Werewolf: The Apocalypse – Earthblood – Recenze
4 února, 2021Lidská mysl je úctyhodným nástrojem. Naše fantasie dokáže doslova divy a právě díky ní je svět videoher natolik rozmanitý. Výtvory lidské fantasie ale můžeme nacházet i mnoho tisíc let nazpět, v dobách původních civilizací. Každý vržený stín během pochmurných nocí mohl v myslích tehdejších lidí vyvolávat nejrůznější představy. Právě díky nim došlo k tvorbě božstev a dalších mytologických tvorů. Jestli je ale možné některé mýty minulosti bezpečně transformovat do současnosti, pak tu najdeme přesně dvě stvoření, která všemu kralují – Upíři a Vlkodlaci. V mnoha legendách odvěcí nepřátelé a v současnosti častými tématy knih, filmů, ale i videoher.
Ve světě videoher ale vládne mezi oběma bytostmi silný nepoměr. Můžeme říci, že upíři vládnou a vlkodlaci se krčí někde v ústraní. Má smůla, že fandím právě menšině. Asi se tedy nebudete divit, když řeknu, že oznámení hry Werewolf: The Apocalypse – Earthblood bylo pro mě požehnáním. Od té chvíle jsem byl prakticky pln očekávání, co se z toho vyklube. Hru dostalo na starost Cyanide Studio, které se dostalo do širšího hráčského povědomí zejména sérií Styx, přičemž za jejich vrcholné dílo se dá považovat Lovecraftovské Call of Cthulhu nabízející nejen kvalitní příběh, ale i vizuální zpracování. Právě v duchu poslední zmíněné hry jsem čekal, že se bude ubírat i nové vlkodlačí dobrodružství založené na světě World of Darkness.
Vývojáři dlouhou dobu tajili, jak jejich hra vlastně vypadá. CGI trailer ale nabízel příslib toho, že by to mohlo být na dobré cestě. A pak to přišlo. První gameplay trailer a značně ledová sprcha. Hra z prvních záběrů nevypadala příliš dobře a má očekávání šla dolů. Stále jsem si ale říkal, že do vydání je času dost a třeba se to zlepší. No. Zhruba před týdnem se mi hra konečně dostala do rukou a nebudu zde skrývat své značné zklamání. Mé nejhorší obavy se nakonec naplnily a hra, která měla být nadějí všech fanoušků vlčího národa, nakonec uspokojí snad a pouze jen je. Tedy jestli vůbec.
Začátek vůbec nevypadal špatně. V úvodu do hry mě přivítal skvěle zpracovaný CGI trailer a já byl pln očekávání. Menu hry? Strohé, jednoduché , praktické. Je přesně tím, co byste čekali od čistě singleplayerového titulu. Jeho pozadí bylo však daleko podstatnější. Tvořil jej les a hlavní hrdina v bojové formě Crinos. V tuto chvíli jsem si říkal „No, tak hrozný to nakonec nebude“. Bohužel realita samotná byla nekompromisní. Nekompromisně krutá. Podoba hry zaspala tak minimálně dvě celé konzolové generace a to říkám se skutečně těžkým srdcem. Může mi někdo namítat, že byť jsem hru hrál na Xbox Series X, tak se jednalo pouze o Xbox One X verzi. Ale ani v tomto případě se můj argument nezmění.
Když jsem se do hry podíval poprvé byl jsem zhorzen. Asi jsem se vrátil v čase, říkal jsem si. Werewolf: The Apocalypse – Earthblood vůbec neodpovídá současným standartům. O grafickém zpracování nelze říci nic dobrého. Textury jsou nekonzistentní, prostředí je strohé, detaily minimální a mimika jednotlivých charakterů je otřesná. Když si tohle přečtete, asi vám na hlavě stojí vlasy hrůzou. Paradoxem však je, že ačkoliv působí okolní svět jednoduše zastarale, tak musím vyzdvihnout odrazy světelných zdrojů, ostrost textur na různých objektech a zpracování hlavního hrdiny. Chválu zaslouží i optimalizace, i když za ní ruku do ohně nedám, jelikož jsem hrál na podstatně výkonnějším zařízení, než bylo určené. Hra mi běžela nekompromisních 60 snímků za sekundu při maximální povolené hodnotě rozlišení. Nechci říkat 4K, jelikož o něm se bavit nemůžeme. I když výstup nativní být skutečně může. Výsledek tomu ale neodpovídá.
