Před pár měsíci jsem si dost pracně i draze dokázal přes jednu mediální distribuci sehnat časopis Foreign Affairs. Tam se tento dvouměsíčník dělil do tří částí – Čína, Írán a doporučená četba, kterou už stejnak všichni, kteří se zabývají oborem Mezinárodní vztahy beztak dávno četli. Co bylo stěžejní, byla ona Čína. V několika textech se psalo o tom, proč Apple bude ztrácet v té ohromné konkurenci telefonů, jako Huawei či Xiaomi. Jsou o dvě třetiny levnější (záleží na typu, výkonu a dalších parametrech), mají lepší foťáky, baterie vydrží déle, nepřehřívají se. Já měl iPhone Xr i 14 a po oněch článcích ve Foreign Affairs jsem začal dost přemýšlet. Je můj telefon opravdu ta „topka“ na trhu nebo mě americký gigant jen marketingově vodí za můj naivní nos. Já mám pořekadlo „když nevíš, co a jak, běž do nejbližšího obchodu, porovnej si tam ony produkty“. Já ještě ten večer těsně před zavírací dobou šel, mobilních telefonů zde bylo celkem dost. Ne v množství, ale v nepřeberném výběru mezi značkami. Já ani nevěděl, kam jít dřít. Nechtělo se mi kupovat něco za dva tisíce, protože ta kvalita by asi nebyla zrovna ta nejlepší. Na druhou stranu se nemělo cenu pouštět do „elitních“ vod nad dvacet pět tisíc, když ani nevím, co bych měl doma. Nejlepší bylo prodat svůj iPhone, koupit následně něco průměrného, co by se mu snad mohlo vyrovnat. Vzal jsem Xiaomi 15T (standard). Asi čekáte na výsledek? Inu, se „ShitPhonem“ se nedal srovnat – levnější, více úložného prostoru, větší i lepší displej nebo nižší cena. To nepočítám už ani to, že současný čínský mobil fotí neskonale lépe oproti americké „čtrnáctce,“ jež stála trojnásobek. Byl to pro mě šok, protože celou dobu byl pro mě Apple modla naprosté kvality i výkonu. Náhle přišla ledová sprcha, text ve Foreign Affairs byl trefný – Čína jde nahoru a daleko za sebou nechá všechny své konkurenty, proto všichni nahlas křičí o naprostém nebezpečí ze strany tohoto státu. Je to skutečně otázka národní bezpečnosti či jen evropská i americká neschopnost být konkurenceschopný? To už nechám na čtenářích, jak se s tím popasují.
Čína v současné době přijala strategii Free to play modelu. Já zde recenzoval Where Winds Meet a pokud bych pominul příšernou optimalizaci, dopadla by velmi dobře. Pak tu byla Seven Deadly Sins – čínsko-korejská spolupráce. Nyní před pár měsíci na PS Store dorazil právě Arknights: Endfield. Co mají všechny tři společného kromě „hrůzostrašného, extrémně nebezpečného, zlého světového nepřítele“? Kromě toho, že jsou všechny z Číny, mají v sobě Free to play model s mikrotransakcemi. Mě zajímalo, jestli jdou dohrát či se přiblížit konci nebo prostě v ní strávit alespoň patnáct hodin, aniž by hráč musel platit. Odpověď? Ano, lze. Jiná vývojářská studia si nechávají za své i dost podprůměrné, špatně optimalizované tituly platit i dva tisíce korun. Pokud si někdo navíc přečte recenzi, jež pro daný produkt vyšla až moc mile (rozuměj recenzent dal vyšší hodnocení, aby distribuce dále zasílala a nenaštvala se), nechá se ovlivnit, utratí svou značnou část z výplaty nebo kapesného za něco, co nemá ani základní kvalitu. Právě tato studia, vydavatelé i distributoři přicházejí o své zisky a viní Čínu z toho, že v táborech zabíjí děti (nikdy se to neprokázalo, já hledal jakoukoliv akademickou studii s relevantními důkazy, nenašel jsem absolutně nic). Snaha ji pošpinit je očividná – hráči odmítají utrácet za něco, co si mohou pořídit zdarma či za minimum finančních nákladů. Nejlépe se dá příklad aplikovat na mou osobu. Já v dětství utrácel své celoroční, pracně našetřené úspory za maximálně tři hry ročně. Pokud nebyly kvalitní, peníze se prostě nevracely, já měl holt smůlu. V dospělosti se začaly dělat masivní slevy na fyzické kopie, já se tím pádem pustil do sběratelství. Mám sbírku PS2, XBOX 360 i PS5 titulů v masivním měřítku včetně několika sběratelských edic. V moment, kdy jsem se dostal sem do RespawnPoint.cz, mi Jirka začal posílat novinářské recenze, já začal pohodlnět. Za dva roky se mi povedlo dostat asi čtyřicet všemožných titulů od českých distribucí, nebyl důvod dále utrácet své peníze.
