Cyberpunk 2077 – Recenze

Cyberpunk 2077 – Recenze

20 prosince, 2020 1 Od Jakub Číhal

Když byl v roce 2013 oznámen Cyberpunk 2077, dost možná ještě nikdo v té době netušil, jakou mánii hra způsobí. Však jí také mělo na svědomí polské studio CD Projekt Red, které dokončovalo třetí pokračování Zaklínače, které ho definitivně katapultovalo mezi nejuznávanější herní studia na světě. Již dlouho před vydáním tak měl Cyberpunk 2077 status hry, která se zapíše do videoherní historie. A to se hře nakonec povedlo, i když úplně jinak, než bychom si dokázali představit i v těch nejdivočejších snech.

Představovat studio CD Projekt Red (CDPR) je myslím zbytečné. Tito polští vývojáři mají mezi hráči na růžích ustláno. Ač mají paradoxně na svědomí pouze příběhy s Geraltem, i to stačilo na to, aby se CDPR proslavili takovým způsobem, že si mohli dovolit vstoupit na akciové trhy, a aby jeho hodnota v jednu chvíli převyšovala i hodnotu Ubisoftu. Svou úlohu na tom samozřejmě měl i promyšlený marketing, ale tak či onak, Cyberpunku 2077 byla hned od začátku předpovídána skvělá budoucnost. Doslova každá ukázka na sebe strhla neuvěřitelnou pozornost, z každého nového traileru všem přecházeli oči nad tou krásou a když na E3 v roce 2019 zaznělo přímo na pódiu z úst Keanu Reevese „You’re breathtaking“, bylo dílo dokonáno. Hra desetiletí přichází. Následující odklady snad jen o to víc natáhly nervy hráčů k prasknutí – a pak to prasklo. Předpokládám, že drtivá většina z Vás již zná celou tu kauzu kolem vydání hry dopodrobna. I my se k ní na konci recenze vrátíme a pokusíme se na ní podívat i z našeho pohledu. Ale ještě předtím musíme splnit hlavní účel tohoto článku a to pokusit se zhodnotit hru jako takovou.

Vítejte v Night City!!! Městě budoucnosti, městě světel a neonů, městě korporací, městě které skutečně nikdy nespí. Ve městě, kde se dobře mají jen ti nejbohatší. Ve světě, kde technologie pokročila tak, že se samo lidské tělo stalo nepotřebným a kdo na to má, pořídí si ten nejdražší implantát, jen ať ostatní závidí. Vize budoucnosti, jakou nabízí Cyberpunk 2077 na první pohled sice okouzlí, ale postupem času ukáže i stinné stránky, které ale ať chceme nebo ne, mají kořeny v dnešní době. Chudoba, nedostatek práce, nedostupnost zdravotního pojištění, vzrůstající vliv korporací – to vše jsou problémy, které známe již dnes. Zasazení hry se vývojářům dle mého povedlo trefit dokonale. Krásné i děsivé, známé i tajuplné. A do tohoto světa záhy zarazíte svůj spár i vy, prostřednictvím V. Právě on, či ona, bude hlavní postavou příběhu, která patří k jasně tomu nejlepšímu, co hra nabízí.

Hra před vás hned na začátku postaví první zásadní volbu a tou je výběr ze tří rozdílných prostředí, kde V vyrůstal. To následně, byť ne příliš, ovlivní i zbytek hry. Na výběr máte Nomáda, který svůj život zasvětil životu mimo město, Street Kida, který poznal všechnu tu špínu a zoufalství chudinských čtvrtí a Korporáta, který se narodil se stříbrnou lžičkou v zadku a přes mrtvoly se dere na vrchol potravinového řetězce v Night City. Pro mě byl Korporát jasnou volbou, dost bylo „hodných a životem zkoušených hrdinů“. Později jsem samozřejmě zkusil i zbylé dva charaktery, jen abych zjistil, že začátek za každého z nich trvá přibližně hodinu a po něm děj skočí o půl roku kupředu, kde se jednotlivé linky spojí a dál již hra pokračuje pro všechny postavy stejně. Jen v rozhovorech Vám tu a tam přibude možnost vybrat repliku, která odráží Váš původ. No, popravdě doufal jsem v trochu více rozdílů a zpětně tak musím konstatovat, že volba postavy je vlastně úplně zbytečná. Zbytečným se může zdát i editor postavy, protože hru sledujete z prvního pohledu a svou postavu tak uvidíte jen v inventáři a ve photo módu. Na druhou stranu, editor je to skutečně robustní a nezapomíná, kromě volby pohlaví, i na velikost a druh pohlaví a to v jakékoliv kombinaci. Vzhled je potřeba dobře rozmyslet již na začátku, hra totiž neumožňuje žádnou jeho další změnu, dokonce ani k holiči si nezajdete.

