Alfred Hitchcock: Vertigo – Recenze
22 prosince, 2022Do této recenze jsem se pustila úplně naslepo a bez jakéhokoliv očekávání, ale s mírným nadšením, protože psychologické hry mám vcelku v oblibě. Alfreda Hitchcocka jistě všichni známe a tato hra tematicky spadá do klasických mystických thrillerů, které byste od něj čekali. Alfred Hitchcock: Vertigo, ale nemá vyloženě žádnou přímou spojitost se stejnojmenným filmem, není to ani jeho remake, ale spíše se jedná o mírně inspirovaný příběh. Hru dalo do kupy studio Pendulo Studios společně se společností Microids, kteří hru původně vydali na PC minulý rok touto dobou a teprve nyní se titul podíval i na jiné platformy, tedy PS4, PS5, Xbox One, Xbox Series X/S a Nintendo Switch.
Hlavní dějová linka se točí kolem mladého spisovatele Eda Millera, který právě prožívá spisovatelský blok. Příběh je nám vyprávěn retrospektivně, na přeskáčku a chaoticky skrz sezení a hypnotizování od psycholožky, která se za Edem vydala z důvodu jeho autonehody a stavem ‚vertiga‘, kterým od té doby trpí. Vertigo není v podstatě nemoc, ale pouze příznak, díky kterému máte pocit, že se svět kolem vás nekontrolovatelně točí. Nemusíte si ho v některých případech ani všimnout nebo je tak výrazný, že máte problém normálně existovat. Postupně zde odkrýváme, co se ve skutečnosti stalo tím, že se vracíme skrz Edovo vzpomínky do minulosti a hledáme indicie toho, v čem je vlastně problém.
Další z řekněme hlavnějších postav je samotná psycholožka, místní šerif, který Eda podezřívá ze zločinu a Edova teta, která se o něj po autonehodě stará. Co mi přišlo během hraní matoucí, bylo představování charakterů a celkové plynutí příběhu. Například zrovna představení Edovo tety, pokud to teda je jeho teta, bylo natolik matoucí, že jsem si celou dobu myslela, že se jedná o jeho matku, dokud jsme se během hypnózy nevrátili do minulosti, kde jsme jeho matku viděli poprvé. Úplně jasné to však bylo až v moment, kdy se psycholožka jeho tety zeptala na přímo, kde jsou jeho rodiče. Jelikož hlavní mechanikou hry je odkrývání příběhu kousek po kousku skrz hypnózu, vracíme se ve vzpomínkách hodně daleko, až do Edova dětství, kde prozkoumáváme jeho stará traumata a potlačené vzpomínky, které vytěsnil a vyměnil za hezčí, lepší a méně smutné. To je také jedna z věcí, které na takových příbězích miluji, depresivní, melancholický a pro některé možná až moc skutečný nádech.
I přesto, že celková atmosféra byla napínavá a zajímalo mě, co bude dál, něco mi na hře nesedělo. Nejprve jsem nevěděla, co to přesně bylo, ale čím dále jsem postupovala v příběhu, pochopila jsem, že to byla grafická, technická a občas i zbytečně dramatická stránka věci. Na jednu stranu dokážu pochopit, že k Hitchcockovi trocha dramatu zkrátka patří, ale jak se říká, všeho s mírou. Přehnané drama bylo za mě extrémně cítit například ve scéně, kde Edova kočka mňouká ze spodního patra na znamení, že má hlad a nemá co jíst. Ed právě sedí u počítače a snaží se rozepsat, aby zahnal svůj spisovatelský blok a z toho důvodu, se mu prostě nechce sejít po schodech dolů a nakrmit svou kočku. Tak tam sedí, vzdychá, přemáhá se, div se neutrápí tím „obrovským“ dilematem, teatrálně pohazuje hlavou ze strany na stranu a na konci vlastně žádnou práci neudělá, a stejně nakonec vstane a půjde tu kočku nakrmit. Nehledě na to, že by to měl udělat hned, protože kočka je taky živý tvor, co k životu potřebuje jídlo, tak je to zároveň naprosto zbytečně prodloužená scéna, která udělala z běžné denní činnosti, jako nakrmit kočku, něco tak dramatického, že to působilo jako plýtvání mým časem.
Když jsem se pak nad tím zamyslela, trochu víc do hloubky, celá scéna mi přišla neskutečně hloupá a stupidní. V některých momentech se hra zase přehnaně snaží, protahovat scény, protahovat dialogy, silně zapůsobit na naše vnímání neverbální komunikací a zacílit tak na dramatičnost momentu, i když tam třeba zrovna žádná není. Jediné štěstí je, že se tohle chování neděje tak často u každého charakteru, ale převážně u Eda během interakce s jinými lidmi, obzvlášť pak s ženou, která má být údajně jeho love interest.
Výše jsem zmiňovala i technickou stránku věci, tedy grafiku a myslím převážně lip sync, který těmto dramatickým pokusům opravdu neudělal nejlepší reklamu. Často se mi stávalo, že nějaká emoce nebo reakce jedné z postav úplně časově nezapadala. Například jednoduché gesto „nevím“, při kterém stačí jenom pohodit rukama či pokrčit rameny, padlo až asi 15 vteřin potom, co jedna z postav svůj dotaz položila. Konverzace ale neplynula dál, zastavila se a čekala na příslušnou animaci, jinými slovy bylo 15 vteřin ticha, což se obecně v komunikaci považuje za trapné. Lip sync jako takový, měl taky krušné chvíle, a to hned několikrát během jedné kapitoly. I když se to ve hře nedělo úplně každou chvíli, tak mě to neskutečně vytrhávalo z proudu hry, rušilo mě to a necítila jsem se v těchto okamžicích příjemně, spíš naopak. Poslední věc, které jsem si všimla hned od začátku, byli nepříjemně dlouhé načítací pauzy, které mě rozčilovali o to víc, než samotné špatné postavy, či dialogy nebo lipsync. Když už si chci tuhle hru zahrát, tak bych ocenila, abych u té hry neproseděla mládí.
