Psal se rok 2010 a Remedy vydalo exkluzivně pro tehdejší konzoli Xbox 360 svůj psychologický thriller Alan Wake. Tehdy asi nikdo nečekal o jak velký hit půjde, nicméně o rok později se hra dostala také na PC a to byl čas, kdy jsem se s hrou střetl já a přirostla mi k srdci. Původní Alan Wake měl vše, co jsem od příběhové hry chtěl – hutnou atmosféru, skvěle napsaný příběh, zajímavé postavy, tajemství a nápaditou hratelnost. Když tedy Remedy přede dvěma roky oznámilo pokračování, díky získaným právům od Microsoftu, tak mé srdce zaplesalo.
Už krátce po oznámení nám tvůrci v čele se Samem Lakem sdělili, že nás bude čekat zcela rozdílný zážitek, který bude inklinovat k žánru psychologického hororu. A ano, mohu nyní potvrdit, že vše byla pravda. Alan Wake II je zcela jinou hrou. Co se ale nezměnilo? Můj vztah k této nyní již sérii, jenž se naopak prohloubil. Jelikož tu máme po sérii The Last of Us další příběhový klenot, který nemá obdoby. Dokonce se nebojím říci, že je nový Alan Wake v tomto směru ještě dál, jelikož opět přichází se zajímavými nápady, jenž nemají obdoby.
13 let, kdy se Alan Wake vydal do Bright Falls se svou manželkou Alice, aby si zde odpočinul a chytil novou múzu pro napsání nové knihy. Alan je ale chycen do své vlastních myšlenek, které se vlivem záhadných sil zhmotňují a stávají se živoucí noční můrou. Ačkoliv se po konci hry zdálo, že byla Přítomnost temnoty zažehnána, tak je opak pravdou. Jak totiž zjišťujeme, tak Alan Wake je už zmíněnou dobu nezvěstný. Bright Falls navíc sužují tajemné vraždy, které jsou spjaty s okultním Kultem stromu.
K těmto událostem jsou přiřazeni agenti FBI Saga Anderson a Alex Casey (ztvárněný samotným Samem Lakem), jenž mají všemu přijít na kloub. Temnota třímající vnitru Bright Falls si však najde i je a i oni se stanou součástí příběhu, o němž ani slavný spisovatel Alan Wake neví, že vytvořil. Dále už příběh rozvádět nebudu, ostatně jde o hlavní pilíř celé hry, a rozhodně nechci být tím, co vás o něco ochudí. Byť nedám ruku do ohně za to, že už nic dalšího nevyzradím.
Musím vyzdvihnout práci se scénářem, jelikož psát příběh v několika úrovních, či realitách chcete-li, tak aby vše mělo hlavu a patu není vůbec lehké. Děj je vystavěn natolik komplexně, že vlastně nechápu, že zde tvůrci dokázali udržet soudržnost a kontinuitu. Do toho značnou mírou promlouvá atmosféra, jenž je temná, pochmurná a řekněme, že kolikrát cítíte to zoufalství, jenž hlavní postavy provází. Nepamatuji si hru, jenž by mě držela v neustálém napětí a to i v případě relativně klidných pasáží. I když je třeba si říci, jestli tu něco takového vůbec je. Některé části sice mohou působit klidně a bezpečně, ale stejně máte neustálí pocit sklíčenosti a nejistoty. Jak říkám, zde smekám a nemám slov.
Je zřejmé, že by to celé nefungovalo bez dobře napsaných postav a to nejen těch hlavních, jimiž jsou Alan Wake a právě Saga Anderson. Tvůrci nenechali nic náhodě a vtiskli charakter i všem stěžejním NPC. Ale není to jen o nich, jelikož i “komparz” funguje na jedničku a vnáší do hry jistý pocit realismu a autenticity.
Jelikož jsem přibližně věděl, co po stránce charakteru čekat od samotného Alana, byl jsem zvědav na to, jak se mi prodá Saga a byl jsem velmi mile překvapen. Ačkoliv se z počátku tváří jako drsná agentka FBI, tak později její osobu prozkoumáme více do hloubky, kdy objevíme i širší spektra její osobnosti. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že Alan sám si neprošel vývojem. Ostatně roky života doslova v noční můře na něm zanechali stopy, je je vidět, že je z dění daleko více vyděšen a byť jej agenti mají za blázna, velmi brzy zjišťují, že to žádné sci-fi není. Jde o živoucí noční můru, jenž touží po krvi.
