Wolfenstein Youngblood – Recenze

16 srpna, 2019 0 Od Ladislav Procházka

Když jsem před necelými dvěma lety měl na recenzi tehdy poslední díl ze série Wolfenstein s podtitulem The New Collossus, netušil jsem, jaký osud čeká do budoucna hrdinu B.J. Blaskowicze. Víte, reálný svět se řídí určitými pravidly. Ráno vyjde slunce, večer měsíc, střídají se čtyři roční období a hry Doom a Wolfenstein jsou hrami ze staré školy, kde doslova kosíte zástupy nepřátel jedním a tím samým způsobem už dvacet let. Jakákoliv invence je nejdříve hardcore herní komunitou hlasitě kritizována, aby pak byla vývojáři rozprášena úžasnou gameplay ukázkou. Na toto jsme si my, gaming Master Race, zvykli a tak nějak počítáme, že autoři pojedou ve stále stejných a zajetých kolejích.

Píše se rok 1980 a Evropa je stále v područí nacistického Německa. Ústřední postavě celé série, tedy B.J. Blaskoviczovi, se nějakých 19 let nazpět podařilo nastartovat druhou americkou revoluci, která vedla k osvobození federace. Žena hlavního hrdiny během této doby přivedla na svět dvojčata, dcery Soph a Jess. Jako správný hrdina však B.J. nesnese pohled na otrokářský režim, který Nacismus představuje a tak se kolem roku 1980 vydává do Francie, aby i zde zasadil odbojářské semínko.

Ano, musím souhlasit, že z odstavce výše to vypadá jako klasická hra s dobrým béčkovým příběhem, který se k Wolfensteinovi hodí. Musculaturní hrdina se vydá na válečné dobrodružství napříč zdecimovanou Evropou, doma nechává ženu a dvě dospívající dcery, prakticky jedná ve jménu lidstva. Žádný těžký příběh, komu by se nelíbil. Hra má ovšem jeden velký problém. Příběh tu totiž žádný není ani hlavní hrdina zde nefiguruje a už vůbec se nejedná o dvě dívky schoulené v koutě bytu čekající, až táta zachrání svět. Nový Wolfenstein se totiž jmenuje YoungBlood a dává prostor dvojčatům, aby ukázaly, co v nich je. A přiznejme si to, nic v nich vlastně není. Respektive v YoungBlood nic pořádného není.

Nerad začínám kritikou, protože pak to vypadá, že s daným titulem mám problém, ale věřte mi, že to nejsem já, kdo tu má problém. Zvláště bych pak účelově žádnou hru nikdy nekritizoval a už vůbec ne mou oblíbenou sérii, ve které jsem hrál snad všechny různé díly a několikrát je dohrál. Jenže u YoungBlood je toho ke zdravému kritizování opravdu hodně.

O nepřítomném příběhu jsem se zmínil výše. Ano, prakticky žádný Wolf neměl příběh na Oscara, to ani po takové FPS hře nechci, ale vždy měl hlavu a patu, vždy měl začátek a konec, prakticky vždy hra měla pointu a tak nějak tvořila jakýsi celek. Ne, YoungBlood jde směrem první a závěrečné cutscény. Zbytek si hráč musí vyčíst ze sběratelských předmětů, které jsou poházené po herním světě. A že jich je. Pokud jste jako dalších 99,5 % hráčů a sběratelské itemy jen sbíráte a odklepáváte, tak vězte, slovo příběh je zde zakázané ovoce.

Dobře, hře chybí nějaký děj, ale k čemu děj, když máme boží grafiku, že? Ne? Ne! Opravdu nový Wolfenstein od Machine Games v kooperaci s Arkane Studios nemá úchvatnou grafiku. Dokonce bych řekl, že je to původní grafický engine idTech 6, který byl v roce 2016 použit u Dooma. Hra na konzoli Xbox One X sice na oko vypadá líbivě, ale po bližším přezkoumání zjistíte, že FPS občas rapidně klesají, odlesky by mohly být hezčí, dané textury na malých objektech by mohly být výrazně čistější a tak nějak si říkáte, že by se YoungBlood mohl od předešlých dílů svým způsobem stylisticky lišit, neliší. Nemá svůj styl, který Spin-Off hry většinou mají. A znovu připomínám, že na tom měli participovat Arkane Studios, autoři jinak zajímavě vypadající hry Dishonored.

Ano, nemáme příběh, nemáme ani nebeskou grafickou stránku, ale určitě máme nápaditý a zajímavě řešený level design, že ano? Ne! Opět špatně. Bohužel. Hra překvapivě nekopíruje tunelové pojetí starší dílů, na které jsou hráči jednoduše zvyklí, protože tento styl do série Wolfenstein patří. Díky tomu, že vývojáři z Machine Games a Arkane Studios pojali YoungBlood jako kooperativní střílečku, která je říznutá RPG prvky, muselo tomu ustoupit i tvoření jednotlivých úrovní. Od tak zkušených studií byste určitě čekali, že vědí, co dělají, jak to dělají a proč to dělají. Ne, opravdu ne. Už to pomalu začíná vypadat na to, že práce pod jindy božskou Bethesdou musí být doslova noční můra. Jinak si nedokážu vysvětlit ten fakt, že pařížské ulice jsou naprosto bez nápadu, stejné, unylé. Chybí v nich alespoň náznak jakého si života, oné revoluce. Prakticky hráč neprochází hrou, dějem, ale pouze jednotlivými částmi Paříže, které jsou stejné a do kterých se musíte několikrát vrátit, protože nový úkol Vás zavede do přesně té stejné lokace, ale jen tentokrát k těm dveřím napravo, když minulou misi jste plnili ve dveřích nalevo. Další věc, která hráče musí nesmírně točit je ta, že pokud danou oblast vyčistíte, pochopitelně od nepřátel a odskočíte si na pár minut do podzemí, kde bují právě znovu-započatá revoluce, tak se nepřátelé znovu objeví. Ano, vítejte v 21. Století, kdy se nepřátelé objevují jen vteřinku po tom, co si zajdete do pár metrů vzdálené jiné lokace.

