Již od mého útlého dětství jsem nonstop hltal želvy. Jak ty skutečné, tak ale i ty animované. Živý plaz mi matka rovnou zakázala, otec prohlásil, že strašně smrdí. Byl jsem přehlasován, nezbývalo svou pozornost přesunout k hračkám. Tam to bylo lepší, jednou za pár měsíců mi rodiče donesli buď Michelangela, Donatella, Raphaela či Leonarda. Nedávno dokonce vyšla i reedice těchto figurek, takže se mi povedlo je i znovu všechny dokoupit a mám je vystavené ve skříni. Na televizní stanici NOVA tehdy běžel animovaný seriál, jež má parádní, chytlavou znělku. Pak přišly filmy. Opět – celou trilogii z devadesátých let mám doma na blu-ray. Jako poctivého fanouška mě nemohla minout ani hudba. Matka měla dřív gramofon, koupila mi písničky o Želvách Ninja. Byl to šílený cringe, ale ta doba tehdy dovolovala snad veškerý myslitelný bizár.
Co mě zcela minulo, byly bohužel komiksy. Já byl klasický pařan, četl jsem pouze OPSM 1, TipStation či PSM2 – časopisy zaměřené na konzole PlayStation 1 a 2. Veškerá další literatura šla zcela mimo mě. Ironie je, že teď píšu i prodávám vlastní knížky. Na YouTube kanále CREW Jirka Pavlovský představoval před časem nový komiks Želvy Ninja. Oba díly (zatím jsou v češtině jen dva) byly temné, depresivní, dospělé. Já na ně nedávno psal recenze, takže se klidně podívejte k nám do sekce Komiksárna, tam je najdete. Laťku nasadili opravdu vysoko. Vše, co nakladatelství CREW slibovalo, to platí. Obsah pro dospělejší publikum, plné vyhořelých charakterů hlavních postav, kdy po smrti Mistra Tříšky neví, co mají dál dělat. Ta jejich ztracenost se vystihla zcela na jedničku. Tchyně mi pak koupila dvě první části trilogie Poslední Rónin (už mám rozečtené, článek budu psát v nejbližších dnech), jenže já se chtěl ještě předtím podívat, jak vypadal styl komiksů o těchto vtipných mutantech tehdy.
Vznikaly v kuchyni při jedení pizzy, bez kontaktů, známostí či konexí. Dva týpci si řekli, že to risknou, jeden kreslil, druhý psal scénář včetně dialogů. Světe div se – chytlo se to!
Špatná zpráva je ta, že byť byly v češtině vydány tři díly pod názvy MENU 1-3, první část je beznadějně vyprodána. Resp. dá se sehnat, ale na bazarech či antikvariátech se prodává skoro za tisíc korun. Tolik stojí už rovnou Poslední Rónin a i toho jsem nechal na své tchyni, aby mi ho koupila. Litra bych za komiks asi nikdy nedal. Vzhledem k tomu, že v poslední době recenzuji hlavně díla z edice Kapesních klenotů, je jasné, že moje zacílení je na co nejlevnější četbu, která má i přes nízkou cenovku vysokou kvalitu. Dávat za MENU 1 tolik peněz, to je úplné bláznovství. Každopádně dobrá zpráva je, že dvojka i trojka jsou stále k mání za asi dvě stě padesát kaček kus. To jde, tam mi ještě moje peněženka bolestí neskřípe. MENU 2 se dala sehnat na Knihy Dobrovský, MENU 3 pak mají na e-shopu CREW. Kdybyste zvažovali nákup, tak víte, kam rovnou jít. Původně mě napadlo napsat dvě samostatné recenze, ale kvůli své vytíženosti (rozuměj, vstávám ve tři odpoledne, hodím do sebe dva litry Pepsi bez cukru a jdu koukat na Vetřelce a v šest ráno si jdu lehnout) i menšímu obsahu obou děl, je pro mě lepší to sjednotit do jednoho textu.
