Vampire The Masquerade: Swansong – Recenze
6 června, 2022Je to tady! Kousek, na který jsem se tak dlouho těšila, se mi konečně dostal pod ruku. Videoherní studio Big Bad Wolf mi udělalo obrovskou radost, jelikož zapracovali na další hře ze série Vampire the Masquerade. Počítala jsem s lehkou změnou gameplaye, protože Swansong je spíše příběhové RPG, ve kterém si tolik nemůžete vybírat, za koho budete vlastně hrát, jako tomu bylo ve Vampire the Masquerade: Bloodlines. Ještě než se na to vrhnu, tak vás musím obeznámit s tím, že tématika upírů je pro mě srdcová záležitost, takže podle toho bude moje recenze asi i vypadat. Každopádně jdeme na to!
Hned na úvod se musím přiznat, že na mě opravdu zapůsobila hudba v hlavním menu, která mě svým stylem okamžitě poslala o těch zhruba 10 let zpátky, kdy jsem s nadšením hrávala VTM Bloodlines. Než se nám na začátku nové hry představí naše tři hlavní postavy, na úvod je nám krátce shrnuto, kde se dějová linka odehrává a jaké zde fungují vztahy, gangy, kulty a tak podobně. Nacházíme se v Bostonu, kde místní Princ upírské společnosti nazývané Camarilla, sjednává spojenectví se společenstvím upírů z klanu Tremere, kteří používají krvavou magii, takzvanou thaumaturgii. První věc do čeho nás hra uvrhne je dialog, ve kterém se dozvídáme, že Camarilla byla pravděpodobně napadena, čímž je ohroženo celé společenství a křehká aliance mezi klanem Tremere. Během dialogu si můžeme ozkoušet nové mechaniky, které v předchozích hrách doposud nebyly.
Zajímavým prvkem je využití bodů vašeho soustředění a hladu. Na některé dialogové volby můžete využít speciální upírské schopnosti, díky kterým vám přibydou body hladu navíc a zvýšíte si tím šanci na úspěch. Háček je v tom, že hodnotu pravděpodobnosti můžete zvednout maximálně o dva body, a to stále nemusí znamenat, že se vám podaří docílit čeho potřebujete. Jestliže se váš oponent soustředí, je sám schopen si svojí pravděpodobnost o jeden bod zvednout, tudíž se klidně může stát, že se ocitnete v remíze. V tu chvíli nehraje roli nic jiného než náhoda, hra si prostě hodí kostkou a rozhodne, kdo vyhrál. Stejným způsobem můžete použít body svého soustředění, akorát je naopak spotřebováváme. Tyto schopnosti ale nemůžeme používat donekonečna, ale jenom párkrát za kapitolu. Stejně jako v předchozích hrách z této série si musíme dávat velký pozor na úroveň našeho hladu. Jestliže dosáhneme maximální hodnoty, ztratíme nad sebou kontrolu a to má za následek ztrátu bodů maškarády a respektu ostatních členů Camarilly.
Co se během dialogu může také stát je takzvaný konflikt. Ten funguje tak, že máte několik kol na to, přesvědčit druhou stranu o vaší pravdě za pomocí dialogových možností a vašich schopnosti. Pár neúspěchů během konverzace je vám prominuto, ale nesmí jich být příliš. Například, pokud máte kola tři, pak musíte mít dvě pozitivní odezvy a pouze jednu negativní, jinak je celá hádka neúspěšná. Takovým způsobem můžete přijít o cenné informace, nebo o jiné zajímavé informace, které mohou později ve hře hrát nějakou roli. Co se mi moc nelíbilo, bylo to, že se během dialogů nedá vůbec skipovat, i přesto, že by mělo. Nevím jestli je třeba hru alespoň jednou odehrát až dokonce, aby se konverzace dali přeskakovat, ale trochu mě to rozmrzelo, jelikož jsem z technických důvodu musela začátek hrát dvakrát. Oproti původní hře vývojáři podstatně zjednodušili vylepšování upírských atributů a schopností. Nevidím to asi ani pozitivně, ani negativně. Buď jste ten typ, co má rád jednodušší a víc přímočaré vylepšování, nebo máte radši na výběr z mnoha možností, aby to pokaždé bylo úplně jiné. V tomhle případě se spíše dočkáte té první varianty.
