Code Vein – Recenze

V minulé recenzi jsme si poměrně smutně posteskl, že hry označované jako “souls” , jsou u mě skoro na denním pořádku. No, a je to tu znovu. Tentokrát se ale situace trochu mění, protože hrdiny hry Code Vein jsou upíři a navíc je obalena pro mě tolik lákavou stylizací anime. Dá se tomuto koktejlu vůbec odolat? Nutno podotknout, že po vyzkoušení demo verze, to skoro vypadalo, že mě tento titul úplně mine. Krátká ukázka ze hry mi přišla zmatečná, přeplácaná a nabízející možná až moc věcí najednou, mezi kterými se pak tak trochu ztrácela samotná hratelnost. No, nebudu Vás dlouho napínat, plná hra nakonec dokázala špatný první dojem z dema rychle napravit.

Těžko říct, kde přesně se Code Vein odehrává. A není to ani tak podstatné. Podstatné je to, že svět je tak trochu v háji. Sžírá ho neznámý parazit a mění jeho obyvatele v nemyslící, vraždící monstra. Aby toho nebylo málo, někomu přišlo jako fajn nápad začít parazita zkoumat a někdo ještě daleko pitomější vymyslel, že by bylo skvělé zkusit ho vložit do těla mladé dívky. Výsledkem těchto genialit je zrození Red Queen, bytosti s takřka nekonečnou silou, která následně skoro zničila celý svět. Jako poslední obranou proti ní jsou vytvořeni tzv. Revenanti. Parazita stačí vložit do mrtvého těla a vznikne nesmrtelný upír. Tyto jednotky se měly pokusit Red Queen zničit, ale selhávají. Následkem toho vzniká oblast Vein, kterou od okolního světa odděluje Red Mist, kopule magické energie. Daň za nesmrtelnost Revenantů je ale vysoká. Taková bytost musí být neustále živena lidskou krví. K tomu jsou zřízeny jakési tábory, kde jsou lidé drženi a doslova dojeni. Potřeba pít lidskou krev je neúprosná a pokud Revenant přestane dodržovat pitný režim, parazit v něm zvítězí a z Revenanta se stane jen prázdná, tupá schránka. Druhým vedlejším efektem je pak to, že každá smrt Revenanta něco stojí. Přichází o část svých myšlenek. No a to se stalo i hlavnímu hrdinovi hry, který, nevím už pokolikáté, je opět jedním ze zástupců herních hrdinů, kteří se probouzí s neobvyklou ztrátou paměti. Záhy po začátku hry se stane součástí skupiny, která má jediný cíl a to ten, že jednou provždy zničí Red Mist a osvobodí upíry z jejich vězení.

Příběh hry Code Vein mě bavil. Těžko říct, zda za to může výtvarná stylizace, nebo zda se do mě prostě jen trefilo upírské zaměření, ale těch několik desítek hodin hry jsme si vyloženě užil. A prožil sem jí s postavou, která byla skutečně mým alteregem, protože takhle obsáhlý editor postav jsem ještě v žádné hře neviděl. Že si půjde zvolit pohlaví a několik typů účesů asi nikoho nepřekvapí, ale možnost do již hotového účesu přidat další příčesky, desítky klobouků, tetování, masek a X různých druhů obočí se už trochu vymyká. Editace postavy je dokonce přístupná po celou dobu hraní a Vy si tak můžete postavu měnit klidně jako ponožky. O to víc pak mrzí, že postava je jen němým hrdinou, který za celou dobu hry nepronese jediné slovo a situace kolem sebe komentuje maximálně tak dramatickým výrazem. Tohle už v dnešní době mohlo být dávno překonáno a odpustit to jde jen těžko.

V minulé recenzi na The Surge 2 jsem pro nové hráče v krátkosti shrnul, co vlastně od “soul” her čekat a jak se hrají. Dnes to již dělat nebudu, beztak počítám, že je to nošení dříví do lesa. Code Vein je prostě dalším klonem Dark Souls a základní linka je stejná jako obvykle. Třískáte nepřátele, trénujete bossy a pokud zemřete, přicházíte o do té doby nasbírané zkušenosti a objevujete se u posledního navštíveného záchytného bodu, které se zde jmenují Mistle. Tady můžeme zároveň levelovat svou postavu, odemykat nové skilly, nebo využívat fast travel. I soubojový systém je v základu stejný. Dva druhy útoku, úskok a kryt. Pokud bychom si s tímto měli vystačit, už by to asi nestačilo a tak, podobně jako v případě jiných her, i Code Vein do “souls” universa přináší vlastní prvky.

Tím nejzásadnějším jsou tzv. Blood Codes. Hrdina hry totiž dokáže sbírat ztracené vzpomínky ostatních revenantů a z nich pak získávat otisk jejich původního majitele. To si pak můžete představit jako jednotlivé třídy, kde najdeme klasické tanky, kouzelníky, nebo postavy cílené primárně na hbitost. Jenže ani zde ještě vytváření si svého vlastního herního stylu nekončí. Dovednosti se dají mezi jednotlivými Blood Codes sdílet a tím pádem i kombinovat. To se hodí hlavně u bossů, kde si můžete svůj zaběhlý herní styl modifikovat a přidat třeba jen snížení poškození způsobené jedem. Geniální a ač se to zpočátku zdá jako šíleně komplikované, po pár hodinách hraní to přece jen přejde do ruky a už budete přesně vědět, zda nově nalezený Blood Code má pro Vás smysl, nebo zda si z něj jen odemknete pár skillů, které se třeba někdy budou hodit. Odemykání těchto dalších vrstev se děje cestou vzpomínek, které tak i posunují vedlejší linky Vašich spojenců kupředu.

