Menší studia se stále více a více zaměřují na tvorbu simulátorů. Já osobně strávil v On The Road asi 60 hodin čistého času. Bavilo mě to. Nebylo to nic extra, ale dobře se titul hrál, byl jednoduchý k pochopení. Uživatelsky přívětivý. Vše se vysvětlilo, v pár misích odzkoušelo a pak se už jen jezdilo po dálnicích dlouhé desítky kilometrů s těžkým nákladem v kamionu. To, co vývojáři pochopili i udělali, byla právě ona jednoduchost. Proč si něco zbytečně komplikovat, když to jde vytvořit zcela snadně. Ne každý se tím však řídí, takže když mi z redakce dorazila k recenzi právě Drug Dealer Simulator, byl jsem nesmírně zvědavý, jak si s tím tvůrci poradí. Inu, namísto právě oné uživatelské přívětivosti se tvůrci rozhodli jít opačnou cestou. Jednalo se o dobrý nápad, ale skončil dle mého názoru naprostým fiaskem. Pokud někdo chce v dnešní době maximální konkurence hráče nějak zaujmout, musí brát v potaz hlavně to, že máme co hrát. Naopak – musíme si ještě důkladně vybírat čemu se věnovat, jak dlouho a do jaké míry. Má cenu začít nad sto dvacet dlouhou pouť v Zaklínači 3 nebo raději sáhnout po pětihodinovce remakeu Resident Evil 3? Kdo dohraje to první, protože druhý titul dáme všichni za jedno odpoledne. Obě hry ale v žádném případě nic nekomplikují, jsou navržené tak, aby každá část průchodu byla snadno pochopitelná, neměla v sobě až moc složité prvky, jež po chvíli větší část hráčů brzy odradí do takové míry, že se přesunou zase k jinému titulu. Ona zbytečná složitost se Drug Dealer Simulator moc nevyplatila.
Kámo, nemáš voheň?
Takhle se mě ptali smažky, když mi bylo dvanáct let. Holt, Černý most v Praze. Já si zvykl, feťáci se postupně beztak předávkovali a časem se z této ohavné periferie stala celkem bezpečná oblast. Na smažky jsem byl obecně zvyklý od mala. Ať venku při čekání na autobus nebo na střední škole, kdy spolužák za mnou šel vždy o velké přestávce do svého auta (už mu bylo osmnáct, byl starší než my ostatní), zavřel se tam, ubalil mega velkého jointa a pak zmizel – v tom kouři nebyl absolutně vůbec vidět. Drogově závislí mě provázejí opravdu celý život. Můj nejlepší kamarád ze základní školy se před dvěma lety předávkoval a srazil ho vlak. K tomuto tématu mám až moc blízko. Z redakce dorazil kód a já si jen řekl: jo, bude to asi sranda. No, nebyla. Úvod však začal vcelku dobře. Moc instruktáže vývojáři nenabídli, dle mého názoru je víc informací o tom, kam jít nebo co dělat v Hell is us (není tam nic takového…). Jakmile jsem konečně vypadl ze svého bytu, po pár ulicích a hledáním v naprosto nepřehledné mapě se mi podařilo najít svůj cíl – mého dodavatele marihuany a tvrdých drog. Na lavičce mi sdělil několik ne moc podstatných věcí včetně té jediné důležité – kde jsou zásoby. Byly nejvíc debilně schované ve zdi nedalekého baráku. Bez instruktáže, kde hledat. Jen značka, že někde tam to je. Teď to ve tmě hledej. Říkáte si asi: tak si rozsviť, ty blbečku“. Ano, to bych mohl. Jenže to nejde. Šlo mi svítit jen za předpokladu vytáhnutí mobilního telefonu, pokrývající jednu třetinu obrazovky. Paráda! Vidím ještě větší prd. Je tma, není nic vidět, ovládání je naprosté peklo a nedočkavý feťák mi ruší schůzku, protože mi to trvá prostě až moc dlouho. Přicházím tak o svůj výdělek i kšeft. Nakonec jsem ty zásoby našel, ale jsou nyní již k ničemu, když mi odřekli setkání postupně všichni klienti. Říkáte si, nic horšího už stejně nepřijde, tak už nebreč. No, přišlo. To, kvůli čemu jsem Drug Dealer Simulator vzteky raději vypnul – dávkování.
