Filmová trilogie Spider-man Sama Raimiho – část první

Nedávno mi vyšla retro esej na animovaný Spider-man seriál z 90. let, který mne provázel celým dětstvím. V mém věku ostatně snad úplně každého. Na jaře roku 1998 vyšel poslední díl, další sezóna se kvůli produkčním i finančním neshodám nedohodla, tím to skončilo. Byla to obrovská škoda, i když byl závěr ucelený a stačil. Přemýšlel jsem, co dalšího mne na základní škole dokázalo ovlivnit natolik, že jsem původně chtěl studovat filmovou školu. Po chvíli přemýšlení mi to došlo – koukám na to při pohledu na skleněnou skříň každý den – filmová trilogie Spider-man od Sama Raimiho. Kdo se v Peterovi Parkerovi neviděl? Šprt, co se nemyje, neumí komunikovat s opačným pohlavím, natož aby vzal slečnu někam ven. Svalů méně než chlupů na hrudi a od matky koupené tyrkysové tričko, kterému se smála celá třída, že vypadám jako Esmeralda. Ano, v Parkerovi jsem se viděl dokonale. Raimi ho v prvním díle vykreslil tak, jak se viděl snad každý loser na základní škole, to prostředí odpovídalo tvrdé realitě života. To je také důvod, proč mě jednička natolik uhranula – obyčejný kluk (upřímně i extrémní stalker, když si vzpomenu, jak špehoval oblékající se Mary Jane z okna) Peter dal všem šprtům s inhalátorem naději, že si taky jednou vrznou. Stalo se. Nakonec. 

Film měl kouzlo a především se jednalo o první hraný film s jedním z nejznámějších super hrdinů na světě! Každý kdo viděl úvodní trailery ještě s World Trade Center, byl naprosto unesen. Pokud jste pamětníci, ale už si danou dobu nevybavujete či jste mladá generace, která hltá historii komiksových bijáků, můj text je přesně pro vás. Budu se pokoušet vystihnout konkrétní dobu mezi lety 2000 až 2007 v několika následujících třech článcích, které vyjdou postupně za sebou. Každý text bude mapovat období jednoho dílu. 

2000-2002

První díl trilogie šel do kin opožděně kvůli 11. září 2001 až o několik měsíců později, než měl, ale čekání se vyplatilo. Každopádně jsem čekal pro mě neuvěřitelně dlouhé dva roky. Byl to první X-men, který ukázal, že komiksové filmy mají v Hollywoodu svou budoucnost a své místo. Byl jsem tehdy na tenise, povídal si v šatně s jedním klukem, co to taky hltal, probíral jak budoucnost superhrdinů, tak i videoherní průmysl, kde se hojně diskutovalo především o sérii Grand Theft Auto.

X-men Briana Singera nebyl špatný, byl dobrý, avšak se nejednalo o top zážitek. Spíše o letmý nástřel a úplný začátek MCU, jež znáte v současnosti jeho vrcholem Civil War, Infinity War a Endgame. Za to vše vděčíme právě Singerovi, režisérovi prvních dvou X-menů. Nečekaný úspěch znamenal jedno – produkční studia se rozhodla do dalších komiksových filmů dát daleko více peněz, než původně chtěla a to znamenalo jen jedno – vysoká kvalita finálního výsledku. Sam Raimi s vyšším rozpočtem mohl kouzlit – špičkové triky, herecké obsazení, kvalitní scénář. Vše dopadlo na jedničku. Dva roky čekání byly každopádně až moc dlouhé. Když se už blížila premiéra prvního dílu (posunutá o více než půl roku!), ředitel na základní škole nechal vyvěsit obrovský plakát, kde byl vidět Spider-man, jak leze po mrakodrapu, datum uvedení do kin a tvůrci. Pár dnů jsem přemýšlel, co udělat pro to, abych ho mohl mít doma. 

Musel jsem rychle jednat, protože jiný kluk z nižší třídy se kolem něho začal až moc nepříjemně motat. Vypadalo to, že ho chce mít pro sebe. Šel jsem za ředitelem školy a rovnou se ho zeptal, jestli si ten plakát můžu vzít domů. Byl naprosto zaražen – čekal, že se konečně začnu zajímat o školu a položím mu dotaz ohledně nějakého předmětu. Tak, určitě. I on se nakonec rychle vrátil do reality a sdělil mi, že si plakát mohu vzít až den po uvedení v kinech. V den premiéry jsem si ho raději vzal domů. Moje heslo bylo a je: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takto jsem získal manželku, konzoli PS5 (v covid situaci nedostupnou) a další věci, kterých byl omezený počet a až moc velký zájem. Za tento „podraz“ mi ten spolužák z nižší třídy dal neuvěřitelně velkou pěstí do břicha. Bylo mi na zvracení celý den, plakát byl ale můj!

Vylepený na zdi vedle postele. Skoro půl roku jsem ho nechal v domnění, že ten poster nechci, aby ho sám ve stresu nevzal dřív. Určitě by to udělal. Bez operace CIA by ho měl doma určitě on a to by bylo jak házet perly sviním. Už se mnou nikdy za ten podraz nepromluvil a mně to bylo jedno, stálo mi to za to. Na zdi mi visel do mých 24 let, kdy došlo ke stěhování a nyní si již nepamatuji, co se s ním stalo. Vydržel mi však nad postelí celých deset let mého života. To mi za to stálo. 