Upřímně – kvalita se různí. K tomu se ale dostanu. Podívat se na ty originální „čmáranice“ z osmdesátých let je dost fascinující zážitek. Vidím, jak až se kresba, styl vyprávění či jednotlivá témata pohly směrem kupředu. Od obyčejných zápletek, jež před cca čtyřiceti lety tvořily základ všech příběhů Želv Ninja, se tvorba posunula do více hlubších zápletek, sociálních vztahů či žití ve světě lidí. Tehdy se jednalo o legrácky „z kuchyně mamky jednoho z autorů, dnes je na moderních komiksech vidět naprostá profesionalita. To je dobře, někdy to jde úplně špatným směrem. Tuto recenzi asi poprvé pojmu (i co se týká mých odborných publikací) jako komparaci obou z nich, takže budete vědět, jestli máte utratit své pracně vydělané prašulky (či rodičů nebo té již zmíněné tchyně, pokud máte velké štěstí) za jeden z nich či třeba rovnou za oba. Obě díla se totiž svou kvalitou dost od sebe navzájem liší.
MENU 2
Příběh se točí kolem období, kdy umřel Mistr Tříska a Želvy nevědí, co mají dál dělat. Bez pevného vedení jsou zcela ztracené. Chtějí se vybít na zbylých členech Klanu Noha, protože i s Trhačem je ámen. Pár jich nekompromisně zabijí (zde je ještě původní pojetí těchto mutantů násilnější cestou), všude teče krev. Pokud uvidíte, že Raphael skopne ze střechy některé gangstery, kteří logicky při dopadu na beton zemřou, nemáte vidiny. Zde se bez lítosti likviduje. Po boji pak Leonardo uvidí budovu s nápisem TCRI, jež má stejná písmena jako ten zelený sliz ve zkumavce, z něhož vznikly. Nedá jim to spát, další den se tam vrací, aby důkladně prozkoumali celou budovu. Co je tam však čeká, na to ani jedna želva z nich nebyla připravena – nejen že najdou tělo (víc nebudu prozrazovat) Mistra Třísky, ale potkají mimozemské entity, které je začnou nahánět po různých patrech. Želvy tedy omylem doběhnou do jedné menší, různými velkými stroji zaplněné místnosti. Nedopatřením něco aktivují, což má za následek, že je to přenese do zcela jiné galaxie na jinou planetu. Tam válčí dvě znepřátelené frakce, naše želvy se pak odtamtud musí za každou cenu dostat zpět. To je asi tak vše podstatné v rámci tohoto příběhu, který nechci spoilerovat více než je třeba.
Co se týká obsahu, stylu vyprávění nebo stylizace, jedná se o dost průměrný zážitek. Tak obyčejný, že mě zprvu napadlo to ani nerecenzovat, protože se to ničím nevyjímá. Pokud je něco excelentního nebo naprosto tragického, má cenu to zmínit a smolit se pracně s textem. Ale průměr? Ten nikoho nezajímá. Kresba není ani nádherná, ani odpudivá. Je zcela bez jiskry. Želvy zde ještě mají i svůj mini ocásek, což vypadá spíše jako penis. Nejsem úplně zoofil, takže se mi na to moc dívat nechtělo. Barva jejich masek je navíc u všech červená. Nevíte tak většinou, kdo zrovna mluví, bojuje či schytává nakládačku. Zápletka je nudná, nic kvůli čemu byste si šli MENU 2 rovnou koupit. Jestli to pro někoho má význam, tak asi jen pro skalní fandy, kteří se chtějí podívat na původní tvorbu originálních autorů. Pokud byste tento komiks zcela vynechali, rozhodně se nestalo, že přijdete o něco podstatného či revolučního. Je to až moc obyčejná záležitost na to jít lovit dvě stě padesát korun z bankovního účtu. Pokud byste však měli někoho z rodiny, který je více než ochotný vám to koupit jako dárek a jste zároveň velcí fandové Želv Ninja, proč ne. Proti gustu žádný dišputát. Za mě je to kvalitou na 5/10.
