Assassin’s Creed: The Ezio Collection – Recenze
3 března, 2022Série Assassin’s Creed má v mém srdci jisté speciální místo. Myšlenka na první díl ve mně vyvolává spoustu vzpomínek a mohu říci, že jsem celou hru prošel možná šest krát. Podobě jsem to měl i s prvními třemi pokračováními, tedy hrami, které nepřerostli v obrovská open-world RPG, jimž je série dnes. Zde už moc prostoru pro opakované hraní jednoduše není, když na první dobrou máte v posledním díle 80 hodin a víte, že dalších 60 v ní minimálně utopíte. Poslední tři díly jednoduše nejsou hrami, které bych projel znovu, ale to neplatí o zmíněných prvních dílech, které vás nezatěžovali vedlejšími úkoly, ale spíše tím, jestli chcete mít danou sekvenci na plnou synchronizaci. Nyní jsem měl opět možnost se do několika dílů opět ponořit a to v rámci Assassin’s Creed: The Ezio Collection, jenž dorazila na Nintendo Switch a to dokonce s českými titulky, jimž kompilace v původním vydání na Xbox One a Playstation 4 nedisponovala.
Jestli se ptáte na to, jestli je ještě zábavou hrát nějakou hru po tolikáte, tak občas tomu tak skutečně není. Zejména začátky mi většinou lezou na nervy. Ale vzhledem k tomu, že Switch využívám zejména jako relax, kdy hodím nohy nahoru a prostě zapomínám na okolí, tak mi to nyní skutečně zásadně nevadilo. Od posledního střetu s Eziem a jeho proteklo už mnoho vody, takže jsem byl rád, že jsem si trojici příběhů, které kolekce zahrnuje, mohl opět projít. Zde je opět třeba pochválit místní distribuci, že dokázala protlačit českou lokalizaci. Angličtina mi problémy ve hrách skutečně nedělá, ale relax znamená, tak nějak nepotřebovat výrazně zapojovat mozkové buňky. Tentokrát jsem hry jel vysloveně na příběh a nic kolem. Ostatně omáčku těchto her znám velmi dobře a na několikáté hraní už se jí jednoduše nevěnujete.
Jak je nejspíše všem dobře známo, tak všechny tři hry v kolekci se zaměřují na jednoho z legendárních assassínů Ezia Auditore da Firenze. Ocitáme se tedy v dobách renesance, tedy minimálně v prvních dvou hrách – Assassin’s Creed II a Assassin’s Creed Brotherhood. Tato epocha byla ze strany vývojářů velmi dobře zpracovaná už tehdy a ani po letech ji nemám, co bych ji vytknul. Tvůrci tradičně skvěle zakomponovali historické události a osoby do fiktivního příběhu, jenž jednoduše ani po letech neomrzí. Pokud jde o třetí hru patřící do této kolekce – Assassin’s Creed: Revelations, tu jsem dlouho považoval za nejslabší kousek této trilogie, ale s odstupem času si to skutečně nemyslím. Výlet do Osmánské říše je vlastně velmi osvěžující a hlavně se Ezio vydává po stopách legendy Altaira, přičemž pár sekvencí se dokonce objevíme opět v jeho kůži, a právě tyto momenty mám velmi rád. Ať už nám hry nabídli postupem let různé zajímavé charaktery, tak Altair zůstal pro mě, jak se říká, number one.
Nebudu skrývat to, že během původního vydání ve mně kolekce vyvolala rozporuplné reakce. Ačkoliv bylo zjevné, že se tvůrci snaží o vizuální pokrok, tak to mnohdy úplně nevyšlo a internet si z některých přešlapů solidně utahoval. Switch verze se těmto neduhům vyhýbá a abych řekl pravdu, měl jsem z této verze daleko lepší pocit. Ona hnusná zjevení byla pryč a musím říci, že na obrazovce Switche to hře sluší náramně. Na velké 4K TV už je to samozřejmě horší, ale i tak je hra dobře koukatelná. Asi je vám jasné, že se museli dělat oproti původní verzi nějaké ty kompromisy, ale prakticky jsem je nevnímal. Většinu času jsem hrál právě přímo skrze Swich, kde se mnoho nedostatků ztratí.
Co se ale neztratilo byly některé technické chybky. Ne že by se hra nějak sekala. Její chod mě mile překvapil. Problém se skrýval jinde. Během plnění misí se vám občas stane, že se nějaká NPC někde zasekne a musíte vzpomínku restartovat, či minimálně načíst od záchytného bodu. Jindy vám zase na herní mapě chybí váš cíl, což je problém, když chcete hrou postupovat dál. Tyto momenty byly vskutku frustrující, jelikož mě pak čekala i několika minutová opakovačka. Zmíněné chyby byly v mých očích tou největší slabinou celé kolekce. Věřím, že to ale tvůrci vyřeší skrze nějaké ty updaty a záplaty.