V posledních letech jsem hrál několik hororů, jenž na mě také dýchly skvělou atmosférou, ale rozhodně na mě nezapůsobily tak jako aktuální počin. Navíc se přiznám, že jsem se zde nesčetněkrát lekl, jelikož jumpscary se Remedy povedly na jedničku. Jednat nikdy nevíte, kdy je čekat a druhak jsou ony výjevy skutečně skličující.
Obecně se pohybuje ve dvou úrovních reality. Máme tu část města New York, kde Alan kdysi žil a kde vlastně vše začalo. Zde si tvůrci hodně hrají s realitou jako takovou, na čemž dost staví nové herní mechaniky stavící na světle a stínech. Trochu tradiční, ale nesmírně funkční. Alan zde má k dispozici speciální “lapač světla”, jenž umožní polapit energii z určitých míst a tu pak vypustit na jiných, jenž se svírají v temnotě. Nicméně světlo zde mění svět jako takový, což odemyká cestu na místa, jenž jsou jinak nepřístupná. Což je za mě skvělým nápadem, ale zdaleka to není vše.
Alanova “snová” realita v něm má vyvolat inspiraci pro pokračování jeho příběhu, který je v této realitě nazván jako Initiation. To v praxi znamená, že jak Alan postupně objevuje tajemství, jenž za vším stojí, tak se zde dostáváme k možnosti měnit realitu tím, že do ní přidáme příběhový prvek. To znamená, že třeba danou lokaci vykreslíme jako místo činu, což změní podobu okolního prostředí jako takového, nebo hledáme napojení na okultní rituály, tak to zahrneme do příběhu a opět nám to změní scénu. A tak bych mohl pokračovat.
Ve zmíněné realitě pak nacházíme lidi velmi poskrovnu. Osoby, na které zde narazíme jsou většinou jen stíny těch, jimiž byli, což v nás má opět vyvolat pocity strachu a sklíčenosti, což minimálně v mém případě skvěle fungovalo. Některé stíny jsou pak neškodné, jiné se vás pokusí zabít, jelikož jsou pohlceny samotném Temnotou. Narazíme zde ale i na speciální část, jenž nás vymaňuje ze hry a přesouvá k jakési fiktivní talk-show, jenž je live-action, v níž Alan v podstatě v rámci tohoto světa uvízl. A to nemluvím i o velmi osvěžující “muzikálové” pasáži, o které už asi slyšel naprosto každý.
A co druhá úroveň reality? Tou je přítomnost, v níž sledujeme právě Sagu Anderson, jenž se snaží všemu přijít na kloub. V její kůži se podíváme nejen do samotného městečka Bright Falls, jenž je vám ihned velmi povědomé, ale i do okolních lesů a dalších přilehlých osad, jenž zahrnují třeba i děsivý zatopený zábavní park Coffee Land. Ten ve vás může evokovat trochu atmosféru IT, tedy hodně okrajově, ale spíše seriál Stranger Things. A to myslím jen v tom nejlepším slova smyslu.
Jelikož je Saga agentkou FBI, tak její silnou stránkou je dedukce a najít vazby mezi jednotlivými důkazy, ale třeba i klíčovými osobami. K tomu slouží v podstatě speciální menu, jenž vás ihned přesune do místnosti, kde máte možnost si důkazy prohlédnout a právě zjistit návaznost, což vám může otevřít třeba další možnosti konverzace, či se dozvíte nějaké další střípky událostí kolem městečka Bright Falls. Nehledě na to, že jde o stěžejní prvek pro pokračování v jejím příběhu.
Vedle důkazů si zde můžete přečíst také jednotlivé nalezené části manuscriptu, což je něco, co bylo přítomno i v prvním díle a jenž vám dává možný pohled na to, jak se asi příběh bude odvíjet. Nicméně není to dané, ale přiblíží vám to nadcházející události, nebo uplynulé události. Závisí to na tom, kdy jakou stránku naleznete. No a nakonec nechybí ani lehká úprava zbraní, jenž se odemyká také pomocí stránek, jenž jsou ale poněkud natrhané a je možné je nalézt pouze ve svačinových boxech.
Když to vezmu kolem a kolem, tak hratelnost Sagy je velmi podobná tomu, co jsme dostali v prvním díle. Lehce bych řekl, že je to jakýsi copy-paste. Ale to ničemu nevadí, jelikož je hratelnost i tak svěží. Líbí se mi, že to vlastně není o té akci, která tu sice je, ale nehraje úplně prim. Navíc, když už na akci dojde, je vše skvěle vybalancováno. To platí i pro těch několik boss-fightů, jimž rozhodně nechybí myšlenka a dokonce jsem se u nich i zapotil. Stačí vám k tomu, třeba jako v mém případě, nedostatek obvazů, pilulek, či lékárniček. Ano, zapomeňte na auto-heal.