Jak jsem již nahoře nastínila, v příběhu nám figurují tři hlavní postavy, za které můžeme hrát. První je upírka Emem Louise, která se v blízkosti prince a ostatních představitelů Camarilly nerada vyskytuje. Působí moderně, bezstarostně a útok na jejich společnost jí příliš netrápí. V jistých ohledech je stále naivní a přehnaně důvěřivá, z čehož pramení i její nedostatek zájmu k situaci. Další postavou je poněkud starší upír, Galeb Bazory, který celou situaci bere velice vážně. Působí vyrovnaně, pevně, zkušeně, chladně a rozhodně se s nikým nepáře. Bazory se vzhledově velice podobá hlavnímu protagonistovi ze hry Vampyr, nese se s jistou noblesou a rozhodně byste ho v davu nepřehlédli, jakožto někoho na kom vám zkrátka něco nesedí. Osobně si Bazoryho řadím mezi mé oblíbené postavy z celé hry. Posledním charakterem je upírka Leysha, která pravděpodobně také není nejmladší. Patří do klanu Malkavian, kteří jsou typičtí svým šílenstvím a nepředvídatelným chováním. To jí povahově řadí mezi nestabilní jedince.
Leysha se ale od zbytku upírů z jejího klanu liší, většinu svého života strávila v léčebně, jelikož má speciální schopnosti, a těmi jsou vize budoucnosti. Všechno ale má svá negativa, Leysha zároveň trpí častou ztrátou paměti, způsobené jejím unikátním nadáním. Z toho důvodu je velice jednoduše manipulovatelná a svému princi věří nade vše. S jejím charakterem je velice úzce spjatá její malá dcera, která se do řad upírů řadí také. Co je na její dceři zajímavé je to, že skoro nikdy nemluví s nikým jiným, než s Leyshou. Vyvstává tedy otázka, jestli je vůbec skutečná nebo jenom výplodem Leyshiny nemocné mysli. Postava prince Bostonské Camarilly se mi opravdu líbila, a to hlavně z důvodu jejího přístupu. Její jméno je Hazel Iversen a na rozdíl od prince z Los Angeles, který figuruje ve VTM Bloodlines je mnohem více záludná v tom, čeho chce docílit. Je to vlastně takový kámarád každého, na omak, avšak kdo mu to věří je buď blázen nebo naivka. To se i postupem hlavní dějové linky dozvídáme.
Čeho jsem si všimla hned po zhruba první půlhodině až hodině hraní byla změna přístupu k celému tématu. Možná je to tím, že se příběh tentokrát odehrává v bezprostřední blízkosti prince Camarilly, ale Vampire the Masquerade: Swansong se bere mnohem vážněji, než původní VTM Bloodlines. Ten byl totiž ve velké míře prolezlý sarkasmem, černým humorem a celkově se nesl s větší lehkostí nebo to tak na mě tehdy aspoň působilo. Upírská témata se dle mého názoru v současné době ztvárňují mnohem víc depresivně a Swansong není z tohohle ohledu výjimkou. Perfektním příkladem je cutscéna během krmení, která působí celkem nepříjemně, obzvlášť u jedné z postav dokonce i strašidelně. Samozřejmě, že všechny cutscény jsou doplněné o skvělý soundtrack, který je do jisté míry věrný původnímu nádechu a zároveň přidává něco trochu nového a zajímavého.