Tím, že distribuce sice zasílá, ale ne v tak masovém množství jako lidem z Twitch komunity či dalším, musel jsem jít hledat někam jinam. Kam? PS Store, kde jsou nějaké tituly zdarma. Původně mě napadlo tam raději ani neklikat, jelikož jaká asi bude kvalita něčeho, co nestojí jedinou korunu. Opak je pravdou! Povedlo se mi tam najít poměrně dobré kousky, u nichž padlo jednotlivě i patnáct hodin čistého času. S nulovými výdaji. Vy si počtete, já si zahraji, buď doporučím nebo ne. Vynikající model. Kdybych dal třeba na výstupy MZV ČR či BIS, čínským hrám bych se vyhnul naprostým obloukem. To by byla chyba. Je dobré si i říct, kde leží zájmy představitelů diplomacie i kontrarozvědky – u těch amerických. Naštěstí občané naší republiky mají vlastní hlavu, proto je valná většina naprosto ignoruje. Co z toho vyplývá? Tituly zdarma, bez skryté čínské propagandy. Co z toho pak má samotná Čína (tamní vývojáři spadají pod stát, nefunguje zde oficiální svobodné tržní hospodářství, vše je kontrolováno a spadá pod oficiální orgány)? Odpověď: dobrovolné mikrotransakce. Je jich tuna, to ano. Já vše ale zcela ignoroval. Už odmítám platit za hry. RespawnPoint si mě dost rozmazlil. Je to jako, když přijdete do obchodu a Jirka by vám řekl: „nechceš tohle, tamto i támhleto? Nic platit samozřejmě nemusíš, jen ty sladkosti ochutnej a napiš o tom text.“ Kdo by nechtěl! Strach z Číny mají ti se svými zájmy na Západě, ostatní si mohou užít jejich kvalitní produkty za rozumné ceny.
Neplať nic!
Už jsem zmínil, že ani jeden mnou recenzovaných titulů neobsahoval ani propagandu, ani cokoliv závadného. Jedná se o standardní model Free to play, kdy, pokud chcete, můžete si za reálné peníze nakoupit virtuální měnu, jež následně utratíte za hezčí vybavení, nové postavy, zbraně nebo zbroj. Většinou se jedná o kosmetické záležitosti. Jen u Seven Deadly Sins se mi stalo, že od půlky průchodu byly dva bossové naprosto těžcí, nedokončitelní. Zbytek byl úplně snadný. Mohlo se jednat o špatnou optimalizaci obtížnosti, na druhou stranu se mohlo tímto způsobem zkoušet „podojit“ hráče, kteří už po dvaceti hodinách chtěli dojít až na samotný závěr. U Where Winds Meet, kde jsem strávil na padesát hodin, se po mně nechtěl jediný zlaťák, u Arknights: Endfield po patnácti odehraných hodinách platí to stejné. Já se upřímně na zdejší mikrotransakce ani nepodíval, protože u mě platí klasické pořekadlo: „bez peněz do hospody nelez.“ Když na to nemám, nekoukám tam. Jen v rychlosti se tam dostal můj krátký pohled a můžete si koupit vlastně tunu věcí – od předmětů, materiálu ke stavbě, XP zkušenostních bodů až ke zbraním. Všeho moc škodí a toto pořekadlo bude celkem noční můrou právě pro tento titul. Číňané to zde dost přepálili, povedlo se jim sem narvat úplně všechno, znásobit to padesáti a ještě se tvářit, jak je toho vlastně málo. Někdy je méně více. Zvlášť pokud je primárním cílem tvůrců udělat akční RPG. Jenže pár jedinců dostalo uvnitř studia nápad přidávat do jednoduchého, funkčního konceptu kde co. Pštrosa, bazén, kolotoč. Ano, kradu hlášku z filmu Věry Chytilové Dědictví (zbytek názvu raději nedopíšu, čtou to přece jen i děti), ale zde se to perfektně hodí.
