Anna’s Quest – Recenze
5 srpna, 2021Videoherní studio Daedalic Entertainment společně s Krams Design vydalo „point and click“ fantasy titul s názvem Anna’s Quest. Hra poprvé spatřila světlo světa v roce 2015, ale tento rok vychází také pro platformy Xbox, Nintendo Switch a Playstation 4. Osobně jsem si tento žánr her velice zamilovala, a to převážně proto, že i přes svoji jednoduchost, co se týče ovládání, dovedou tyto tituly zaujmout svým propracovaným příběhem. Přiznám se, že hra byla proti mně trošičku v nevýhodě, protože jsem jí zapnula s celkem vysokým očekáváním. Mezi mé oblíbené tituly ze žánru „point and click“ patří například Fran Bow, Sally Face nebo Little Misfortune, které jsou všechny nějakým způsobem hororové. Oficiální popis hry říká, že se jedná o fantastické dobrodružství plné černého humoru, a tak jsem trošičku té temnoty nebo hororové příchuti očekávala. Navíc, stejně jako v Anna’s Quest i ve výše zmíněných hrách je hlavním protagonistou malé dítě, což mě nadchnulo ještě víc. Hra je také nadabovaná, což se mi zprvu také velmi zalíbilo. To se totiž u většiny „point and click“ her nevidí.
Hned jak jsem ale začala hrát, zjistila jsem, že příběh je mnohem více pohádkový, než jsem čekala. I přesto se sem tam objevilo něco trošičku krutějšího, ale o nic moc víc než obsahuje normální pohádka. Hrajeme tedy za malou holčičku jménem Anna, která žije na farmě se svým dědečkem daleko od okolního světa. Dědeček jí nepouští mimo pozemek farmy, kvůli zlu které se mimo ní skrývá. Jednoho dne však záhadně onemocní a Anna se tedy vydá do světa najít lék i přes dědečkovu prosbu, aby to nedělala. Krátce po svém odchodu je však unesena z neznámého důvodu čarodějnicí, která ji zavře do věže. Zde se dozvídáme, že tato čarodějnice není úplně obvyklého ražení, používá totiž nějaké elektrické zařízení, kterým v Anně vzbudí její potlačenou schopnost telekineze. Protože v tuto chvíli o okolním světě v podstatě nic nevíme, přítomnost zařízení ve mně vyvolala pocit, že se nacházíme v moderní době. Opak byl však pravdou.
Hra je zasazena do středověkého období, takže království, kočáry a rytíři jsou zde na denním pořádku, stejně tak jako čarodějnice a kouzelníci. Toto se však dozvíme až v druhé kapitole a přítomnost elektrických zařízení není nikdy úplně vysvětlena, tvůrci prostě počítali s tím, že ve fantasy si mohou dovolit leccos. To však trochu předbíhám. V první kapitole se tedy nacházíme ve věži, do které nás zavřela zlá čarodějnice. Svým podivným zařízením spustila Anninu schopnost používat telekinezi, tedy pohybovat předměty silou své mysli. To je ve hře použito jako užitečná pomůcka při řešení hádanek, avšak má svá omezení, abychom se nestali neporazitelným supermanem. Omezením je většinou samotná Anna, která odmítá použít svoje schopnosti, například aby někomu ublížila nebo něco odstranila.
První kapitola začala velice dobře, příběh byl zajímavý, nacházeli jsme se v zajímavém prostředí a poprvé jsme se setkali s druhou hlavní postavou, mluvícím plyšovým medvídkem, Benem, který je ve skutečnosti zakletý kluk. Jeho role v příběhu byla však zoufale nevyužitá, protože nenabízí žádnou radu, nepomáhá při plnění hádanek a v podstatě je jenom přítěž, kterou za sebou Anna vláče. Čím více postupujeme skrz první kapitolu, potkáváme se s dalšími charaktery. Kromě čarodějnice, která se jmenuje Winfrieda, je to duch člověka, kterého čarodějnice uvěznila a kouzelné, mluvící zrcadlo. Během těchto několika dialogů, obzvlášť s výše zmíněným duchem, jsem poprvé zaznamenala první velký nedostatek, který hra má.
