Léto bývá z hlediska videoherního průmyslu doslova vyschlým rybníkem, kdy sem a tam se mrská ještě nějaká ta čudla, které hledá ty poslední zbytky vody. Ty často nejdou najít, ale letos se přeci jen zadařilo a ryba v tomto suchém rybníce přeci jen našla studnici, jež skýtá nejen osvěžení, ale také kýžené zásoby pro velmi dlouhý život. Tou rybou je Xenoblade Chronicles 3, který si to namířil před několika dny exkluzivně na Nintendo Switch. A jde asi o to nejlepší, co jsem měl možnost tento rok hrát a nebudu vám lhát, že tento skvost vidím jako adepta na hru roku. Nintendo opět ukázalo svou sílu v exkluzivních hrách a já si říkám, jak to tato japonská společnost vlastně dělá.
Jsem neskutečně vděčný, že NIntendo stále myslí na hráče, kteří milují dobře napsané příběhy a hry pro jednoho hráče. Jelikož to, co tvůrci ze studia Monolith Soft vytvořili my vyrazilo dech. Příběh má neskutečný spád a vy máte neustálé nutkání jít kupředu a odhalit zase něco, z jeho tajemství. Milují, když se ve hře můžete kochat dobře střiženými cut-scénami a v tomto směru nový Xenoblade Chronicles 3 exceluje. Zde to máte navíc servírováno v takové formě, že byste z toho vytvořili komplexní anime seriál. Ostatně po dohrání hry, máte vlastně toto jako možnost skrze speciální režim a věřte mi, že to stojí za to. Určitě nebudu lhát, když řeknu, že cinematiky tvoří ze samotné délky hry nějakých 30%. Také poskytují jistý oddych od soubojových pasáží, ke kterým se ale teprve dostanu. Proč oddych? Jednoduše proto, že mají kolikrát i přes deset minut a tak není od věci mít po ruce krabici s popcornem. Není to rušivé? Vůbec. Jejich zpracování je excelentní.
Příběhové pozadí a lore světa je radost odhalovat a proto vám z příběhu nechci nic moc prozrazovat. Velmi zajímavá a také na první dobrou nesmírně složitá je kontinuita s předchozími díly. Nelze totiž s jistotou říci, jak funguje časová linie v rámci této série, která nyní čítá celkem čtyři hry. Já v tom mám osobně trochu guláš. A vlastně se vás nebude snažit přesvědčovat o nějakých mých teoriích, jak časová linie ve hře funguje. Důležité ale je, že příběh v této hře funguje sám za sebe a vlastně není potřeba předchozí díly hrát, abyste si jej užili. Já tedy předchozí díly hrál, ale nejnovější počin jsem si užil zdaleka nejvíce, jelikož tak nějak nejvíce sedl mému vkusu a zejména ono tempo a také forma vyprávění jsou někde úplně jinde.
Pohled na dva znepřátelené národy, které bojují o moc nám byl skrze videohry servírován už mnohokrát. Tentokrát se jedná o technologický národ Keves a magii využívající národ Agnus, z nichž se vcítíme do role několika hrdinů z obou táborů, jenž musí čelit hrozbě, která číhá na pozadí všeho. Vždy mám rád, když svět není vykreslován černobíle, tedy že tu máme padouchy a ty hodné. Takto svět Xenoblade Chronicles 3 ale nefunguje a to je dobře. I když nemusí být hlavní premisa příběhu úplně originální, tak funguje jako by byla. Za což mohou sympatičtí hlavní hrdinové, jichž je hned několik.
Že se z nepřátel nemohou stát přátelé? To je odvěký omyl a myslím, že každý z vás se o tom již mohl přesvědčit. Minimálně já to zažil na vlastní kůži. Hrdinové hry jsou toho všeho příkladem. Dvě trojice poměrně nesourodých lidí se musí spojit, aby porazili vyšší zlo. Osobně nemám rád stereotypizaci charakterů – ten se chová jen tak, ten zase tak a ne jinak. V tomto případě to neplatí. Jednotlivé charaktery se tak sice na první pohled mohou jevit, ale jak s nimi prožíváte další a další momenty tak zjistíte, že tomu tak není a je radost poodhalovat další stránky jejich osobnosti.