Otočme na chvíli list a pojďme se podívat na jiný pilíř hry – příběh. Děj se snaží nastínit současné ekologické problémy související s fosilními palivy, devastací lesů a přírody, a umírající planetou. Svět a matka příroda jsou vyobrazeny jako Gaya. Vlkodlaci tvoří pak něco jako její strážce. Jedním z nich je i Cahal, tedy hlavní hrdina hry, který se svým klanem snaží zastavit činnost korporace Endron. Ta se pod rouškou PR keců o ekologické přístupu k palivům snaží o přesný opak a ve svém nitru buduje vlastní armádu super vojáků. K tomu všemu je tu tajemný projekt Earthblood, jenž má být strůjcem vítězství této globální korporace.
Příběh jako takový není úplně originální. V základu jde je založen na pomstě. Cahal na samém začátku přijde o ženu a jeho následná zuřivost jej vyžene z jeho smečky a od vlastní dcery. Sled událostí jej ale po pěti letech přivádí zpět, aby svou smečku zachránil a zastavil onen tajemný projekt Earthblood. Ačkoliv zápletka neapeluje na cenu bestselleru,tak lore ano. Oceňuji i snahu vývojářů přiblížit jeden ze současných světových problémů hráčům a to ve formě, která je jim nejbližší. Škoda jen toho, že kvalitu příběhu nepodtrhuje i dabing jednotlivých postav. Přijde mi jako by dabéři naprosto bez emocí četli to, co měli na papíře před sebou. Škoda. I lepší emotivní scéna pak zrací jakékoliv kouzlo, které za jiných okolností mít mohla.
Vedle hlavní dějové linky zde nalezneme i pár vedlejších. Ty nám sice doplňují informace o dění, ale jejich náplň není nijak výjimečná. Prakticky nechápu jejich smysl. On si titul obecně hraje na jakési pseudo-RPG, ale je pouze klasickou koridorovou akcí složenou z několika misí, na které se vydáváme z centrálního Hubu, jenž tvoří tábor v lese poblíž základny Endronu. Toto lesní prostředí je asi tou vizuálně nejohavnější částí hry vůbec. Kulisy základny jsou v tomto poměru o několik levelů výše, byť stále nejde o žádný zázrak.
Koncepce onoho centrálního HUBu má navozovat pocit, že se pohybujeme v jakémsi polo-otevřeném světě, ale vůbec to nefunguje. Navíc je celá tato myšlenka pro hru jako takovou naprosto zbytečná. Musím se přiznat, že by bylo jednodušší, kdy nám vývojáři předložili něco trochu přímějšího. Žádný zbytečný HUB. Prostě jen sérii na sebe navazujících kapitol se silným důrazem na vyprávění příběhu. Možná to bylo tím, že vývojáři měli příliš velké ambice a chtěli do hry jednoduše vnést nějakou tu volnost. Ostatně hra nám umožňuje několik postupů danými misemi. K cíly se můžete proplížit, nebo probojovat. Volba je jen na vás. Kromě achievmentů, ale využití stealtu nemá příliš velký smysl, jelikož akční přístup je o poznání zábavnější.
Smysl postrádá vlastně vícero herních mechanik. Během plížení například můžete sabotovat brány pro posily. Člověk by čekal, že nimi pak nemohou přijít, ale kdeže. Pouze přijdou o malou část zdraví. Takže mechanika úplně k ničemu, skutečně. Po dvou misích jsem tak skutečně všechno řešil hrubou silou, tedy kromě pasáží, které si to vysloveně vynutily. Naštěstí jich mnoho není. Soubojový systém je plný krve, létajících končetin a zdevastovaného prostředí. Bojová forma vlkodlaka, zde zvaná Crinos, je světlem uprostřed temnoty jménem Werewolf: The Apocalypse – Earthblood. V té se skutečně vyřadíte a vypadá to efektně.