Žánr měl být ono akční RPG, k tomu se pro mě z neznámého důvodu přidaly mechaniky viz Farm Manager World, kde máte naprosto komplikované menu se stavěním všeho možného. Říkáte si asi, že nemám holt štěstí. Teď se držte! Ti magoři simulátor farmaření znásobili snad stokrát, ztížili, znepřehlednili (to ještě lze?!), zkomplikovali. Cílem bylo co? Asi naprosto unudit hráče až do stavu tvrdého kómatu. Tyto pasáže jsou navíc povinné, takže nejdou přeskočit. Jak to vypadá v praxi? Běháte po lehce otevřeném světě (menší volně průchozí oblasti), kde plníte neexistující volitelné úkoly (ony jsou, ale jen v menu, v prostředí vám je nikdo nezadá), v rychlém sledu kosíte zástupy všemožných nepřátel a náhled stop! Hra se přepne do natolik složitého simulátoru výstavby fabriky na produkci materiálů, až hodinu řešíte, jak vytvořit deset produktů, které stejnak nikdy nevyužijete. K čemu je tedy tato mechanika? K prdu (použil bych úplně jiný výraz, ale stále to čtou děti). Vy se učíte dlouhou dobu komplexní, složitou, pro běžného člověka naprosto nepochopitelnou vedlejší, nepodstatnou herní mechaniku, abyste pak vše hodili do koše a následně šli opět sekat monstra. Je to jako kdybyste si v restauraci objednali hranolky a vymáchali to v hořčici. Proč by to někdo dělal, Kriste pane? Chápu, když je někdo utopí v shakeu, ale hořčice? Co? Číňanům zde naprosto ruplo v palici. Až to budete hrát, schválně mi dejte vědět do komentářů, jak vám to přijde. Máte hodně dobrý i celkem zábavný soubojový systém, kdy jste v týmu až čtyř parťáků, každý bojuje automaticky, jen si je v určitých momentech přivoláte zmáčknutím tlačítkem R1 jejich speciální, rychlý útok. Pro vyvolání unikátních útoků slouží L1 a tlačítka – každé patří konkrétní postavě. Boj je tedy super, baví. Napětí graduje, bum – jde se na dvě hodiny stavět. Úplně to zabije moment, akční zážitek i atmosféra padne na nulu. Je to jako kdybyste měli sex se svojí holkou a ona vám říkala o tom, jak si omylem ve třídě uprdla, až si z toho pokadila tanga a všechno jí to teklo ke kotníkům. To asi při sexu poslouchat nechcete. Rozhodně také nechcete v akčním RPG řešit simulátor výstavby továrny na materiál, který stejnak jinak nikde nepoužijete.
Jeden za všechny, všichni na jednoho
V akčních pasážích, kterých je naneštěstí bohužel maximálně tak 40 procent (dalších 35 jsou bohužel nudné konverzace, zbytek výstavby), se budete nadmíru bavit. Znáte či hráli jste Lost Soul Aside? Ve výsledku koncept je stejný – rubačka, jen s vlastním týmem. Hratelnostně se jedná o dobré akční RPG, kterému zážitek sráží tuna, extrémní, nadměrná záplava naprosto nudných dialogů, jež jsou zcela o ničem. Víc nudné jsem za dva roky, co píšu pro RespawnPoint, neviděl. Arknights: Endfield na to trpí do takové míry, až jí to sráží body z celkového finálního hodnocení. Kdyby byly alespoň duchaplné, něčím zajímavé. Nic. Prázdné plky o lejnu. Dají se samozřejmě (naštěstí) i přeskočit, takže si tou bolestí nemusíte procházet a věnovat se čistě sekání mečem všemožných oblud či lidských zloduchů. Kdyby vývojáři dali důraz jen na tuto část hry, jednalo by se o velmi solidní, slušnou nadprůměrnou záležitost, ale kdo by chtěl trávit čas posloucháním zcela kýčových, plytkých rozhovorů o tom, že se něco někde stalo a musí se vyrobit dvě kukuřice, aby se spasil svět. Po dvou hodinách výroby patřičného materiálu vám titul sdělí, že máte moc nízký tzv. „authority level“, a že si ho musíte zvýšit. Tak se jde tedy sekat do monster, chodit po světě a plnit tamní nepovinné úkoly! Pěkné kulové. Nic z toho vám tento druh XP nepřinese. Co pro to musíte udělat? Plnit mise v menu, které jsou arénního typu – v uzavřené oblasti jen kosíte deset monster. Pak znovu, znovu, znovu. Nyní máte authority level 15, jde se v příběhu dál, po půl hodině se vám oznámí, že potřebujete už dvacátou úroveň. Do toho musíte opět stavět a k tomu poslouchat nudné dialogy. Jen ve zkratce – děj je úplně o ničem, já ho ani nepochopil, ani mě nezajímal. Co vím je to, že jste ti dobří (jak to vím? Hra mi to sdělila…), tamti jsou ti špatní, a proto musí umřít. Přesně tohle mě má motivovat Arknights: Endfield dokončit až k závěrečným titulkům. Asi pochopíte, proč jsem do ní investoval „jen“ patnáct hodin čistého času. Víc ani ň. Není důvod, nechci vyrábět dvě hodiny deset zbytečných materiálů, abych musel nahánět v nudných arénách authority level jenom proto, abych deset minut nemohl hrát, protože se postavy potřebují řádně vykecat. Sice mám silné nervy, ale až takovou výdrž zase nemám.