Ani nevíte, jak rád bych se s Vámi podělil o příběh, ale to mi moje recenzentská čest nedovoluje. Pokud ale znáte Zaklínače, asi tušíte, že spisovatelské a vypravěčské schopnosti polských scénáristů jsou daleko před ostatními. Cyberpunk 2077 v tomto nezklame a po mírně pomalejším začátku se příběh dostane do tempa, které se drží  od začátku do konce, a je plný zvratů a překvapení. Celý děj se točí kolem záchrany hlavní postavy, kolem pomsty a je plný poměrně šokujích scén. Poláci se toho zkrátka nebojí. Osobně bych se dokonce odvážil tvrdit, že podání příběhu a jeho skoro až filmovost je o hodně lepší, než v případě Zaklínače.  Na pár místech se dokonce scénáristou stanete i Vy a budete mít možnost děj ovlivnit podle toho, jak se sami rozhodnete. Některá rozhodnutí jsou poměrně přímočará, u jiných si budete muset zvolit mezi zlem a ještě větším zlem. O to víc potěší, že hra obsahuje české titulky. Ty na pár místech trochu zlobí, ale celkově jsou na solidní úrovni. Kromě hlavního příběhu má hra doslova stovky vedlejších úkolů. O nich si ještě něco povíme, ale na tomto místě je potřeba zdůraznit, že stejně jako v případě Zaklínače i zde platí, že plno nepovinných úkolů se svou kvalitou vyrovná těm hlavním. Pokud máte velké množství času, doporučuji nevynechat nic.

Dobrý příběh nemůže fungovat bez dobrých postav. I na ně má Cyberpunk 2077 štěstí. Kromě V a jeho nejbližších parťáků potkáte doslova desítky dalších, ke kterým není těžké si vybudovat vztah. Za to může hlavně výborný výběr herců, kteří je hráli a dabovali. Málokdy se stane, že by i poměrně nedůležitá postava, která příběhem pohne skutečně jen okrajově, měla tak věrné animace obličeje. Dost dobře za to může technologie, která podle nahraných replik dokázala věrně a hlavně bez zásahu člověka rozanimovat obličej každé postavě. K završení dokonalosti z pocitu, že jste skutečnou postavou, pak pomáhá i výborná kamera. Snad poprvé jsem měl pocit, že i z FPS pohledu se povedlo navodit dojem, že se dívám na skutečné lidi, kteří ke mně doopravdy mluví a nekoukají jen někam skrze mě.

No a pak je tady Keanu Reeves, který hraje postavu Johnyho Silverhanda. Zpočátku se mnozí domnívali, že si Keanu ve hře střihne jen epizodní roličku a hře tak poslouží hlavně jako forma propagace, ale nakonec se ukázalo, že Johny Silverhand ve hře hraje zásadní úlohu, nebál bych se říci, že stejně důležitou jako V. Dohromady tvoří dvojici, kde by jeden nemohl existovat bez toho druhého (a to doslova), výborně se doplňují a postupem času si k sobě snad najdou cestu. Od vývojářů to byla možná i trochu sázka na nejistotu. Stačilo málo a celá postava Silverhanda mohla dopadnout velice úsměvně. Ale ukázalo se, že Keanu se role zhostil stejně, jako by šlo o film a výsledek dopadl na výbornou.

Jak již bylo jednou zmíněno, hra se odehrává v Night City a jeho okolí. Město a jeho design je další položkou, kterou si můžeme odškrtnout jako excelentní. V první řadě, dává smysl. Nejsou to jen vygenerované ulice, ale celé město jak kdyby navrhl nějaký urbanista. Ulice směřují kam mají, mosty jsou tam kde dávají logiku, město má svá náměstí i uličky plné barů a restaurací. Bohaté centrum je obklopeno residenční čtvrtí a na okraji města naleznete gigantické továrny. Nad městem létají vznášedla, v ulicích se prochází davy lidí, celkově to prostě působí uvěřitelně. Jenže, tohle všechno je jen přelud, obrovské divadlo, které má jen působit dojmem života. Ve skutečnosti je víc mrtvé než dinosauři. Dojde Vám to až po pár hodinách, kdy si začnete všímat úplně stejných lidí, které už jste potkali snad stokrát.