Ráda bych tvrdila, že tohle byl jenom technický problém a stalo se to vlastně omylem, ale struktura dialogů bohužel tvrdí opak. Zdlouhavé prodlevy mezi větami a odpověďmi postav, nebo opožděné animace působili spíš jako nástroj k vytvoření atmosféry. Ed má být zkrátka v současném stavu duševně labilní, a jelikož je nám příběh vyprávěn retrospektivně skrz jeho oči, pravděpodobně to byl chytrý způsob, jak to vyjádřit. Pravděpodobně. Na druhou stranu se tenhle problém objevil i víckrát mimo Eda, takže z mé strany je to jenom zbožné přání. Aby to tady ale nebylo jenom negativní, hra jako taková mě hodně vtahovala zpátky do dění pokaždé, když jsme se během Edovo hypnózy vraceli do minulosti. Tato mechanika mě narovinu extrémně bavila a i přesto, že jsem si za život už pár zajímavých mechanik vyzkoušela, tuhle jsem zatím v žádné hře neviděla a moc se mi to líbilo.
Stejně tak všemu dodala korunu hudba, která nemá chybu. Je tak akorát dramatická, melancholická a smutná zároveň, že celému tónu sedne naprosto dokonale. Jediné co bych mohla vyčíst ohledně hudby je to, že reálné drama občas v dramatických sekvencích chybělo a hudba hrála na prázdno. Když bych se trošičku vrátila k jednotlivým postavám, nemohu říct, že by jich ve hře bylo mnoho, zejména těch, kterým jsem opravdu fandila a měla je v oblibě. Ed je za mě charakter, ke kterému nejde navázat žádný pozitivní vztah, v čemž mě utvrdilo jeho první setkání s ženou, kterou miluje. Bez zbytečného zabíhání do detailů, se zkrátka na můj vkus choval až moc egoisticky, nafoukaně, neopatrně, dětinsky a tak dál a tak dál. Ostatně u ženy, do které se Ed zamiloval, se můžeme také pozastavit.
Jejich první setkání byla vlastně náhoda, jelikož se zranila při túře lesem a Edova chata byla nejbližší civilizace, kterou mohla najít. Poprosila Eda o pomoc, protože se jí vybila baterka v telefonu a tak u Eda zůstala, nechala si nohu tak trochu ošetřit a usnula. Na jednu stranu, to takhle zní úplně normálně, ale z ní vyzařovalo něco, co mi bylo proti srsti, akorát na rozdíl od Eda, jsem to nedokázala pojmenovat. Čím víc nad tím, ale přemýšlím, je mi jasné, že to pravděpodobně ani není tak chyba postav jako takových, jako spíš situace, ve kterých se nachází a jak v nich vystupují.
Po grafické stránce nebo té scénáristické je mi zatěžko uvěřit, že tyto postavy jsou opravdu lidé. Působí uměle, neuvěřitelně a zkrátka mě vytrhují z celku, který by mohl být i dobrý, kdyby se více práce zaměřilo na napsání všech charakterů tak, aby někoho reálně zajímali. Jediná postava, která mě vesměs zaujala, byl policista, který vyšetřoval několik vražd a podezíral z nich právě Eda. Zaujal mě ale převážně tím, co bylo pointou jeho existence v příběhu, ne jeho charakterové vlastnosti nebo něco, čím by vyčníval oproti ostatním. Možná i právě proto, jsem ho měla v oblibě, nevyčníval, byl relativně normální policista, co dělal svou práci.
ZÁVĚREM
Když to vezmu kolem a kolem, Alfred Hitchcock: Vertigo je hra, která rozhodně není pro každého. Ve finále máte konec hry předem daný a žádné z vašich rozhodnutí to nezmění, čili se vývojáři nemuseli s dialogovými volbami ani obtěžovat. Příběh určitě zajímavý je, a pokud si na takové věci potrpíte, můžete ve hře asi najít i zalíbení, ale rozhodně nečekejte žádnou kvalitu, co se týče zbytku. Nedílnou součástí dobrého příběhu jsou i dobré postavy a bohužel z tohoto pohledu v některých momentech Vertigo pokulhává. Myslím si, že tuto hru zkrátka nesmíte brát příliš vážně a spíš jí hrát jenom tak pro zábavu a s lehkostí, což ale na druhou stranu s tématem celého děje úplně nesouzní. Finální verdikt je tedy takový, že za tu cenu tato hra opravdu nestojí, pokud nejste vyloženě fanoušek takovýchto počinů. I přesto, že vývojářské studio není největší, tak rozhodně má z herního hlediska na víc a bohužel jsem byla celým zážitkem trošičku zklamaná. Poměr těch pozitivních bodů ani zdaleka nepřevyšuje ty negativní, a tudíž je za mě hra Alfred Hitchcock: Vertigo momentálně nedoporučitelná.
4/10
Datum vydání: 26. září 2022 – Potřebné místo na disku: 22GB
Distributor ČR: HYPE.cz – Česká lokalizace: NE