I když tu máme celkem šest stěžejních charakterů, tím nejdůležitějším je Noah, tedy alespoň tak jej tvůrci vykreslují, z počátku. Bez roztomilé, ale obávané Mio, by to ale nešlo. Stejně tak bez zbylých čtyř postav, tedy Taiona, Lanze, Eunie a Seny. Zejména trochu přidrzlá Eunie mi nejvíce přirostla k srdci a nejčastěji byla mým hlavním aktivním charakterem. I když nějakou část hry máte jasně dáno, za koho hrajete, tedy týká se to primárně prvních pár hodin, tak následně je jen na vás, kterou z šestice postav si nejvíce oblíbíte.
Eunie mi byla nejblíže svou povahou, ale z počátku jsem jí napřímo ovládat příliš nechtěl. Bylo to tím, jakou roli v týmu měla. Ty roli Healera. Každá z postav ve vaší družině má svou specifickou úlohu a tak vás to může svádět k postavám, jenž jsou vám zejména schopnostmi nejblíže. Jenže jednou z mechinik hry je tzv. fúze a můžete tedy prohodit schopnosti mezi dvě postavami. Rázem může být s léčivé Eunie smrtící útočník. Tedy později může být smrtící útočník. Ačkoliv je Eunie od začátku skvělý léčitel, tak se schopnostmi Noaha to z počátku nebudu příliš slavné. Vše je ale jen o tom, dát tomu šanci a postupně vaší postavu levlovat a zdokonalovat, jelikož čím pevnější bude fúze mezi jednotlivými postavami, tím lepší schopnosti se vám odemknou.
To ale není jediný způsob, jak vaši postavu naboostovat. Těch možností je zde daleko více. Fúze jsou základ, ale atributy vám vylepší také speciální krystaly, jenž si můžete vyrábět u Rikua. Stejně tak vás posilní dobré jídlo, jenž vám uvaří Manana. Kdo, že je Riku a Manana? Jsou to Noponi, tedy taková ta roztomilá pseudokráličí stvoření, jenž se nám představila už v předchozích dílech. No a nakonec tu máme vybavení rovněž zlepšující vaše schopnosti. Ať se podíváte na jídlo, krystaly, či vybavení, tak vše má několik úrovní, kdy tradičně čím vyšší úroveň je, tím lepší jsou bonusy, které lze získat.
Xenoblade Chronicles 3 nabízí spoustu herních mechanik, které mají nějaký vliv na hratelnost. Vše je ale tak skvěle dávkováno, že vám to vlastně ani nepřijde. Tvůrci vám vždy dají dostatek prostoru si každou novou vlastnost osahat, že vše vám snadno přijde pod kůži. Zejména soubojový systém se v první polovině hry neustále vyvíjel a přinášel více a více možností. Ačkoliv šly první bitvy vyhrát tak nějak bez taktiky. Tak v pozdější fázi hry už nějaká ta taktika třeba je. Hlavně je třeba vědět, jak správně využívat svých schopností, aby se vám nabila speciální abilita způsobující větší poškození. I zde přijde na řadu zmíněná fúze specializací, kdy můžete využívat více schopností, či je spojit a udeřit silněji.
Speciální místo zde má řetězový útok, který může uštědřit nepříteli to největší poškození bez toho, aby o nějaký bod zdraví přišla některá z vašich postav. Řetězit útoky lze poměrně dlouho vše závisí jen na tom, jak dobře umíte počítat. Je důležité, aby aktivní postava řetězu uštědřila maximální možné poškození, ale příliš nevyčerpala ostatní postavy a ty tak mohli následně v rámci další části řetězu opět útočit. Ke spuštění řetězové akce je ale třeba čas, takže v boji s řadovými nepřáteli se k němu vlastně ani nedostanete. Slouží zejména ke zdolání soupeřů nebezpečnějších kategorií.
Už během prvních hodin se dozvíte, že v herním světě narazíte na několik kategorií nepřátel představující různou úroveň nebezpečí. Kategorie rozpoznáte naštěstí snadno a to skrze indikátor kolem jejich úrovně. K nepřátelům vyšších kategorií je třeba přistupovat obezřetněji. Zde pak přijde ke slovu možnost odlákat vašeho soupeře od skupinky dalších, což vám dá větší šanci k porážce takového soupeře.
Jistě vás nepřekvapí, že vrcholem všeho jsou boss-fighty, které jsou zcela jedinečné a váš přístup k boji je v těchto případech nutné upravit. Zde ale vstupuje do hry ještě další mechanika soubojového systému. Kompatibilní dvojice mají možnost stát se jednou silnější bytostí a to díky jejich propojení. Ta nese název Ouroboros. I když je nám tato mechanika představena poměrně brzy, jejího aktivního používání jsem se dočkal až po nějakých 8 hodinách ve hře, kdy schopnost změnit se v Ourobora získali i další postavy a nikoliv jen Mio a Noah. Tímto se vám navíc odemykají další stromy schopností. To může působit překombinovaně, ale není tomu tak. Vše zde má své místo a funguje bez sebemenších problémů. Možná to chce čas, si vše utřídit, ale za chvilku jste v tom jak ryba ve vodě.