Spojenců potkáte během hraní několik a všichni pak společně sdílíte místo na své základně. Ta slouží jako oáza klidu, dílna, nebo lázně. Každý ze společníků má trochu jiné vlastnosti, některý je klasický tank, jiný zase utočí na dálku. Výběr společníků se může zdát být klíčový, ale nakonec jsem si vystačil jen s jedním, který mě osobně sedl nejvíc. Jejich inteligence není zrovna vysoká a slouží tak spíše jako pomůcka, protože s nimi je hraní přece jen snazší. Nepřátelé jsou i v případě hraní se společníkem stejně silní a logicky tak vyplývá, že víc mečů víc zabíjí. Se společníky jste zároveň propojeni a smrtí jednoho nic nekončí, ten druhý vždy může obětovat část svého zdraví a “poslat” ho tomu druhému. Kdo chce, může hru hrát i sólo, přítomnost spojenců není hrou vyžadována. No a kdo se cítí lépe ve společnosti, může si díky asynchronnímu multiplayeru zavolat na pomoc jiného živého hráče, případně sám pomáhat jiným.

Nepřátel hra nabízí širokou škálu. Jejich design je ale poměrně nenápaditý a často se sobě navzájem podobají. Není to vyloženě na škodu, nejspíš to dokonce přidává na nějaké ucelenosti, ale když jich pobijete první tisícovku, dostaví se přece jen určitá dávka nudy. A co hůř, jejich styl boje je často velice podobný a založený na taktice “švihni co nejdál a ideálně i za sebe”. Popravdě nad tím jsem si při hraní vyloženě zoufal, někdy jsem skutečně měl dojem, že obtížnost není ani tak o tom, že se dokonale naučíte moveset nepřítele, ale o tom, že Vás nepřítel pravidelně zasáhne i z úplně nesmyslného úhlu. O moc lépe jsou pak na tom bossové. Zde už je to po stránce nápaditosti přece jen trochu lepší, ale zde zase hapruje křivka obtížnosti. Ta je jak na horské dráze a někteří bossové padli hned na první pokus, s jinými jsem se pral i několik desítek pokusů.

Velice slušně je na tom i arzenál zbraní, které se Vám dostanou pod ruku. Od mečů, katan, kopí, seker, po kladiva a těžké palice, vybere si asi každý. Několik druhů má pak i Vaše oblečení, byť zde si musíte vystačit jen s různými variantami na kabáty. Veškeré Vaše vybavení se dá vylepšovat pomocí materiálu s různou kvalitou, nebo se dají Vaší výbavě vtisknout i zcela nové vlastnosti, ovlivňující pak Vaše schopnosti, nebo přidávající nějaké to bonusové poškození navíc. V tomhle směru se tedy žádná revoluce nekoná.

Ta se ale koná v level designu, bohužel se špatným výsledkem. Musím bohužel konstatovat, že level design je asi největší slabinou celé hry, jenže to je v případě “souls” her prostě neodpustitelné. Jednotlivé úrovně postrádají nějaký nápad, nějaké osvěžení v podobě důmyslných systému zkratek a o nějakém komplexním propojení celého světa nemůže být ani řeč. Jednotlivé úrovně jsou tak spíše bludištěm, kterým se musíte prosekat na konec, kde čeká boss. Některé lokace jsou tak doslova utrpením, kde se místo toho, abyste se kochali krásou, jen mučíte mozek, aby si zapamatoval, kudy vůbec máte jít. Tomu trochu pomáhá linka Vašich kroků, která se neustále zaznamenává na minimapě a je tak vždy jasné, zda jste daným místem již někdy šli. Asi nejvíce jsem trpěl v lokaci, která až nápadně připomínala Anor Londo z Dark souls. Jak já nadával. Tolik cestiček co nikam nevedou, tolik žebříků na které se nejde dostat. Tady se mi vyloženě motala hlava, zatímco v jiných lokacích jsem prostě jen šel rovně za nosem. Bohužel, tohle se tvůrcům moc nepovedlo a velikánům z From Software se na poli level designu zatím ani nepřiblížili.

Vizuální stránku hry ale musím pochválit. Inspirace anime stylem mě osobně vyloženě sedla, ač chápu, že ne každý je zvědavý na japonské postavičky s obrovskýma očima. Snad alespoň pánové ocení stejně velké jiné, ehm, přednosti. Menší problémy bychom ale našli v technické stránce hry, kde textury nejsou vždy zcela ostré a došlo i na několik propadů snímkování. K tomu se dá připočíst i někdy trochu neposedná kamera. Vyloženě bugy jsem ve hře nenašel. Pokud si chcete hru užít i po zvukové stránce, doporučuji zapnout japonský dabing, je o hodně autentičtější, než ten anglický.

ZÁVĚREM

Code Vein je rozhodně zajímavá hra a opět přináší do žánru “souls” her něco nového. Systém Blood Codes je zajímavým nápadem, příběh neurazí a souboje nepostrádají náboj a napětí. Škoda těch pár přešlapů a hlavně nevyužitého potenciálů v level designu, mohlo to dopadnout o trochu lépe. Ale pokud je Vám upírská tématika blízká, rozhodně Vám Code Vein mohu vřele doporučit.

HODNOCENÍ: 8/10

Autor: Jakub Číhal
Testovaná verze: Xbox One X

Distributor ČR: CENEGA Czech

1 thought on “Code Vein – Recenze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copyright © All rights reserved. | CoverNews by AF themes.