V této chvíli je již patrné, že konverzace jsou v některých momentech zbytečně zdlouhavé až otravné. Něco co se dalo říct v jedné větě je zbytečně nataženo na vět pět a navíc nám to k ničemu není. Bohužel, jak hra postupuje, povětšinu se to vůbec nelepší, spíš naopak. Čím déle ale hrajete, přestanete postupně zdlouhavé dialogy vnímat, protože nejhorším aspektem toho všeho je Anna samotná. Zpočátku mi na ní vůbec nic nevadilo, Anna je malá, hodná, naivní holčička, která je poprvé vržena do krutého světa dospělých a snaží se s tím nějak vypořádat. Čím více jí ale posloucháte mluvit, tím začíná být otravnější a otravnější. Jestliže tvůrci chtěli, abychom ji měli rádi, neodvedli zrovna dobrou práci. Tomu navíc vůbec nepřidává puzzle systém, který je vyloženě špatně udělaný a Anniny poznámky v průběhu všemu ještě nasadily korunu.
V jiných „point and click“ titulech hádanky většinou fungují tak, že když na něco kliknete pravou, vaše postava vám k tomu něco řekne, například „ano, to bych mohla použít“. Pokud však na předmět, který potřebujete, kliknete rovnou levou, aniž byste se na něj nejprve podívali, automaticky předmět seberete, protože ho stejně v budoucnu využijete k řešení nějaké hádanky. Anna’s Quest tento klasický styl však nevede. Pokud vyřešíte nějaký puzzle a víte, co budete potřebovat, nemůžete si tento předmět jen tak vzít. Anna se na něj nejprve musí podívat, aby mohla nahlas říct, že tento předmět potřebuje. V případě, že na něj kliknete rovnou levou, Anna v podstatě prohlásí, že to není dobrý nápad, tudíž v hráči vyvolá pocit, že hádanku vyřešil špatně. Hra vás tímto způsobem zbytečně mate a prodlužuje tak vaše snažení dost drasticky.
Hned v druhé kapitole jsem se takhle zasekla při útěku z věže, kde potřebujete nahrát hlas čarodějnice na diktafon. Ten, který máte je ale rozbitý, naštěstí se na zdi nachází reproduktor, a tak je naším cílem ho vzít a použít k opravě diktafonu. To samo o sobě dává smysl a dá se na to přijít celkem logicky, ale jakmile na něj kliknete levým tlačítkem, Anna vám oznámí, že kdyby chtěla mluvit s čarodějnicí, prostě půjde do přízemí věže rovnou za ní. Touto jednou větou jsem tak strávila zbytečnou půl hodinu hledáním alternativy, která samozřejmě neexistovala, protože reproduktor byl mým opravdovým cílem. Jediné, co jsem musela udělat, bylo kliknout pravým tlačítkem.
Další problém s puzzly jsem měla při cílené dezinformaci hráče, bůh ví z jakého důvodu. Dobrý příklad je ve čtvrté kapitole, kde se nacházíme v pekle. V jedné místnosti leží papír, na němž jsou napsané informace, které budeme potřebovat k útěku. To ale v tuto chvíli ještě nevíme. Pokud se na papír podíváte kliknutím pravého tlačítka myši, Anna prohlásí něco ve smyslu: „jsou to jenom dokumenty“. Nepřečte co je na papíře, a tak jsem předpokládala, že tento papír je prostě zbytečná věc, na kterou se dá kliknout. Později zjistíme, že potřebujeme vyřešit hádanku, aby nás ďábel z pekla pustil, ale to je vše co je nám o tomto úkolu řečeno. Na již zmíněném papíře jsou hádanky samozřejmě napsané, ale to nemůžeme vědět, protože Anna se neobtěžovala papír přečíst. Hra nás tedy znovu zmátla neuvedením všech informací rovnou, bohatě by stačilo, kdyby si Anna ten papír přečetla hned a my bychom pak později věděli jak dál postupovat.
Co se mi na systému řešení hádanek také nelíbilo, bylo další zbytečné zdržování při úkolech, které byly naprosto jasné. V předposlední kapitole jsme museli zachránit královnu, která byla zakletá v zrcadle. Čarodějnice, která zaklínadlo vytvořila, měla ve svém pokoji v šuplíku střep ze zrcadla. Logicky si ho budeme chtít vzít, i když nevíme stoprocentně, co s ním budeme dělat, protože má určitě nějakou spojitost se zaklínadlem. Anna však odmítá kus zrcadla sebrat, protože je to jenom střep, i přesto, že pár vteřin předtím doslova slyšela, jak Bena, tak čarodějnici hovořit o královně, která je v zrcadle. Dokonce to i sama zopakovala, ale stejně jsme střep museli nechat, kde byl, abychom se po dalších dvaceti minutách dozvěděli, že potřebujeme jeden jediný, chybějící střep a museli se vracet jako blázni zpátky. V tento moment už tvůrci jenom plýtvají naším časem, bohužel i takové maličké hlouposti, jako jsou tyto, nadělají ve hře pěkný nepořádek.