Pak Vás napadne zkusit někoho sledovat a zjistíte, že celý den tráví tím, že chodí po jedné a té samé ulici sem a tam. Jindy si všimnete člověka, který již přibližně tři dny sedí na jednom a tom samém místě a neustále se láduje nudlemi. Nejtrapněji pak působí „náhodné“ události, na které můžete narazit. Stanete se třeba svědky přepadení. Nebohý civilista klečí na zemi, nad ním s nabitou zbraní člen nějakého gangu – a takto tam budou až do konce světa, nebo do chvíle, kdy zaútočíte. Jinak se nepohnou z místa a klidně tam takto stráví celou hru. Ó, jak daleko předaleko v tomto směru Cyberpunk 2077 zaostává za Red Dead Redemption 2, kde doslova každá postava ráno vstala, přes den něco dělala, pak se porvala v hospodě a šla spát. Tam měl člověk pocit, že svět kolem něj žije a on je jeho součástí. V Cyberpunku 2077 tento pocit ztratíte velice rychle.

Cyberpunk 2077 stejně jako každá hra s otevřeným světem nabízí plnou řadu aktivit. První balík těchto aktivit je takový ten náhodně generovaný. Tu a tam někoho zachráníte, zabráníte přepadení, atd. Nic podstatného. Zajímavější jsou ale vedlejší Kšefty (tak se v Cyberpunku 2077 říká úkolům). Ty Vám budou zadávat tzv. Kšeftaři. Sakra důležité postavy, které mají jednak vliv, druhak peníze. Úkoly které Vám dají mají často lepší, nebo minimálně stejně dobrou kvalitu jako úkoly hlavní a odhalí vám pozadí historie města i jeho obyvatel. Pak tu máme i takové ty „sběratelské“ úkoly, jako oskenovat nějaká místa, najít ztracená auta atd. Další možností, kde si přivydělat jsou tzv. Zakázky. Jsou to větší mise, jichž je několik druhů. Buď dostanete za úkol něco ukrást, někoho zabít, nebo naopak někoho zachránit. Jednotlivé mise a úkoly jsou výborné, co mě ale neuvěřitelně rozčilovalo je způsob, jakým se k nim dostanete. No, ony se vám vlastně tak nějak stanou sami. Mapa je skoro již od začátku doslova prošpikována otazníky a vykřičníky a kdo ví jakými dalšími znaménky. Vám to ale může být jedno, není potřeba k nim ani dojít.

Hra se odehrává v budoucnosti, nejspíše v sobě V má nějaké lokalizační zařízení, takže jakmile se dostanete do blízkosti nějakého takového místa, najednou Vám někdo, klidně i úplně cizí, zavolá, zakázku zadá a hotovo. Deník se vám tak plní úkoly jak na běžícím pásu. Pikantní na tom celém je to, že pokud Vám někdo zavolá, musíte mu telefon vzít, jinak bude volat donekonečna. To “potěší” hlavně ve chvíli, kdy třeba sledujete rozhovor s nějakou jinou postavou, která samozřejmě neumí chvíli počkat, až si telefonát vyřídíte. Tato automatizace, s jakou se k jednotlivým úkolům dostáváte, opět totálně rozbíjí pocit z živoucího světa, kazí jakoukoliv snahu o nějaký průzkum města na vlastní pěst.

Určitě již víte, že Cyberpunk 2077 je hrou z pohledu první osoby. Tohle se stalo již od oznámením terčem mírné kritiky. Osobně jsem z toho také nebyl úplně nadšený, ale s odstupem času musím uznat, že to byl od vývojářů dobře promyšlený tah a ke hře se hodí. Ba co víc, na to, že s ním vývojáři neměli zkušenosti, odvedli práci na výbornou. Neměli také na výběr, hru, kde se bude primárně střílet, lze jen těžko realizovat jako 3rd person. Střelba je myslím uspokojivá. Funguje stejně jako v mnoha jiných hrách, tady skutečně revoluci asi nemá smysl čekat. Hra se tak trochu nevyhnula klasickému nešvaru „hub na náboje“, který je vlastní skoro všem RPG, ale je na místě uznat, že mě nenapadá, jak jinak to udělat. Pochybuji, že by někoho hra podobného žánru jako je Cyberpunk 2077 bavila hrát tak, že přesný zásah do hlavy nepřítele složí po první ráně.

