Trials of Mana – Recenze

31 května, 2020 0 Od Jakub Číhal

Letošní rok se zdá být minimálně z pohledu různých remaků a remasterů slavných JRPG doslova super rokem. Za sebou již máme remake Final Fantasy VII, v blízké době vyjde remaster Xenoblade Chronicles a trojlístek uzavírá aktuálně recenzovaný remake Trials of Mana, hry, která vyšla v hluboké minulosti, v roce 1995. V té době byl žánr JRPG doslova na vrcholu a nic nenasvědčovalo tomu, jak krušné chvíle mu následující dekáda přinese. Trials of Mana, který byl v pořadí již třetím dílem „Mana“ ságy, navíc zaznamenal velký úspěch i na západních trzích, což se ukázalo jako zcela zásadní v tom, že si žánr JRPG našel cestu i do zbytku světa. Vytvořit proto remake tak slavné hry se přímo nabízí, ale zda dokáže obstát i dnes, pod nicneodpouštějícím zrakem současného a notně zmlsaného hráče, to je otázka zcela jiná.

Jestli bychom u plno JRPG dokázali najít určitý společný znak, určitě by to byl velkolepý a emocemi nabitý příběh. V tomhle směru ale Trials of Mana zrovna nevyčnívá. Ne že by byl nezajímavý, nebo dokonce nudný, ale postrádá větší hloubku, památné události, nebo nějaké situace, které si budete pamatovat ještě dlouho po dohrání hry. Zkrátka, chybí tomu taková ta pomyslná třešnička. Ale pojďme to vzít popořadě.

Příběh se točí kolem bohyně kouzel. Síly, kterou propůjčuje celému světu. Tato síla se ale ze světa pomalu, ale jistě vytrácí. Svět ale zoufale touží po záchraně a pověří nejmenšího z nejmenších, malou vílu, aby našla hrdinu, který bude hoden pozvednout Meč kouzel a zabránit temným silám, aby svět rozervaly na kusy. Hrdinství jde ruku v ruce s odhodláním a nikdy nejde samo. K hlavnímu hrdinovi se přidají další dvě postavy a tuhle partu pak čeká výprava, na jejímž konci čeká osud světa.

Základní premisa příběhu je skutečně jednoduchá, jde spíš o takovou pohádku pro děti než o epos hodný dospělého čtenáře. Neurazí, ale ani nenadchne. Má ovšem jednu zásadní a rozhodně zajímavou vlastnost. Základní linka je sice vždy stejná, ale určité pasáže a finální momenty hry jsou závislé na tom, jaké postavy si vyberete. Těch je k dispozici rovnou celá šestice, kdy jedna z postav je tou hlavní, kolem které se celý příběh točí a druhé dvě jí pak doplňují. Každá postava má svou vlastní příběhovou linku, kterou vám hra představí pomocí kratší herní pasáže, takového okénka do minulosti. Tohle celé docela dobře funguje, k postavám si tak uděláte vztah a hra má tímto i určitou znovuhratelnost, což přijde vhod i díky tomu, že jí celkem bez problémů dohrajete za nějakých 25 hodin. A dohráním to ještě nekončí. Uloženou pozici doporučuji nahrát znovu, je tam slušný end game.

Možná si říkáte, jestli to na poměry JRPG přece jen není poměrně krátká herní doba a máte pravdu. Těžko se ale na vývojáře zlobit, remake původní hry těžko můžete natáhnout, přepisovat příběh atd. Co ale můžete je to, že hru něčím obohatíte, aby lépe obstála v současné době výpravných open world her. Třeba přidat nějaké zajímavé vedlejší úkoly. Tak přesně touhle cestou se vývojáři nevydali. Hra je minimálně první dvě třetiny absolutně lineární. Hra vás nepustí ani o milimetr mimo vytyčenou trasu, za celou hru nenarazíte ani na jediný vedlejší úkol. Tohle chápu jako obrovsky promarněnou šanci.

Celková jednoduchost se bohužel propsala do celé hry. Veškerá NPC tvoří asi 4 charaktery, které se všude opakují. Všichni obchodníci vypadají stejně. Každé město nebo vesnice obsahuje přesně jednoho, který prodává zbraně, jeden který nabízí zbroj, pak jednoho co má v nabídce různé lektvary a pak hospodu, kde se můžete vyspat. To je vše. Ba co víc, u každého obchodníka najdete pouze jednu zbraň pro konkrétní postavu, čímž sice odpadá složité kombinování výbavy, ale zároveň se celá piplačka s postavou zjednoduší na bohapusté kontrolování, zda se náhodou u zbraně či zbroje neobjeví modré číslo značící, že je kvalitnější než jaké právě používáte. To že se nová výbava prakticky ani nepromítne ve vzhledu postavičky už ani nemusím zmiňovat. Celou dobu hraní jsem zkrátka měl pocit, že jsem o něco ochuzen. Stále jsem čekal, kdy se objeví nějaká zajímavá herní mechanika, ale bohužel, v tomhle směru mě hra poměrně zklamala.

