnících. Já na to neměl moc klidu, když mi na záda často dýchala smrt, takže musíte se schovat někam do bezpečí a tam si to v klidu všechno načíst. Jednotlivých postav je tam celkem dost, navíc se mísí minulost se současností, takže z toho budete asi trochu zmatení. Já tedy byl. Pokud vývojáři v nějakém dalším opravném baličku zpřístupní režim výkonu na šedesáti snímcích za sekundu, hnedka se do toho naplno vrhnu. Stále se jedná o dobře napsaný duchařský, mysteriózní horor, který dnes už vlastně vymřel. Bossů je také celkem dost, byť je někdy těžké určit, kdo všechno z těch nepřátel je a kdo je zase jen klasický protivník.
Vedlejší úkoly
Teď přichází na řadu jedna má domněnka. Myslím si, že vývojáři moc u hráčů nepředpokládali dokončení FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE na “sto procent”. Jedná se o, jak podnadpis říká, nepovinné úkoly. Ty jsou rozvrstveny do několika podmisí, kde jich může navazovat na ten úvodní klidně i pět. Cílem je doplnění loru celé hry. Chodíte po okolí, hledáte ztracené věci, čtete zápisníky, nahlížíte do událostí, které se tehdy odehrávaly než se zlo dostalo napovrch a zpustošilo celou krajinu. Vždycky počítejte s tím, že budete mít střet s jak obyčejnými duchy, tak ale i s těmi silnějšími, tvořící právě charaktery, o nichž je konkrétní úkol. To by ničemu nevadilo. Těžší souboje mi nevadí, ale tím pádem si musíte spotřebovávat vzácnější „munici“. Základní, neomezená, by na ně moc nefungovala, takže jakmile dojdete na nulu filmů, jste v řiti. Co s tím? No, asi opravný patch, protože s tím očividně tvůrci moc nepočítali a nemají to absolutně vůbec designově optimalizované. Podařilo se mi následně při návratu do dříve důkladně projitých lokací zase nějakou „munici“ najít (prostě se tu objevila), ale tu si zase vypotřebujete v dalším vedlejším zadání. Pokud chcete mít alespoň nějakou zásobu na dva finální bosse, asi vám vřele doporučuji dané mise raději vůbec nedělat. Mně se totiž stalo následující: všech jedenáct sekundárních úkolů jsem splnil, vše si tím pádem spotřeboval, přišel první z dvou závěrečných bossů. Nechci prozrazovat, co se tam dělo, ale neměl jsem žádné snímky na boj s ním. Vždycky se mi ten kretén regeneroval – obnovil si zdraví, neboť jsem ho zabíjel až moc pomalu. Se silnými snímky bych ho dal levou zadní. Takhle se mi to sice povedlo, ale vzteky jsem si vyřval hlasivky z těch nadávek, co létaly až na opačnou stranu mého sídliště. Na něho navíc padly tři extra silné léčivé lektvary i deset obyčejných. To je hodně moc. Zabíjet ho asi deset minut s tím, že si pokaždé doobnovil větší kus svého zdraví, byla nervy drásající záležitost. Málem došlo i na odinstalování celé hry. Čeho je moc, toho je příliš. Zde bych opravdu tvůrcům doporučil dvě věci, aby jejich titul byl kvalitou dotáhnut téměř k dokonalosti – režim výkonu při stabilních šedesáti snímcích za sekundu a více filmů do kamery po splnění nepovinných misí. Jinak finální boss byl naštěstí úplně v pohodě (oproti tomu předchozímu, nikoliv však procházka růžovou zahradou). I při absenci „munice“ (něco se dalo sesbírat těsně před jeho začátkem) se to dalo zvládnout bez vyřvání hlasivek či touhy ihned jít hru odinstalovat.
ZÁVĚREM
FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE je atmosférou to nejlepší, co se dá v současném žánru hororu najít. Je pomalá, depresivní, děsivá i temná. Hratelnostně se jí nedá skoro co vytknout, jen bych při plnění vedlejších misí v nějakém budoucím opravném balíčku nechal přidat „munici“ do kamery. Po splnění všeho vám bude totiž chybět k dokončení hlavní dějové linky na dva závěrečné bosse. Tak jako tak se jedná o výborný počin, který je sražen ukrutně moc příšernou optimalizací, která se nedá přehlédnout. V současné době není absolutně přípustné, aby jakákoliv hra byla uvedena do prodeje ve stavu, kde není jako standard přítomen režim výkonu při stabilních šedesáti snímcích za sekundu. To prostě nejde! Když odmyslím to, budete si titul náramně užívat. Bojujete s duchy pomocí speciálního fotoaparátu, který je zažene či možná rovnou eliminuje. Do toho všeho hledáte svou sestru, která se ztratila právě v této bohem zapadlé, zapomenuté japonské vesničce. Tu budete důkladně při svém průchodu, které mě osobně činil bezmála dvacet osm hodin, objevovat – její temná zákoutí, dříve zamčené budovy či jiná místa jako hřbitov nebo podzemní komplex jeskyní. Když opomenu nedostatek silnějších snímků do fotoaparátu a budu strhávat jen body za příšernou optimalizaci, odeberu celkem tři. Kdykoliv jindy bych byl však daleko přísnější. Každopádně FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE zachránila vynikající atmosféra, která hru katapultovala na kandidáta roku. Kdyby se opravily zmíněné nedostatky, jednalo by se o plné hodnocení. Vývojáři neměli svůj titul vydávat v moment, kdy je ještě rozpracovaný. Přimhouřil jsem oko, před lety bych tak mírný nebyl a rovnou podobně příšerně optimalizovanou hru označil jako nehratelnou a nehodnotil ji. Buď stárnu (rozuměj měknu) nebo mě přesvědčily veškeré kvality FATAL FRAME II: Crimson Butterfly REMAKE. Možná obojí dohromady.
7/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 12. března 2026 / Potřebné místo: 27,4GB / Distributor ČR: N/A / Česká lokalizace: NE