Ve formě Crinos můžete využívat různých speciálních útoků, které se naučíte jednoduše investicí zkušenostních bodů do stromu schopností. Ten není nijak rozsáhlí a vlastně mi vrtá hlavou proč tam vlastně je. Prvky RPG her se v poslední době cpou všude a ne vždy je to k užitku. Vývojáři měli sáhnout k učení se novým schopnostem v rámci příběhu jako tomu je u většiny akčních adventur. Ale dobře. Přimhouřím zde oko. Nemohu říci, že by strom schopností funkční nebyl. Jen jsem pořádně nepřišel na to, za co vlastně zkušenosti získávám. Celé mi to přišlo trochu nahodilé. Jistým přísunem zkušeností byla jen jejich extrakce skrze různé zdroje životní energie ukotvené v různých rostlinách.
Když už jsem u těch vlkodlačích forem. Tak pokud přeci je přistoupíte na stealt, pak vám doporučuji využít podoby vlka, zde nazvanou Lupus. Je tichý a dokáže se rychle přesouvat z místa na místo. Bohužel tu tlamu plnou ostrých zubů vlk jaksi zapomněl používat. Lidská forma Homid je celkově nudná a nepomáhá tomu ani drsný vzhled kapitána Price. Cahal v lidské podobě umí tak akorát mačkat tlačítka, škrtit lidi a střílet z kuše. V této formě jsem trávil skutečně minimum času a je to vlastně škoda, jelikož Cahal je v mnoha ohledech sympatická postava.
Musím vývojáře ocenit za to, že na to, jak je hra dlouhá, a že vlastně příliš dlouhá není, se ve hře vystřídá poměrně solidní zástup nepřátel. Potkáme zde jak pouhé pěšáky, tak těžkooděnce, odstřelovače, speciálním genem nadopované vojáky, exoskelety, mutanty, a samozřejmě i nějaké ty bosse. Likvidace všech těchto nebohých krví naplněných tvorů je čirou radostí a i mé srdce skutečně plesalo. Ale umělá inteligence? Raději bez komentáře. Myšlení těchto vojáků se opět vrátilo o dvě generace vývoje A.I. nazpět.
Zachraňuje celý tento titul vlastně něco? Ano! Soundtrack! Ten je jedním slovem famózní. Máte-li tedy v oblibě ostré kytarové riffy Micka Gordona. Přesně tak, je to ten samý člověk, který složil ten úžasný soundtrack pro oba díly reinkarnované série DOOM. Kombinace jeho nahrávek s brutální řeží v podobě Crinos je pak čirou eufórií, který by byla ještě lepší, kdyby hra podle toho vypadala. Je mi to vlastně celé líto. Vývojáři měli ve své mysli určitě zajímavou vizi, kterou se jim ale nepodařilo naplnit a většina herních mechanik uvízla někde na začátku cesty. A to jsem nezmínil level design. Vše totiž působí jako slepenec jednotlivých arén, které si jsou navíc až příliš podobné. Pokud náhodou narazíte na originální lokaci, tak se v ní příliš dlouho neohřejete.
ZÁVĚREM
Dá se hra Werewolf: The Apocalypse – Earthblood někomu doporučit? Snad jen těm nejzarytějším fanouškům vlkodlaků, kteří si hru užijí už jen pro onu čirou radost z trhání nepřátel na kusy s hudebním pokladem Micka Gordona. Všem ostatním ale musím s politováním říci, ať od této hry dají raději ruce pryč. Vývojáři vsadili na špatný koncept a pojetí, což se jim šeredně vymstilo. Tento příběh zasloužil něco lepšího.
Datum vydání: 4. února 2021 – Potřebné místo na disku: 11,4 GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o.