Je na co koukat
Proč Arknights: Endfield vlastně zkusit? Akční souboje jsou super, ale audiovizuální zpracování je naprostá trefa do černého. Nádherná, ostrá, plynulá Cel-shaded grafika je excelentní. I v režimu kvality na PlayStation 5 PRO běží ve zcela plynulých šedesáti snímcích za sekundu. Pár minimálních propadů sice je, ale jedná se i u mě (pedanta na stabilitu fps) o marginální záležitost. Krajina, postavy, monstra či pohled do vesmíru – to vše je zde na jedničku s hvězdičkou. Je vidět, že si vývojáři dali jak péči, tak ale i práci s tím, aby Arknights: Endfield dokázala ohromit. To se splnilo do puntíku. Zvuk? Hudba nijak výrazná, zapamatovatelná, ale dabing je konečně i anglický. Žádná korejština, mandarínština či japonština. Ne, vše je mluveno Anglosasy. To je další palec nahoru, protože takových titulů mnoho opravdu není. Jedná se spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Zvyky okolního prostředí, boje či třeba výbuchů jsou zcela v pořádku. Jedná se o naprostý standard, na který jste všichni u akčních RPG již dávno zvyklí. Nevím, do jaké míry se bude proměňovat prostředí, po patnácti hodinách jsem měl k dispozici jen tu „úvodní“ lesní, skalnatou krajinu s továrnami či úkryty rebelů. Mně tato oblast extrémně sedla, líbí se mi, jen je celkem malá oproti skutečným open – world titulům. Jedná se spíše o koridorový průchod, ale to mě moc netrápí, nerad se ztrácím v padesáti kilometrech čtverečních volné krajiny. Označení, kudy jít, je uděláno perfektně, nedá se zde vůbec ztratit. Animované sekvence jsou nádherné, ale obsahově prázdné.
ZÁVĚREM
Arknights: Endfield je akční RPG s tunou dialogů bez žádného důsledku pro vaše volby. Titul obsahuje i extrémně obsáhlý i zároveň hodně komplexní, složitý simulátor výstavby továren pro tvorbu speciálních surovin, jež nikdy ani nevyužijete. Soubojový systém je velmi dobrý, svižný. Na úrovni Lost Soul Aside. Audiovizuální zpracování je špičkové, na PlayStation 5 PRO i v režimu kvality hra běží ve 4K, obraz je naprosto ostrý, šedesát snímků za sekundu je zde naprostým standardem. Body strhávám za nudné dialogy, kterých je zde až zbytečně velké množství, za plytký příběh, nudný i povinný budovatelský simulátor, jež ničí akční atmosféru hry. Arknights: Endfield je zcela zdarma, po patnácti hodinách jsem neplatil jedinou korunu. Nebylo třeba. Je zábavná, co se týká soubojů. Obsahuje však nesmyslné doprovodné prvky, které jsou navíc. Kdyby se autoři soustředili výhradně na akční pasáže, přidali do prostředí postavy s vedlejšími úkoly, jednalo by se o velmi dobrou hru. V tomto stavu tomu tak není, proto je hodnocení nižší, než běžně dávám. Určitě si ji však zkuste, vyloženě špatná není.
6/10
Leave a Reply