To se dělá ve vašem dost odporném, naprosto realisticky vyobrazeném feťáckém doupěti. Zde klobouk dolů, vývojáři se trefili, jak nejlépe to šlo. V tom plísní prorostlém brlohu máte možnost si u speciálního stolu dávkovat přesnou gramáž jak lehkých, tak i tvrdých drog. Objednáte si u svého dodavatele trávu. Dá se objednat, tuším, dvacet gramů. Jenže smažák chce jen čtyři. Jak to uděláte? Rozdělíte u stolu. Proč nešlo objednat přesnou dávku v různých sáčcích asi chápu – člověk si to musí zažít sám. Když to za něho někdo udělá, postrádá ta hra své jméno. Každopádně přesná gramáž je onen kámen úrazu. Je to tak složité, chybí řádná instruktáž a ani z Redditu jsem vlastně nic kloudného nevyčetl. Nic těžšího se mi za těch dvacet sedm let, co hraji videohry, nestalo. Prostě těch dvacet gramů trávy nešlo rozdělit na čtyřgramové dávky. Podařilo se mi to rozpůlit, dát na dva, tři gramy. Asi si říkáte, proč tam nezakliknu rovnou číslo gramáže, abych se s tím tak nepotil. Inu, máte na výběr: 1, 2, 3, 5, 10. Ne čtyři. Ta na výběr zcela chybí a vy si ji musíte rozdělit ručně. To nešlo, jednalo se o tak frustrující zážitek, jaký nemá ve videoherním průmyslu obdoby. Po dvaceti minutách prasklých nervů jsem to vzteky vypnul, abych se pak na dalších deset minut podíval na audiovizuální zpracování, umělou inteligenci NPC (není žádná, chodí mimo chodník do oblasti, kde je pouze zemina a nic jiného tam není).
To je hnus, velebnosti
Před pár dny jsem dokončil jak Hell is us, tak Cronos: The New Dawn. Natolik jsem se zmlsal, až mi bylo do pláče, když jsem se pachtil prázdnými, ošklivými ulicemi, plné ošklivých budov (realisticky však správně) chudinské čtvrti pod hlavním tahem dálnice někde v Los Angeles (nebo jemu podobném městu). Modely postav jsou tragické, ozvučení radši komentovat nebudu, jediné pozitivum je plynulé střídání dne a noci v uvěřitelném prostředí fetek, dealerů či policistů. Chlupatí mají především směnu v noci, to vám naštěstí hra řekne včetně odpočtu, kdy jim končí směna. Když vás chytí, seberou vám vše, co máte u sebe – drogy i trávu. Pokud se to stane, musíte si znovu objednat u svého dodavatele novou dávku. Klienti mohou přestat čekat, zrušit objednávku a tím pádem přicházíte o klienty. Na benga si proto dávejte velký pozor. Snažte se chovat co nejvíce nenápadně. Neběhejte, nesnažte se k nim chodit až moc blízko. Pak budou chtít udělat prohlídku tělesných dutin a to opravdu nechcete. Někdo si s tím dal tu práci. Nejedná se jen o nudný slunný den. Máte jak zmíněnou změnu dne a noci, tak i počasí je velké plus. Déšť je hutný. V kombinaci s tmou to působí v opuštěné, drogově závislé chudinské čtvrti opravdu realisticky i zároveň velmi depresivně. Zachytit tuto atmosféru se vývojářům u Drug Dealer Simulator povedlo na výbornou.
Závěr
Pokud tvůrci vydají opravný balíček s nápravou defektního dávkovacího systému gramáže, dají rovnou možnost jednoduše jedním tlačítkem zvolit rozdělení na všechny možné gramáže, odstraní pitomosti ohledně kelímku – prostě kdyby to zjednodušili, jednalo by se i o nadprůměrnou hru v rámci indie scény. Měli by přidat i větší instruktáž, lepší naváděcí systém, kam zrovna máte jít. I Hell is us bylo daleko přehlednější! Drug Dealer Simulator musím hodnotit tak, jak jsem ji před pár dny dostal na stůl. Optimalizace na PS5 PRO je v pořádku, snímky nepadají, titul běží na plynulých šedesát snímků za sekundu. Střídání dne a noci včetně počasí je také fajn, ale zásadní problém je uživatelská přístupnost. Ta je v kritickém stavu. Kdyby se odstranily dané nedostatky, proč ne. Asi bych ji i doporučil ke koupi. Takhle bych si raději vybral jinou hru, která tyhle problémy nemá. Za mě je zatím nehratelná, musí se opravit. Jakmile to vývojáři učiní, běžte si ji koupit, za těch pět stovek stojí. Má opravdu originální téma, které se jen tak nevidí – stanete se drogovým dealerem ve své čtvrti. Je to naprostý unikát.
Finální hodnocení: 4/10