Hra nabízí i systém krytí, stačí se schovat za překážku, nebo si stoupnout za roh. Druhou možností, jak nepřítele zlikvidovat je stealth. Stačí se k němu nenápadně přiblížit zezadu, chytnout ho pod krkem a vybrat si, zda ho zlikvidujete, nebo jen omráčíte. Smysl této volby jsem nepochopil. Mám takový pocit, že zde zůstala z minulosti, protože byla doba, kdy se ještě pro Cyberpunk 2077 počítalo s nějakým systémem karmy a milosrdenství vůči nepřátelům by se v něm jistě pozitivně promítlo. Bohužel, celý tento koncept byl v jednu chvíli smeten ze stolu a tak je jen na vás, zda bude vaše cesta lemována mrtvolami, nebo zda pár nebožáků necháte žít. Osobně jsem na celý stealth tak trochu zanevřel, dle mého dojmu moc dobře nefunguje. Odlákat něčí pozornost je totiž poměrně náročné. Nikdy nemáte dobrý přehled o tom, zda vás nevidí někdo další a pokud se vám mrtvolu nepovede dobře schovat, dříve nebo později jí někdo objeví a spustí poplach.

Daleko více mě bavila třetí možnost, jak k soubojům přistupovat. Tou je schopnost hackovat na dálku vše možné. Tím nemyslím jen kamery, které můžete vypínat, ani různé objekty, které můžete na dálku zapnout a využít je k odlákání pozornosti. Já tady mluvím o přímém hackování protivníků. De facto každý ve světě Cyberpunku 2077 prošel nějakou tou modifikací. Tu si nechal vyměnit ruku, tady přidal kybernetické oko, někdo má rovnou celý nový nervový systém. A právě to jsou místa, která můžete využít ve svůj prospěch. Disponujete řadou kybernetických útoků, které si pro zjednodušení můžeme představit jako kouzla. Není tak problém protivníkovi na pár sekund vyřadit optiku a doslova ho oslepit, přehřát mu umělé plíce a pak se kochat jeho agónií, při které ho pohltí plameny, lze mu na dálku vypnout zbraň atd. Možností je bezpočet. Kybernetický útok vyvoláte jednoduše tak, že zapnete svůj osobní skener a jakmile zaměříte protivníka, vyberete si z útoků, které máte zrovna aktivní. Každé použití Vás bude stát několik článků paměti RAM, ale ta se pak po nějakém čase opět obnoví. Jak přímou střelbu, stealth i hackování můžete samozřejmě jakkoliv kombinovat a je jen na Vás, jak se ke hře rozhodnete přistoupit.

Nepřátel k likvidaci je dost. Město je rozděleno na několik čtvrtí a v každé z nich vládne nějaký gang. Gangy jsou dost odlišné, některý se snaží vrátit ke starým pořádkům a jeho členové jsou z větší části pořád lidmi, jinde naopak vsadili na co největší augmentaci a lidi připomínají jen málo. Každý z gangů má i svou historii a vřele doporučuji si alespoň základní informace zjistit, ať víte s kým máte tu čest. Jedna věc je ale všem protivníkům ve hře společná a tím je absolutní tupost. AI ve hře je špatná. Ne úplně nejhorší na světě, ale podobně hloupé nepřátele bych čekal spíše ve hrách od Ubisoftu. Drtivá většina z nich se chová podle jednoduchého vzorce: pokud něco vidím, zkusím to zabít – pokud ne, tak to neexistuje. Když jsem se poprvé s tímto ve hře setkal, měl jsem dojem, že půjde o bug, ale jakmile se to stalo nedílnou součástí hraní, věděl jsem, že je zle. Nepřátelé prostě mají vytyčené místo, kde se mají pohybovat, jsou schopni se maximálně schovat za překážku. Nějaké taktizování, nebo spolupráce ve větších skupinkách, je jim absolutně cizí. A nejhorší trauma pro ně představují dveře. Nedokážou opustit místnost a jakmile z ní vy vyjdete, zastaví se na prahu a zůstanou jen tupě koukat a bez problému je odpravíte skrze části těla, co jim přes dveře budou vyčnívat. Dalšími experty jsou policisté. Na ulicích je skoro nepotkáte, ale jakmile omylem někoho na ulici zabijete, nebo někde ukradnete automobil, vyskočí z nenadání třeba metr za vámi. Ne, nedělám si legraci, skutečně se objeví z ničeho nic. Trochu lépe jsou na tom bossové, kteří disponují řadou speciálních útoků a alespoň tím trochu kompenzují hloupost řadových nepřátel.

Jako každé správné RPG i Cyberpunk 2077 doslova přetéká vším možným, co lze někde sebrat a následně využít. Zbraně se dělí do několika kategorií, od pistolí a brokovnic, po pušky, ostřelovačky a kulomety. Ke slovu přijdou i zbraně na blízko, různé katany a nože. Stejně tak naleznete i obrovské množství oblečení, ve kterém budete většinou vypadat jako blbec. Alespoň já tak vypadal. Sice chápu, že jsme ve světě budoucnosti a móda se v porovnání s dnešními standardy změnila, ale sakra, to fakt musí ta nejlepší čepice co mi zvedá Armor do závratných čísel být růžová, s obrovskýma králičíma ušima? Kdo si ve hrách potrpí na „fashion“, ten u Cyberpunku 2077 bude trpět. Kromě nalézání předmětů je lze samozřejmě i zakoupit, případně si je vyrobit. Stačí najít dostatečné množství součástek a zbraň je vaše. A to co už máte u sebe můžete kdykoliv vylepšit.

