Rozhovor s veteránem herní scény: Honza „Bludr“ Modrák

Honza „Bludr“ Modrák, byl šéfredaktorem časopisů: Oficiální PlayStation 1 magazín, PlayStation 2 magazín, Play, E3, TipStation nebo SCORE. Moderoval např. Re-Play, nyní má Podcastový pořad Modrák and Friends. Vedl blogy Quake.cz či Modrák.cz.

1. Ahoj, Honzo, můj první dotaz je: v kolika letech jsi začal hrát a která byla tvá vůbec první hra?

Ahoj Michale a zdravím i všechny čtenáře Respawn Pointu. No, začal jsi dost podpásovou otázkou. Hodně lidí si to první setkání s hrami dokonale pamatuje, ale já mezi ně nepatřím. Je to už dlouho a bylo to tehdy trochu zamlžené. Pravděpodobně to bylo nějaké „bourání zdi“ na ZX Spectrum, někdy kolem roku 1985, kdy mi bylo osm let. Ale taky to mohl být nějaký automat, možná kapesní digitální hra, to už fakt nevím.

2. Jak ses dostal k psaní i vedení té tuny časopisů, kterými sis prošel?

Bavilo mě o hrách číst skoro tak moc, jako je hrát. No, a protože jsem hltal všechno, co jsem dokázal sehnat (zprvu Excalibur, pak Score, ale vedle toho spousta dalších, dnes už povětšinou pozapomenutých publikací), tak jsem tu vášeň přetavil i na psaní. Někdy v polovině devadesátek jsem byl šíleně ponořený do stříleček. A když jsem objevil internet a jeho možnosti, založil jsem si stránku Quake.cz. Tam jsem si vedl něco, co se později nazývalo blogem. Psal jsem tam všechno, co jsem kde našel o střílečkách. Byl to jeden z prvních herních webů u nás, rozhodně tedy tohoto typu. A když pak ve Score sháněli redaktora a já se na žádost přihlásil, asi je to zaujalo a pozvali mě na pohovor.

Z redaktora jsem se pak po pár letech stal šéfredaktorem několika časopisů. To už byl takový přirozený vývoj, bavila mě organizace, vedení týmu, sledoval jsem trendy a tvorbu časáku jsem si taky užíval, takže jsem tehdy asi dostal přednost i před kolegy, kteří psali lépe než já. No a už to jelo, co ti budu povídat…

3. Jak náročné bylo být šéfredaktorem, tuším, čtyř magazínů téměř najednou? Jednalo se o OPSM1, PSM2 (tehdy se to snad pár měsíců překrývalo než OPSM1 skončil) a TipStation. Měl jsi vůbec nějaký čas pro koníčky?

Jo, to je pravda, těch časopisů bylo dost a opravdu jsem jeden čas vedl tři nebo čtyři najednou. Nebylo to ale zase tak šílené, jak to asi vypadá. Měl jsem k ruce skvělé kolegy, TipStation byl čtvrtletník (to byl speciální časopis čistě s návody a herními tipy, dnes v době internetu nemyslitelná věc) a ty ostatní časáky vznikaly v licenci. To znamená, že jsme dostali z Velké Británie podklady k časopisu a s nimi se pracovalo. Část vznikala nově u nás, ale dost se toho překládalo a používal se jejich původní zlom. Takže to opravdu nebylo tak náročné, jako dělat úplně nový časopis. Ostatně, když jsem pak začal vést Score, už jsem k tomu ostatní časopisy musel předat jiným lidem. To by stíhat nešlo.

4. Vzpomeneš si na svou úplně první návštěvu videoherní výstavy E3 v L.A.? Jaké to tam tehdy bylo? Existuje vlastně ještě dnes?

Vzpomínám, i když už je to taky strašně dlouho. Bylo to myslím v roce 2001 a byl to zrovna rok, kdy se tam poprvé prezentovala PlayStation 2. Byl to neskutečný zážitek, dostal jsem se díky Sony k dost zajímavým lidem a na uzavřené prezentace. A poprvé jsem byl v Los Angeles jako mladý kluk úplně sám a dost vykulený. Byla to skvělá zkušenost a na E3 nedám dopustit, v tom roce i všech dalších ročnících jsem si to tam opravdu užil, to byla ryzí oslava videoher. Bohužel už musím používat minulý čas, protože před pár lety Asociace zábavního softwaru od pořádání ustoupila. Zjednodušeně řečeno to byl důsledek jednoznačného trendu, kdy se všechno přesunulo do online světa a nebylo třeba mít nákladnou show v centru LA.

5. Kam jsi ještě jezdil v rámci práce jako šéfredaktor? Zvali tě na prezentace her, co teprve budou vycházet a kam všude ses podíval?