Hratelnost se od původních verzí her a teď tedy myslím, těch zcela původních, prakticky nezměnila. Celá trojice se na ovladačích joy-con hraje velmi dobře a neměl jsem s ním nějaký výrazný problém, když opomenu fakt, že hratelnost se v případě tehdejších dílů výrazně lišila. Vlastně jsem zjistil, že mi to docela i chybí. To správné načasování proti útoku jsem miloval a vlastně naposledy jej skvěle zpracovalo Assassin’s Creed Unity, ani Syndicate mě tolik nedostal. Unity se totiž nejvíce blížilo prvnímu dílu, jenž vyžadoval asi největší preciznost. Ačkoliv je v tom načasování zahrnuté trio her trochu benevolentnější, tak jsem si souboje nesmírně užíval. Hlavně velmi dobře fungoval systém stealthu a ono zabití potichu. Je jednoduše pravdou, že ačkoliv jsou nové díly série velmi povedenými RPG, tak se od kořenů série na míle vzdálili a doufám, že se k některým mechanikám série jednoduše vrátí. Ano, stále potichu doufám v remake prvního dílu.
Na Switch verzi oceňuji také poměrně rychlé načítání, za nějž je nutné vděčit právě tím, že tato konzole využívá flash pamětí a hry samotné jsou vlastně uloženy na paměťových kartách. Je tedy pravdou, že tyto postarší kousky nemusejí načítat tak velké světy jako ty současné, ale to nic nemění na tom, že to jednoduše potěší. Je až neuvěřitelné, jak si člověk rychle navykne na téměř nulové nahrávací obrazovky na nových konzolích a vše, co se načítá déle jak pár vteřin, vás vysloveně štve. Naposledy jsem to pocítil u nedávno recenzovaného GRID Autosport ve verzi pro PS4. Jak jsem ale zmínil, tak to není případ Assassin’s Creed: The Ezio Collection pro Switch.
Abych to měl celé, tak je třeba zmínit, že vedle výše uvedené trojice her, celá kompilace obsahuje také dva kratší filmy na zmíněné hry navazující a to Assassin’s Creed: Lineage a Embers. Ty nám nabízí další pohled na Eziův život, v případě Lineage ještě na život jeho otce, jde tedy o přímý live-action prequel k Assassin’s Creed II a rozhodně jde o zajímavější podívanou, než byl celovečerní film. Assassin’s Creed Embers je pak veden formou animovaného snímku, kdy sledujeme Ezia jako velkého mistra a mentora dvanáct let po událostech AC: Revelations, konkrétně čínské assassínky Shao Jun. Na tento film pak navazuje hra Assassin’s Creed Chronicles: China, kde je hlavní hrdinkou právě Shao Jun. Zde bych byl upřímně velmi rád, kdyby se této postavě a prostředí Číny dostalo většího prostoru, jelikož se to přímo vybízí a zůstává to až krutě nevyužité.
Celkově mám z této kompilace na konzoli Nitendo Switch velkou radost. Je možná trochu škoda, že jsem čekal větší využití dotykové obrazovky, či podpory HD Rumble, ale je pravdou, že jsem to možná jen nevnímal a dotykovou plochu spíše prostě a jednoduše nepoužíval, jelikož to není úplně zvyk. Ano, tvůrci také mohli implementovat pohybové ovládání, nicméně si myslím, že v tomto případě by to bylo velmi složité a nejspíše i úplně neproviditelné, takže tato absence mě nechává zcela chladným.
ZÁVĚREM
Assassin’s Creed: The Ezio Collection mi na konzoli Nintendo Switch připomnělo, proč mám tuto sérii tak rád a hlavně tyto starší díly. Byla to hratelnost, příběh a postavy, co mě u těchto her vždy drží a zejména hratelnost je v posledních dílech tak diametrálně odlišná. Kolekce se rozhodně neobešla bez chyb. Některé mě dokonce i docela štvaly, zvláště když blokují postup vpřed. Snad to ale tvůrci brzy opraví. Právě zmíněné nedostatky strhly ony bodíky níže, ale pokud jste nedej bože tyto díly minuly, či si je chcete připomenout a to kdekoliv a kdykoliv, tak není nad čím váhat. České titulky jsou pak velmi příjemným bonusem.
8/10
Datum vydání: 17. února 2022 – Potřebné místo na disku: 35GB (na cartridgi je pouze hra Assassin’s Creed II, zbytek je třeba stáhnout)
Distributor ČR: Conquest Entertainment