Premiéra prvního dílu byla tehdy ve Village Cinemas – pro nás naprosto nedostupnou záležitost. Z mé periferie byla sice cesta až 40 minut (autobus jel jednou za půl hodiny asi 25 minut a pak dalších 15 minut cesty do kina skrz bahno a bláto, protože tam stále nebyla postavená řádná cesta…Černý most, co chcete?), lístek byl třikrát dražší než ten ve vedlejší vesnici. Jenže tam ho nepromítali – to kino bylo sice levné, ale všechny top filmy se vysílaly se zpožděním v řádu několika měsíců. Proč? To nevím. Majitelů kina jsem se neptal a rovnou běžel za matkou, ať mi dá na předražený lístek. Byla „nadšená“, ale musela, jinak by neměla v sobotu ráno klid. Zbavila se mě na 4 hodiny a to jí za to očividně stálo. Abych měl jistotu, že se v den premiéry na mě dostane řada a chytnu to nejlepší místo. Už tehdy byla moje povaha extrémně samostatná a dravá, našel jsem si na internetu číslo a zavolal do kina, aby mi rezervovali místo (dříve nebyl rezervační systém, jaký znáte dnes. Nebyl totiž vůbec žádný). Výběr sedadla a řady byl čistě na mě – nejvyšší, nejvzdálenější řada od plátna a sedadlo uprostřed. Tato kombinace dává ten nejlepší možný zážitek, jaký divák může mít. Věřte mi – byla. 

První díl byla nonstop akční jízda, plná zábavy, horory, akce, napětí, romantiky i nečekaných momentů. Měl úplně vše, Raimiho talent se zde projevil naplno. Dokázal to, co nikdo před ním (kromě prvního Bladea!) – udělat z komiksu top filmový zážitek. Jednička byla tehdy natolik dechberoucí senzace, že jsem na ten film následně v době promítání ve Village Cinemas šel celkově 7x. Jednalo se o dodnes nepokořený rekord. Peněz jsme měli málo, zato motivace to vidět znovu a znovu až moc. Matka mi dávala na lístky peníze, které se měly použít na provoz domácnosti a já byl spokojený. K tomu kinový popcorn a cola – život byl najednou top. Musím se k závěru své první části textu svěřit s jedním zážitkem z kina, který přebyl i ten popcorn. Bylo to při posledním, sedmém, představení. Seděl jsem vzadu, napravo ode mě ob čtyři místa dva kluci o asi tři roky starší než já. Celou dobu hlasitě rozebírali, v čem je Spider-man nekvalitní.

Celý film, kompletně na celý sál. Zážitek zcela zkažený. V tom se to stalo – k závěru bijáku vidím dole nějakou tmavou postavu, zahalenou stíhem, jak se zvedá. Řekl jsem si: jde na záchod, taky bych měl, když je atmosféra díky těm idiotům naprosto zkažená (tehdy jsem neměl odvahu jim to říct do obličeje, že se v kině nemluví a bere se ohled na ostatní kolem sebe). Stín šel až ke mně. Říkám si okamžitě, proč jde ke mně? Já nic neudělal. Ke mně nešel. K nim však ano. Slyším jen silné, přes celý sál hlasité mlasknutí. Dal mu takovou facku, že nejenže byl klid a člověk si mohl začít užívat film, ale pár lidí i zatleskalo tomu mlasknutí. Satisfakce 10/10! Lepší zážitek z kina jsem si již nikdy bohužel neodnesl. Jednalo se o první impulz začít dělat box – to mlasknutí znělo božsky. Také jsem to chtěl umět. A nakonec i umím. Závěrem lze dodat jednu radu všem sobeckým individuím – když nebereš ohled na jiné, dostaneš „mlaskáčka“. 

První Spider-man byl natolik ohromující záležitost, že když měl vyjít na DVD ve speciální edici za 1300 korun (v té době se jednalo o extrémní částku), byla naprostá povinnost ho mít doma ve vitríně. Znal jsem jen jedno místo, kde ho měli – Playcentrum na Andělu v Praze. Nedávno v té době tam začali prodávat i filmy, byly levnější než konkurence a měli tam super prodavače (otravoval jsem ho nonstop několik let v kuse se svými dotazy i připomínkami ke hrám i filmům, byl nadšený, že tam chodím…). Tenkrát byl jeden z největších dešťů, co kdy v Česku byly, nezastavilo mě to. Cesta byla z mé periferie do centra dlouhá, přes hodinu a něco. Nebyla možnost být více promáčený. Bez deštníku. Kvůli mně měli na chvíli v tom obchodu menší povodeň, jak ze mě tekly proudy vody. Prodavačův obličej vypadal naprosto zděšeně – že to bude muset jít vytřít. Stalo se však něco, s čím se počítat nedalo – DVD Spidermana 1 neměli. Dodnes nevím, proč. Vždycky měli všechno skladem na prodejně.

Nevěděl jsem, co dál dělat, naštěstí mě zachránil onen ochotný prodejce – „u konkurence v obchodním centru hned vedle nás ho mají, běžte si tam“. Po příchodu do daného obchodu s elektronikou byla velká krabice, v níž bylo asi 30 kusů standardní edice. Bohužel. Já chtěl ale speciální, nevzdal jsem to. Náhodou šel kolem jejich zaměstnanec a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Má odpověď byla rychlá: „Spider-man 1 na DVD ve speciální dvou diskové edici, ne standardní, tu nechci. Máte to?“ On se za delší dobu zamyslel, přemýšlel a šel kousek stranou k jiným filmům k prodeji a začal hledat. Našel zapadlý jeden kus. Poslední kus. Mám ho dodnes vystavený ve skříni a koukám na něj každý den. Naprostá vzácnost, kvůli které jsem následně chytnul silnější chřipku a zůstal v posteli na antibiotikách celých čtrnáct dní. Stálo to každopádně za to, neučil bych znovu jinak.