Některé hádanky zase vůbec nedávaly smysl, obzvlášť ta, ve které se snažíme dostat do pokoje Winfriedy. Jak to tak u čarodějnic bývá, mývají většinou nějaké zvíře, kočku, sovu, vránu nebo žábu. Winfrieda má sovu, a ta na nás pokaždé upozorní, když se do místnosti snažíme dostat, proto se jí musíme zbavit. V jiné části hradu se nachází klec s vrabčákem a naším cílem je vzít vrabčáka a namaskovat ho tak, aby vypadal jako sova a mohl jí tak nahradit. To nám otevře cestu a budeme si její pokoj moct pořádně prohlédnout. Problém nastává v moment, kdy jako řešení vezmeme uhlík a vrabčáka nabarvíme na černo, aby se sově více podobal. Proč tento puzzle vůbec nedává smysl, ptáte se? Možná proto, že vrabec a sova jsou diametrálně rozdílní ptáci a rozeznat je jde velice snadno. Tahle hádanka byla jedna z nejhloupějších, co jsem kdy viděla a samozřejmě, že nikdo tento „geniální“ převlek neprohlédl.
Důvod proč jsem zde byla zaseklá, byl ten, že by mě něco takového v životě nenapadlo udělat, natož aby mi to prošlo. Problém s hádankami jsem v podstatě měla hned na začátku, něco mi na nich nesedělo a já nevěděla, co za to může. Asi v půlce hry mi také nastal problém s načtením mého uloženého souboru. Zvuk sice fungoval, ale obrazovka byla černá a nedalo se s tím nic dělat. Vývojáři o této chybě naštěstí ví a vzhledem k tomu, že příběh je velice lineární, vytvořili na webových stránkách Daedalic Entertainment záložní soubory ze všech kapitol, takže jsem problém vyřešila rychle a efektivně. I přesto mě to vyděsilo, protože jsem opravdu nechtěla hrát obě předchozí kapitoly od začátku. Tato chyba se ve hře objevuje již od původního vydání z roku 2015 a po takové době by tento problém už vývojáři mohli opravit.
Vizuálně je hra velice pěkná, v jednoduchosti je krása, a to byl také jeden z faktorů, které mě ke hře přilákaly. Jak jednotlivé postavy, tak i pozadí jsou opravdu pěkné a soundtrack všemu dodává dobrou atmosféru. Jediné co se mi po vizuální stránce moc nelíbilo, bylo hlavní menu, kterému by neuškodila malá úprava. S jednoduchostí se to zase nesmí moc přehánět. Příběh jako takový není úplně špatný, bohužel nejzajímavější částí hry byl začátek a konec. Moc času nebylo věnováno vysvětlení mytologie světa a určování osudu, což je škoda, protože to je poměrně důležité v příběhu Winfriedy. Na závěr se v podstatě dovídáme, že Winfrieda nikdy nebyla opravdu zlá, ale zmanipulovaná ďáblem, který využil důvěry ostatních a pobouřil všechny proti ní svým negativním předurčením. Tak se z ní nakonec stala opravdu zlá a zapšklá čarodějnice, kterou měla evidentně „předurčeno“ být.
ZÁVĚREM
Anna’s Quest je hra, která měla obrovský potenciál. Začala velice slibně a silně, ale bohužel nenaplnila moje očekávání. Ze začátku jsem byla zvědavá a nadšená, ale tento pocit mě brzy opustil. Jádro celé hry není nic moc, má i své kladné momenty, ale celkově jsem to spíš chtěla mít rychle za sebou. Finální kapitola byla skvělá, retrospektivně jsme se vrátili do Winfriedina dětství a zjistili jsme, proč je taková, jaká je. Ale ani tento dobrý pocit z poslední kapitoly mi dlouho nezůstal, protože úplný konec mi přišel poněkud nemastný, neslaný. Hra je zbytečné dlouhá, a to je způsobeno zdržováním během řešení hádanek a nudnými dialogy, které by se dali výrazně zkrátit. Spoustu detailů ze světa, ve kterém se nacházíme, nebylo vůbec vysvětleno a vývojáři vyloženě počítali s tím, že vysvětlení „magie“ a „fantasy“ bude hráčům stačit.
Datum vydání: 30. června 2021 (původní verze 2.7.2015) – Potřebné místo na disku: 1,5GB
Distributor ČR: N/A
