The Last of Us: Part II Remastered – Recenze

21 ledna, 2024 0 Od Adam Šindler

Oznámení Remasteru druhého dílu The Last of Us spustilo řadu diskuzí. Opravdu potřebuje titul z roku 2020 remaster? Vždyť graficky na tom byl druhý díl dobře, tak proč dělají remasterovanou verzi? Tyto otázky, ale i mnohé další, se zrodily v hlavách hráčů. A oprávněně. Vývojáři nás kromě grafického vylepšení lákali na úrovně, které nebyly do finální verze hry zařazeny. Dále jsme se měli dočkat kytarového freeplaye. Největším lákadlem pro mě ale byl režim Není návratu. V tomto rouge-like režimu jsme si měli vyzkoušet střetnutí s jednotlivými nepřáteli, které průchodem příběhu potkáme. To vše doprovázené postupným vylepšováním postavy. Obstála remasterovaná verze a má smysl se do ní pouště, pokud jste hráli původní? Odpověď na následující otázky prozradí následující řádky.

Po příběhové stránce zůstává v této verzi vše stejné jako v té původní. Příběh se odehrává pět let po konci prvního dílu. Na začátku se řeší následky putování Ellie a Joela, na scénu vstupují nové postavy včetně Abby, za níž cca polovinu hry odehrajete. Dějově je druhý díl více rozkouskovaný, a to flashbacky a také tím, že sledujete jednu dějovou linku paralelně skrze více postav. Po technické stránce remasterovaný druhý díl srovnává krok s The Last of Us: Part I. Oproti PS4 verzi přidala grafika na detailech, kvalitnějších texturách a dohlednosti.

K dispozici pak máme dva grafické režimy. Režim věrnosti, které nabízí 4K rozlišení, bohužel však jen ve 30 FPS. Režim výkonu pak nabízí grafiku v 1440p upscalovanou na 4K, avšak se 60 FPS. Rozdíly mezi oběma režimy jsou nepatrné, při pohybu v otevřených prostorách je však 30 FPS nepříjemný, i proto jsem také volil režim výkonu. Samozřejmostí u remasterované verze je i nastavení přizpůsobení hry, které můžeme znát z TLoU: Part I. Klíčovou vlastností verze pro PS5 je pak plná podpora ovladače DualSense. Haptika ovladače, a především adaptivní spouště jsou oproti PS4 verzi opravdu znát. Natahování luku, či používání střelných zbraní je díky adaptivním spouštím opravdu skvělý zážitek pozvedávající hru opět na trochu jinou úroveň..

Nyní se ale pojďme podívat na dodatečný obsah, který bude většinu hráčů zajímat více než grafická vylepšení hry. Samostatným herním režimem je hra na kytaru, která se v příběhové části objevila pouze jako odpočinková minihra. Za získané body si můžete odemknout různé typy kytar a poté si na ně zahrát. Dovedu si představit, že se objeví nadšenci, kteří v tomto režimu zahrají i známé písničky a své počiny pak budou sdílet s ostatními. Více než hra na kytaru mě však zaujaly Ztracené úrovně. Jedná se o úrovně hry, které nebyly zasazeny do finální verze původní hry. Vývojáři se je však rozhodli implementovat právě do remasteru. Každá úroveň je uvedena videem od režiséra Neila Druckmanna, kde se dozvíme, o jakou úroveň se jedná a proč byla nakonec z finální verze vystřižena. Při procházení jednotlivých úrovní pak v určitých bodech máte možnost spustit komentář vývojářů k danému místu nebo okamžiku. Celkově se jedná o tři levely, které jsou v různém stupni dokončení. V jedné úrovni nejsou konečné animace, v další pak například chybí dabing. Ovšem všechny tři úrovně jsou hotové natolik, abyste je mohli dohrát od začátku do konce.