Zajímá vás, jak se hra hraje? Skvěle. Jednoduše. Pohodově. Opravdu, hraní jsme si vyloženě užíval a se mnou i moje dvě malé děti. Hra je tak přístupná, že ač obě ještě chodí do školky, mohly kdykoliv vzít ovladač a jít si „zabušit“ do nepřátel. Soubojový systém totiž, stejně jako zbytek hry, postrádá větší hloubku a v podstatě si vystačíte s jedním tlačítkem pro útok, jedním pro úskok a pak dalším pro sesílání speciálních útoku. K těm je potřeba nejdříve porazit dostatečný počet nepřátel, z nichž vypadávají malé modré orby. Jakmile jich nasbíráte dost, máte možnost použít často devastující kouzlo, které posune jazýček vah na vaší stranu.

Boj je takovým klikacím festivalem, který občas přerušíte, když si potřebujete loknout nějaké medicíny. I tady mám ale malou výtku. Předměty, které chcete v bitvě použít si musíte předem nastavit do aktivního inventáře, který je v bitvě dostupný. Jiné předměty, které si necháte v hlavním inventáři v bitvě použít nelze. A aby vývojáři trochu přidali na obtížnosti, máte jich k dispozici vždy jen omezené množství, například jen devět léčivých bonbónů a je jedno, že jste si jich předtím u obchodníka nakoupili padesát.

Kromě vá, do bojů samozřejmě zasahují i vaši parťáci. Vy ovládáte vždy jen jednu postavu, kterou si můžete kdykoliv změnit na jinou. Ostatní dvě postavy bojují automaticky a nutno podotknout, že dost tupě. Umělá inteligence skutečně není z nejbystřejších. Lze jí sice nastavit plno pravidel, podle kterých se má řídit, jak a kdy má útočit, jak často má používat kouzla, nebo jak se sama léčit. V praxi to ale vůbec nefunguje a když sledujete, co zbylé dvě postavy dělají, musíte si nutně klepat na čelo. Bez problému stojí přímo v místě, kde hra notnou dobu dopředu signalizuje nepřítelův útok. Jindy jen hloupě stojí a nedělají nic a doufat, že do sebe kopnou třeba léčivý lektvar je stejné jako doufat v to, že v letě bude sněžit. Zkrátka, co si v této hře nezabijete sami, to neumře.

Soubojový systém navíc umí být i mírně nefér. To hlavně ve chvílích, kdy sesíláte mocné kouzlo. To vždy doprovází efektní animace a nic nedokáže potěšit víc než sledovat bosse, který si zrovna odskočil někam jinam a celé vaše kouzlo tak sesílá blesky do místa, kde již dávno nikdo nestojí. Obtížnost je ale jinak poměrně dobře nastavená. Nepřátelé levelují společně s vámi (mají ale svůj maximální level). Celou hru tak potkáváte protivníky, kteří jsou tak akorát. Bossové potrápí, řadoví nepřátelé nenudí. Souboje s bossy jsou co se designu týče spíše průměrem. V hlavě mi utkvělo jen pár soubojů s nimi. Tady se asi autoři mohli trochu víc snažit. Nepřátel potkáte celkem dost a počítejte s klasickou sestavou, obsahující vše od králíčků a housenek, po houby, rytíře, či draky.

Herní mapa, jak už jsme si na začátku řekli, je zpočátku hodně lineární. Je rozdělena na menší pasáže, pospojované do jednotlivých prostředí. Navštívíme lesy, hory, krystalové jeskyně, ale i pouště či sopky. Prostředí se neopakují a nelze jim upřít jistou originalitu. V pozdějších fázích hry dostanete i možnost dostat se během okamžiku v podstatě kamkoliv, ale vzhledem k nulové potřebě toto dělat jsem to využil maximálně tak k návštěvám u obchodníků. Každá lokace má svůj specifický hudební podkres, ale ani zde nic nevybočuje z nějakých standardů. Dokonce mám dojem, že se hudba sem tam opakovala.

Graficky asi není hře moc co vytknout, má své kouzlo. Trochu se podobá poslednímu Dragon Questu, ale jeho kvalit zdaleka nedosahuje. Technická stránka je v pořádku, maximálně jsme si všimnul pár momentů, kdy se pomalu dočítaly textury. Jinak ale hra šlape jako hodinky, což je asi u každé hry jedna z nejpodstatnějších věcí vůbec.

ZÁVĚREM

Trials of Mana rozhodně není špatnou hrou. Však je původní verze stále považována za jedno z nejlepších JRPG historie. Bohužel se obávám, že právě v té minulosti hra tak trochu zůstala a současnému hráči mnoho nenabídne. Přesto by si ji fanoušci JRPG zahrát měli, minimálně z nostalgie a jako připomínku dob, kdy to u nich s hraním začalo právě díky JRPG být vážné.