Podíval jsem se do celého světa, to byla právě jedna z největších výhod mé kariéry herního novináře v éře před internetem. Dostal jsem se na reportáže do spousty velkých a prestižních studií, podíval se na nespočet výstav (jen na té zmíněné E3 jsem byl odhadem tak desetkrát), setkal se tam se slavnými lidmi (třeba se Stevenem Spielbergem, Tony Hawkem nebo Buzzem Aldrinem) nebo s elitními vývojáři jako byl John Romero, Peter Molyneux nebo Shigeru Miyamoto. Ten byl tedy jen pár metrů ode mě na párty, ale klepu se skoro ještě teď! Moc rád na to vzpomínám, ale nenech se mýlit, byla s tím spojená taky spousta práce, abych ty informace z akcí a setkání zprostředkoval čtenářům časopisů.

6. Pokud se závěrečné hodnocení nějakého titulu nelíbilo vývojářům/vydavatelům, dali ti to vědět třeba nepříjemným dopisem? Či osobní návštěvou? 😀

Na to se mě lidé ptají často, je to zajímavé. Ale zklamu tě, žádné pikantní historky k tomu nemám. Asi nejtěžší bylo psát upřímně o hrách od lidí, které jsem považoval za kamarády nebo dobré známé. Ale nešlo jinak a většinou to chápali. Nebo to pochopili po pár týdnech, kdy trochu vychladli.

7. Pro nás všechny jsi byl bůh. Co napsal Honza, to platilo. Dokonce jsem ti věnoval část ve své povídkové knize. Dokázal jsi ovlivnit celou (minimálně) jednu generaci mladých kluků i holek. Tobě vděčím za to, že jsem začal psát. Vnímal jsi takovou slávu?

To jsou milá slova, teď se trochu červenám. Slávu jsem tolik nevnímal, i když jsem si rozhodně uvědomoval, jaký vliv v časopisu máme. Bral jsem to jako zodpovědnost, ale taky jsem si s tím nechtěl moc lámat hlavu. Dělali jsme časopisy pro lidi, aby se o hrách něco dozvěděli a přitom se u čtení pobavili. Tu slávu si zaslouží hlavně ty hry, my jsme byli vlastně jen pošťáci, kteří o nich psali.

8. Jakých máš pět nejoblíbenějších, nejhorších a nejvíce zapomenutelných her v historii?

Takové milé otázky to zatím byly a teď si ťal do živého! To bude složité. Asi ti z té otázky uteču, ale na první část odpovím rád. Bez pořadí, abecedně a z hlavy, takže už zítra budu určitě litovat, na co jsem zapomněl: Banjo Kazooie, Doom, Metal Gear Solid, Red Dead Redemption, Tetris. A možná Half-Life 2. Safra, nevím, kterou vyhodit! Letos mi mimochodem dost zamotalo hlavu druhé KCD. Nejhorší hry rychle pouštím z hlavy a ty nejvíce zapomenuté… na ty jsem asi taky zapomněl, sorry.

9. Kdyby se opět doba naklonila tištěným časopisům a dostal jsi nabídku znovu do toho všeho jít, vzal bys to?

Je to dost spekulativní otázka a ta první část se určitě nestane. Ale jinak tě překvapím – klidně bych do toho šel a taky se to možná ještě stane. Víc ti ale neřeknu. A ne, že to dáš do titulku!

10. Jak vnímáš současnou dobu příjmu informací skrz digitální média? Já jako fanoušek tištených periodik trpím. Např. časopis Foreign Affairs je v ČR skoro nedostupný a pokud je, jedno číslo stojí více než sedm stovek. Naštěstí v Globusu prodávají za „rozumnou cenu“ (asi 175 kč) TIME, což sem tam beru, abych měl kontakt se světem. Videoherní magazíny mi z Británie nejdou dovézt. (asi kvůli vystoupení z EU a Schengenu). Kupuji tedy SCORE a LEVEL. Oba se stále drží na trhu, ale co s nimi bude za pár let, radši nechci vědět. Jak to vidíš ty? Mají tištěné časopisy v dnešní době ještě své místo?

Já už se závislosti na papíru zbavil, tedy kromě knih. Ale pořád mám rád zlom novin a časopisů a nejradši tak čtu ve formě zalomených stránek, v PDF nebo zkrátka digitálně na iPadu. Mám to dost vychytané a čtu takto opravdu hodně. Spousta vydavatelství má cenově výhodné předplatné, kdy ušetřím dost peněz (a stromů) proti vytištěné verzi, ale můžu si zvětšit font, swipovat po stránkách, dělat si poznámky, ukládat si texty a podobně. Čtu takhle většinu českých novin a taky pár zahraničních v čele s britskými Timesy (ty mají předplatné za libru měsíčně). A čtu takhle i spoustu zahraničních časopisů v jejich nativních aplikacích nebo třeba přes Press Reader.

Že jste to vy a dočetli jste až sem, dám vám tip „za milion“ – na Press Reader se můžete přihlásit přes login do své knihovny (mj. Městská knihovna v Praze, ale jsou tam i další organizace z jiných měst) a pak číst veškerý jejich obsah zdarma, tedy včetně Retro Gameru, PC Gameru, Edge, velkých amerických deníků i časopisů jako Economist, New Yorker, Empire, Wired, FourFourTwo atd. Děkovat mi nemusíte, hlavně čtěte. Ať žijí časáky. Když ne ty tištěné, tak aspoň digitální.