Hratelnost daleko více staví na objevování, na řešení různých puzzlů, jenž si budou slušně pohrávat s vaší myslí. Je to o dialozích, o hledání vodítek. Možná se nejedná o nic, co bych nenašel i u jiných her, ale nikdo to na mě nezafungovalo tak jako v tomto případě. Má snad tento příběh skutečně nějakou tajemnou moc? Ne. Jde o to, že vše tu má své jasně dané místo, má svůj smysl a nic nepůsobí nedodělaně a bezpředmětně. Nehledě na celou řadu odkazů, jimiž se Alan Wake II vůbec netají.
Máme tu tak zcela zřejmé napojení na hru Control, ostatně tvůrci sami ještě před vydáním řekli, že se Alan Wake odehrává ve stejném univerzu. Napojení není jen tak ledajaké. Už zkraje zjistíme, že v oblasti Bright Falls operuje i FBC (Federal Bureau of Control), tedy vládní organizace pro výzkum paranormálních jevů. Ta do příběhu nakonec zasáhne ještě několikrát a dokonce se dočkáme v tomto případě i zajímavého twistu.
Není tu však náznak kontinuity jen s tímto. Jak jistě víte, tak předlohou pro Maxe Payna, pro původní dva díly, byl Sam Lake. Ten zde ztvárňuje Alexe Caseyho, jak už bylo řečeno, ten se ale ve snové realitě Alana Wakea, až nápadně podobá právě Maxu Paynovi. Možná si zde jen já domýšlím, to bude asi velmi pravděpodobné. Nebo bude i chystaný remake Maxe Payne napojen na stejné univerzum. Ostatně bych se tomu ani nedivil. Události prvních dvou her, to vlastně vůbec nevylučují.
A jdeme na třešničku na dortu. Vizuální zpracování vyráží dech. Tvůrci mají maniakální smysl pro detail a svět působí skutečně uvěřitelně. Nehledě na to, že jejich práce s nasvícením je fenomenální. Není tedy tajemstvím, že i tento faktor promluvil do atmosféry hry jako takové. Občas jsem se díky dynamickým stínům lekl i toho svého. Ohromující vizuál si ale samozřejmě vybral svou daň, jíž je snímkovací frekvence uzamčená na 30 fps a nalijme si čistého vína. 4K se v nativním podání nekoná, i zde se sáhlo k upscalingu.
Jistě hra můžeme namítat, že hra obsahuje i režim výkonu, ale víte co? Zapomeňte na něj. V případě hry Alan Wake II je zrovna vizuální stránka nesmírně důležitá a věřte mi, že zde bude 30 snímků naprosto dostačujících. A abych to celé ucelil, tak musím vypíchnout i zvukovou stránku hry. Ta je také nedílnou součástí hry a dotváří komplexní zážitek. Ano, i zde platí, že je ideál hrát po nocích a se sluchátky na uších. Což jsem dodržel a ano, občas jsem se lekl i zvuku z ledničky, když vyprodukovala kostky ledu do zásobníku.
Má hra nějaké vady? Ano jsou, tedy hlavně technického rázu. Minimálně na konzoli Xbox Series X jsem měl při každém spuštění problém se zvukem. Nehledě na čistý start, či start z Quick Resume. Tento neduh nevyřešil ani poslední patch. Řešení však je vždy stejné – hru minimalizovat a zase zobrazit. Dále jsem měl jeden bug v zábavním parku, který vyžadoval restart od uložené pozice. Nakonec jsem zažil během hraní asi tři framedropy, ale nic, co by mi zkazilo zážitek. Jde tedy v zásadě o drobnosti.
ZÁVĚREM
Alan Wake II je titulem, který za sebou nechává prakticky veškerou tvorbu letošního roku, ať už z hlediska scénáře, atmosféry, ozvučení, či hratelnosti, která se nebojí i nových prvků. Tvůrci nám ukazují, jak se buduje temný propojený vesmír, jelikož zde nechybí propojení s jejich dalším titulem, kterým je Control. Hra disponuje famózním vizuálním zpracování, skvělými dialogy a výkony herců vše jen podtrhují. Jistě hra má své drobné vady na kráse, ale jinak jde o vybroušený klenot, který je velmi ale velmi horkým adeptem na Hru letošního roku.
10/10
Datum vydání: 27. října 2023 – Potřebné místo na disku: 82 GB
Distrbutor ČR: Epic Games Publishing – Česká lokalizace: NE
2 thoughts on “Alan Wake II – Recenze”