V úvodu recenze jsem zmínil skvělé cut-scény. Ty jsou kompletně nadabované, nicméně ve hře probíhá i celá řada dalších dialogů mimo ně a ty už bohužel dabovány nejsou. I když se zde vlastně vůbec nedivím. Těch hodin dialogů by muselo být tolik, že by se to snad nedalo ani zvládnout. Takové dialogy tedy probíhají skrze bubliny textu v němých dialozích, jenž jsou ale pro JRPG zcela typické. To ale neznamená, že by takové dialogy nebyly zajímavé. Opak je pravdou. Dozvíte se mnohem více o příběhu, loru světa, ale také dalších postavách, které se v něm pohybují. Tyto postavy vám navíc mohou zadávat vedlejší úkoly, které vám pomohou vylevlovat vaši družinu daleko rychleji. Nicméně je můžete ignorovat. Byla by to ale škoda.
Vedlejší úkoly a třeba i takové osvobozování kolonií, které je důležitou součástí hry, vám dávají možnost více si užít jednotlivé lokace místního světa. Ten je skutečně rozmanitý a nabízí nádherné scenérie a velkolepé vyhlídky. Zejména na obří zkamenělé bytosti, jenž jsou původci všeho. Dočkáme se pouští, plání, hor, ale třeba i temných jeskyní plných nebezpečných tvorů. Největším překvapením ale bylo, jak to celé skvěle vypadá a jak komplexně to působí. Nebudeme si lhát. Nintendo Switch není nejvýkonnější konzole na trhu, ale když vezmeme v potaz rozsah hry a kvalitu vizuálního zpracování, tak může nastat jen jediná otázka. Jak? Jak to ti tvůrci vlastně dokázali.
Pokud si vzpomenete na vydání Xenoblade Chronicles 2, tak víte, že to po technické stránce nebylo nijak slavné. Zejména v handheld režimu padalo rozlišení do neúnosných mezí a framerate na tom také nebyl nejslavněji. Nic podobného se ale netýká nejnovějšího počinu. Xenoblade Chronicles 3 vypadá fantasticky ve všech případech, zejména byla pak radost vše hrát na velké televizi. I když jsem zvyklý hrát Switch tituly zejména v handheld režimu, tak zde jsem měl chuť si vše užívat ve vší té velkoleposti. Xenoblade Chronicles 3 vás k tomu vysloveně nutí. Chcete si jej užívat na velké obrazovce, jelikož tam hra prostě patří. Upřímně jsem velmi zvědaví, jak by hra vypadala třeba na konzoli s výkonem třeba takového Xbox Series X. Upřímně si myslím, že by nás tvůrci vystřelili někam na měsíc. Já vlastně musím jen smeknout. Tvůrci ušli obrovský kus cesty a naservírovali nám něco, co si nejen že zaslouží naší pozornost, ale také svůj zápis v herní historii.
V úplném závěru pak musím už jen vyzdvihnout hudební složku. Jednotlivé skladby jsou prostě fenomenální. Dotváří a ucelují atmosféru celé hry. Umožnili mi se ještě více se ponořit do dění a to zejména během cut-scén vyobrazujících ty nejepičtější momenty hry. Nechci tím tedy říci, že by jindy nestála hudba za to, opak je pravdou, jen ve zmíněných chvílích si to vychutnáte na maximum.
ZÁVĚREM
Na Xenoblade Chronicles 3 jsem se neskutečně těšil a i když jsem čekal velkolepé dobrodružství, netušil jsem, že mě to pohltí natolik, že si tento titul zařadím k tomu nejlepšímu, co jsem za svůj život hrál. Smekám před Monolith Soft a jejich prací. Tento titul je králem letošního léta a dosti možná králem roku. Příběh stojí za všechen váš čas, souboje jsou stále návykovější a scenérie skutečně úchvatné. Co, dodat? Řekl bych, že během léta si nic lepšího už nezahrajete. Tohle je hra, která prodává konzoli stejně, jako tak činila poslední The Legend of Zelda.
10/10
Datum vydání: 29. července 2022 – potřebné místo: 15GB
Distributor ČR: Conquest Entertainment
2 thoughts on “Xenoblade Chronicles 3 – Recenze”