MENU 3
Po této zkušenosti jsem se začínal dost obávat dalšího dílu. Již během čtení se pocit strachu začínal značně vytrácet, jelikož výsledná kvalita je na vyšší úrovni než je tomu u dvojky. Zatímco MENU 2 mělo jen jeden ucelený příběh, který byl navíc vlastně o ničem, jeho pokračování je rozděleno do několika samostatných, uzavřených epizod, jež jsou daleko více nápadité než je tomu u jeho předchůdce. Máme zde vyprávění o Michelangelovi, který se omylem na vánoční svátky připlete do krádeže unikátních, vzácných i zároveň absolutně nedostupných hraček. Zbývá jediný jimi narvaný kamión, mající zamířeno do dětského domova, aby tamní děti měly krásné Vánoce. Co by čert nechtěl, všimli si ho nějací gangsteři a řekli si, že by si mohli dost přivydělat. Ukradnou náklaďák, Michelangelo se za nimi vypraví s jediným cílem – zmlátit je do bezvědomí, hračky doručit neprodleně do děcáku. Další příběh je o Donatellovi, jenž jde do sklepa opravit kotel s teplou vodou, když v tom náhle uvidí monstrum, letící těsně kolem něho. Jeho pátrání ho dostane do fiktivního světa jednoho kreslíře. Spolu musí najít cestu zpět a zároveň přežít střet s tamními příšerami. Zbylé dva příběhy již nechci prozrazovat, abyste si nezkazili zážitek. Jsou stejně zajímavé, jako tyto dva zmíněné.
Jednotlivá kvalita je tedy vyšší, jsou hlubší, lépe zpracované. Samozřejmě se nemohou srovnávat s moderními komiksy o Želvách Ninja, ale pokud chcete něco lepšího, sáhněte spíše po MENU 3. Kresba je sice stejná, zcela obyčejná, ale prostředí je natolik různorodé, zajímavé i nápadité, až není úroveň jednotlivých obrázků tak důležitá. Jednou máte zasněžené centrum New Yorku, jindy temný sklep i fiktivní svět či třeba éru z feudálního Japonska. Autoři si dali více práce, je vidět zlepšení od publikování jednotlivých částí z MENU 2. Trojka má tu výhodu, že jednotlivé zápletky na sebe nenavazují, není potřeba si pamatovat události, jež se odehrály třeba čtyřicet stran zpětně. Pokud se rozhodnete tento komiks číst ve větších časových rozestupech (např. Pokud jste pracovně či studijně vytížení, máte tedy jen půl hodinu týdně), je toto dílo právě pro vás. U dvojky by bylo potřeba si předešlé události spíše pamatovat, zde to není absolutně třeba. Navíc se nejedná o kontinuální vyprávění v rámci primárního děje s Trhačem či dalšími záporáky z tohoto univerza. MENU 3 je více spin-off než oficiální pokračování. Hodnotím ho na 6/10.
ZÁVĚREM
Želvy Ninja Eastmana a Lairda: Menu číslo 2 a 3 je obsahem i kvalitou dost kolísavá záležitost. Zatímco trojka je na svůj věk povedená záležitost, dvojka je celkem zbytečné čtení. Zatímco MENU 2 má jednotný příběh, jeho pokračování je rozděleno do čtyř na sebe vůbec nenavazujících epizod, udělaných do spin-off podoby. Kresba obou děl je dost průměrná, nic kvůli čemu byste si je šli okamžitě koupit. Kvalita scénáře je na tom stejně, jedná se o úplně obyčejné čtení, jež má hodně jiných komiksů, takže zde nemá moc cenu ztrácet čas. Pokud je však dostanete jako dárek, určitě si je přečtěte. Aby vás chytly, musíte být však skalní fanoušek. Není na nich nic světoborného. Upřímně – jejich stáří (cca čtyřicet let) tomu i dost odpovídá. Jsou psané z kuchyně u společné pizzy, jedná se o začátek fenoménu, jež obletěl celý svět. Pro zvědavce, jak vlastně tehdy autoři začínali, se jedná o dobrou zkušenost. Já osobně nelituji toho, že jsem za ně utratil celkem nějakých pět set korun. Za dva dny dočteno, recenzi píši také dost rychle. Jste milovník těchto zelených mutantů? Šup do obchodu! Jinak se jim klidně vyhněte. Žádná velká ztráta vás nečeká.
5/10