Celá hra je laděná spíše do detektivního stylu, než že by šlo moc o akční a bojové scény. Co jsem během hraní opravdu ocenila, byla absence nějakých rad, nápověd a navádění člověka, co má teda vlastně dělat. Na všechno si musíte přijít sami, kde to máte hledat vám nikdo neřekne a v případě, že najdete něco, co by vám mohlo pomoct v hledání, tak se vám to do questlogu automaticky nepřepíše, zkrátka si vše musíte přečíst a vypátrat hezky po staru. Oproti starému VTM Bloodlines se zde mnohem více řeší otázka stvořitele, což mi udělalo velkou radost. Více do hloubky se řeší vztah mladého upíra s jeho stvořitelem, jak komplikovaný může být a co to všechno vlastně obnáší. Naopak mě mrzí, že hra není víc open world, což byl taky jeden z důvodu proč jsem se do Bloodlines tehdy naprosto zamilovala. Sice jsem s nějakým omezením respektive změnou počítala, jelikož Swansong není stejný typ hry, ale rozhodně mi chyběla trocha svobody. I přesto, že bylo co objevovat, nebylo toho na můj vkus dost.
Jak je tomu zvykem, hlavní zápletkou pro společenství upírů bude vždycky otázka lovců upírů, konkrétně společenství St. Leopold, se kterým jsme se už mohli seznámit ve VTM: Bloodlines. Jejich přístup k věci se od původní hry vůbec nezměnil, zkrátka jsou to absolutní magoři a samozřejmě, že jejich hlavním a největším vůdce musí být ultra magor. Co mi asi nikdy nebude úplně sedět, je fakt, že musíme být na straně Camarilly, jelikož jsem pokaždé spíš tíhla k Anarchům. Možnost volby je tu v podstatě minimální, a i když tomu tak bylo podobně i ve VTM: Bloodlines, během vedlejších úkolů jsme měli mnohem větší svobodu, co se týče těchto záležitostí. Co mě ale během hraní vyloženě rozčilovalo byla špatná výslovnost slova Camarilla. Celý život jsem zvyklá na variantu číslo jedna, a tou je [Kamarila]. Z nějakého důvodu se ale ve VTM: Swansong neustále opakuje [Kamarija], což mě neskutečně tahá za uši. Je to sice jenom hloupý, nepodstatný detail, ale pro někoho kdo tuto sérii miluje, se to nedá poslouchat. Velké plus ale tvůrcům musím dát za to, jak hra vypadá. Opravdu si s prostředím a charaktery vyhráli a na to se vždycky hezky kouká.
Abych to tak nějak zakončila, dřív než začnu spoilerovat celou hru, celkově mám ze hry dobrý pocit. Nějaké detaily mi úplně neseděli, ale většina z nich je rozhodně spojená s tím, že Swansong spíš vypráví příběh, než že by otevíral svět k prozkoumání. Na druhou stranu se mi moc líbil bližší náhled na vztahy mezi upíry, ať už osobní nebo mocenské. I přesto, že například Leysha nepatřila mezi mé oblíbené protagonisty, zaujalo mě portrétování jejího šílenství, které bylo ve VTM: Bloodlines nakousnuto jenom povrchově. Stejně tak bylo zajímavé vidět, jak to vůbec chodí v nejhlubších útrobách Camarilly z hlediska vztahů mezi těmi nejvýše postavenými členy. Ze začátku mě trochu mátl nedostatek informací ohledně jednotlivých charakterů, jejich životní příběhy se nám odkrývali spíše postupně a tajemně, což mi v tomto případě moc nevyhovovalo. Bylo to tak trochu příčinou toho, že jsem se zpočátku v dialozích úplně neorientovala a ani jsem vlastně nevěděla, proč říkám to co říkám. Každopádně detektivní gameplay mě neskutečně bavil, obzvlášť pak v částech ve kterých jsem hrála za Galeba Bazoryho.
ZÁVĚREM
Myslím, že Vampire The Masquerade: Swansong rozhodně splnil to co měl, navnadil a natěšil mě na Vampire The Masquerade: Bloodlines 2, které snad vyjde ještě letos, i když vzhledem k nějakým restartům ve vývoji tomu tak zřejmě nebude. Takže jestli to z mé recenze ještě není jasné, rozhodně vám Vampire the Masquerade: Swansong doporučuji, minimálně si jej vyzkoušet.
7/10
Datum vydání: 19. května 2022 – Potřebné místo na disku: 40GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o.