Jeden z levelů se odehrává na party v Jacksonu, což je na samotném začátku hry. Zde mě zaujala hra dětí. Kteří si hrají na to, že jeden z nich je clicker (což je nepřítel, který nevidí a řídí se pouze sluchem) a nahání ostatní děti. Ellie si s dětmi tuto hru může zahrát a stát se clickerem a snažit se „ulovit“ ostatní děti. Tento nápad vývojářů byl věru zajímavý.Tato část v podstatě ukazovala, jak se děti v tomto světě již v útlém věku připravují na nebezpečný život za hranicemi bezpečného města. Další úroveň se odehrává ve stokách, kde je vaším úkolem najít cestu ven. I přesto, že se cesta zdá být zpočátku jasná, vše je jinak a komentář vývojářů k této části je opravdu skvělým doplněním. Poslední úroveň zapadá dějově do finální části hry, kdy se Ellie rozhodne ulovit divočáka. Opět je zde skvělé, jak vývojáři jednotlivé části komentují a přiznávají kolikrát tuto úroveň změnili.

Pojďme se však nyní podívat, pravděpodobně, na to nejzajímavější z celého remasterovaného dílu. A tím je rouge-like režim Není návratu, který jsem nakousl už v samotném úvodu recenze. Samotní vývojáři doporučují pustit se do tohoto režimu až po odehrání příběhu, jelikož v tomto režimu navštívíte různé lokace a potkáte různé nepřátele, a to i z pokročilejších části příběhu. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl k tomuto režimu skeptický, jelikož souboje jsem se snažil v příběhové části řešit velmi opatrně a pokud to šlo, také potichu. Zde ne vždy máte možnost souboje řešit pěkně potichu, jelikož vašim úkolem v levelu může být, že na určeném místě máte přežít nějaký ten čas s tím, že nepřátelé už o vás vědí a útočí na vás. Nejvíce jsem se s tímto typem setkal u nakažených, kteří na mě skutečně nabíhali ve vlnách. Typy střetnutí vás donutí změnit váš herní styl, například při loupežích, kdy je vaším úkolem vyloupit trezor jsem postupoval jinak, než když na mě nepřátelé agresivně nabíhali.

Žádný příběh však v tomto režimu nečekejte, jednotlivá střetnutí vás postupně vedou k finálnímu bossovi. Za jednotlivá střetnutí získáváte odměny, za které můžete svou postavu vylepšit a uzpůsobit ji tak vašemu stylu hraní. Za střetnutí získáváte prášky a šrot, které jsou dobře známé již z příběhové části. Novou měnou jsou však mince, za které máte možnost si dokoupit vybavení, náboje nebo recepty pro výrobu. Za průchod střetnutí si také odemykáte nové hratelné postavy. Zpočátku máte na výběr Ellie nebo Abby, ale postupem času si můžete zahrát za Tommyho, Mannyho, Lva, Jesseho ale také Joela. Každý z nich má specifický styl hraní a každý se specializuje na trošku něco jiného než ostatní.

Jednotlivá střetnutí jsou také obohacena módy, kdy si například za zabití nepřítele obnovíte trochu zdraví nebo se může stát, že po zabití (setkal jsem se s tím u nakažených) nepřátelé vybuchují. Může se to zdát jako nepatrné změny, ale tyto maličkosti dovedou střetnutí ulehčit, ale mnohdy i pěkně znepříjemnit a posunout laťku obtížnosti ještě o něco výše. Střetnutí mě také donutila zkusit různé zbraně a experimentovat. V příběhové části jsem se naopak po většinu času držel toho, co mi fungovalo a neměl jsem potřebu dělat něco jinak. Režim Není návratu určitě není něco, co si pustíte jako odpočinek, jelikož to vyžaduje vaši pozornost, ale i trochu uvažování. Po dohrání příběhové kampaně jde každopádně o skvělý doplněk.

ZÁVĚREM

Titul The Last of Us: Part II Remastered jako vylepšená verze nezklamal a pokud jste zatím neměli možnost The Last of Us: Part II hrát, pak jde o titul jak se říká “must have”. Nicméně pokud původní hru máte, tak tento, řekněme upgrade, získáte za skutečně výhodnou nabídku okolo 240 korun. Kolem a kolem nemá smysl nic moc rozmazávat. Hra je stejně tak skvělá jako byla v minulosti a nyní je navíc obsahově bohatší, hezčí a nabízí plnou podporu DualSense. Pokud chcete mrknout na to, detailní rozbor původní hry, tak se mrkněte na naší recenzi původní hry.