Nejhorší na tom všem je, že hra nepoužívá prakticky žádné checkpointy. Přísahám, že neznám hru, která
by teď v blízké minulosti měla tak deprimující autosave. Představte si, že procházíte daným úsekem, po cestě kosíte jednoho nepřítele za druhým, dostanete se až k Bossovi, vystřílíte se naprosto z nábojů, umřete a hra Vám napíše krásnou hlášku, která jednoduše říká, že musíš začít od posledního savu. Tak daný save načtete, abyste s hrůzou zjistili,že musíte jet celou úroveň znova, samozřejmě včetně nepřátel, ale co nemáte k dispozici, a na to jsem opravdu „čuměl“, jsou náboje do Vašich zbraní. Ano, hra restartovala vše, ale zapomněla Vám doplnit ammo. To pak vytváří velmi komické situace, u kterých se vám mimochodem chce hodně řvát. Pokud vystřílíte všechny náboje, umřete a znovu hru načtete, tak jste bez nábojů a jediné, co Vám zbývá je poctivě hledat a znovu a znovu zabíjet ty samé Nácky, abyste z nich dostali alespoň nějaké náboje.

Další věcí, která ve hře nefunguje je Co-Op s AI postavou. Úmyslně uvádím AI postavu, protože hraní s kamarádem je ve finále to, co YoungBlood zachraňuje. Váš AI parťák je absolutně nepoužitelný. Prakticky ve hře slouží jako otevírač dveří. Poslední Wolfenstein totiž má další velkou trhlinu a té se říká jednoduše Úroveň. Jelikož už zde máme RPG prvky, tak musel přibýt i XP Bar, a také úroveň dané postavy. Největší problém je v tom, že tento systém funguje u MMOFPSRPG her, ale ne v OldSchoolovém Wolfensteinovi. Vaše postavy zkrátka během hraní levelují. Na tom není nic tak zvláštního, až na to, že do různých lokací ve hře máte sice přístup, ale jednoduše se do nich díky nízkému levelu nedostanete. Ne proto, že byste tam měli přístup odepřen, ale zkrátka pro to, že ten samý druh nepřítele, kterého jste v oblasti o dva bloky dál dali v pohodě na 2 rány borkovnicí, tady už nedostanete a jdete prakticky k zemi. Takže Vám nezbývá nic jiného, než prostě grindovat úkoly, získávat zkušenosti a pomalu jít tím Level Barem nahoru, až budete dostatečně silní a můžete pokračovat v příběhu.

Naštěstí tento neduh trochu mizí, když hru hrajete s kamarádem, jelikož nemáte čas se zabývat takovými věcmi, protože během povídání si, lze určité chyby ignorovat. Záměrně nepíšu přehlédnout, protože s takovou porcí nedotažených věcí do konce jsem se už hodně dlouho nesetkal.

Tak když už je skoro všechno špatně, tak se pojďme podívat na arzenál. Ten se nám prakticky nezměnil, takže i zde nalezneme brokovnici, pistoli, útočnou pušku, sekyru a tak dále. Opět žádná velká inovace se nekoná. Všechny zbraně už byly viděny dříve.

Musí to vypadat opravdu zvláštně, když celé dvě stránky píšu prakticky pouze samá negativa a žádná pozitiva, bohužel Wolfenstein: YoungBlood těch kladných vlastností moc nemá. Rozhodně mezi tu nejpovedenější patří zvukový doprovod. Ten se mi zde opravdu líbí a stejně jako v minulých dílech, tak ani zde nezklamal.

Víte, takové hry jako Wolfenstein a Doom jsou klenoty, které by se měly chránit. Já se nebráním novotám nebo přinejmenším drobným změnám, které daný titul posunou zase o úroveň výš a je jedno, jestli hlavní protagonistou je muž, žena, dítě nebo osminohá oliheň. Ale co s právě recenzovaným titulem provedli především Machine Games, to je na složení reparátu. Ta hra má nějakou úroveň, kdy je hratelná od bodu A do bodu B. Bez diskuze. Ale přeci bychom měli od hry chtít více, než je jen tupé zabíjení nepřátel, ve hře která nemá ani hlavu ani patu. Nemůže být vše jednoduše cool a na pohodu a svěží?

SOUHRN

Pro koho je vlastně hra určená? Pro ty, kteří mají společného kamaráda, se kterým už mají všechny důležité co-op hry dohrané a chtějí si zkrátit čekání na nabitý podzim. Hra neoslní svou grafikou, vyprávěním, ani řešením jednotlivých úrovní, ale nabízí standardní porci tupého střílení, včetně stromového dělení zkušenostních RPG prvků. Je mi to moc líto, ale víc ze mě Wolfenstein: YoungBlood nedostane.