Možná právě díky tomu jsem skoro nikdy neměl radost, když mi vypadla nějaká nová zbraň. Celé se to stočilo jen na rychlou kontrolu, zda náhodou není silnější než jakou mám zrovna u sebe a pokud ne, okamžitě rozebrat a jede se dál. Nějaká motivace a radost z legendárních předmětů, ač ve hře jsou, zde trestuhodně chybí. Stejně fádní je i používání. Jakmile se nějaké auto stane součástí Vašeho vozového parku, můžete si ho kdykoliv zavolat a vyjede zpoza nejbližšího rohu. Opět se nekoná žádná customizace, nemáte ani vlasní garáž, kde byste si ty skvosty mohli prohlížet. Jízdní model je naopak poměrně zdařilý, neměl jsem s ním větší problémy. Zarazila mě snad jedna věc. Skutečně by auta v roce 2077 již nedisponovala autonomním řízením? Skutečně musíme být stále otroky volantu?

Poměrně propracovaný je zejména vývoj hlavní postavy. V podstatě za vše, co ve hře děláte, získáváte XP. Pomocí nich pak zvyšujete level postavy. Za každou novou úroveň si pak můžete zvednout jeden z pěti základních atributů. Lze investovat do zdraví, reflexů, inteligence, technických znalostí a stealthu. Každá z těchto kategorií pak obsahuje desítky perků. To jsou většinou pasivní vlastnosti, které někde zvednou šanci na kritický zásah, jinde zaručí, že rozebíráním předmětů získáte víc surovin, jinde zase přidají různé nové hackovací možnosti. Jednotlivé perky jsou ale omezeny celkovou úrovní kategorie, na kterou jsou navázány a je tak dobré si jejich odemykání trochu naplánovat. Poslední možností, jak svou postavu vylepšovat jsou samozřejmě kybernetické implantáty. Ty stojí kotel peněz, ale jejich cena je většinou oprávněná. Já si jako první ušetřil na „Kudlanky“, ostré čepele, které mi vyjíždějí z předloktí, lze je i modifikovat. Kybernetickými implantáty si odemknete i dvojitý výskok, větší kapacitu RAM pro hackování a mnoho dalšího vybavení. Jen je škoda, že takovou operaci pak nedoplňuje alespoň krátká animace, musíte se spokojit jen se zmáčknutím příslušné ikony.

Pokud si pamatujete, vývojáři již dříve prozradili, že hra nebude tak rozsáhlá jako Zaklínač a měli pravdu. Pokud se budete držet jen příběhové linky, budete mít za nějakých 15-20 hodin hotovo. A že to bude jízda. Pokud se ale do hry ponoříte, odmění Vás tunou obsahu a vystačí v pohodě na několik desítek hodin. Ani po dohrání příběhu samozřejmě nic nekončí a můžete dál sledovat osudy vašich spojenců. Stejně jako u Zaklínače se dá předpokládat, že nás dříve či později čeká nějaké to příběhové rozšíření, hra má k tomu skvěle nakročeno.

Po technické stránce je hře co vytknout. Tomu se ale budeme za chvíli věnovat trochu obšírněji a nebude to hezké. Abych ale jen nekritizoval, hra má excelentní animace obličejů, výborný design celého města a ve své podstatě úžasnou grafiku. Jenže jí sráží na kolena absolutně nepřijatelná optimalizace a taková míra různých grafických bugů a glitchů, že si kolikrát říkáte, zda nemá hru na svědomí parta opilých studentů někde v garáži, nebo tlupa cvičených opic. Jistě celou kauzu kolem vydání sledujete a tak již víte, že hra je aktuálně stažena z Playstation Network, hráčům jsou vraceny peníze a CD Projekt Red chrlí jeden update za druhým, aby si alespoň trochu napravil pošramocenou pověst. My jsme hru hráli v rámci testování na konzoli Xbox Series X a asi jen díky tomu nakonec pod recenzí vidíte číslo, které nevypadá tak děsivě. Xbox Series X je jediná konzolová platforma, kde je možnost si zvolit více režimů. Já se nakonec rozhodl hrát v režimu „Kvalita“, kde je vyšší rozlišení a hra běží ve stabilních 30fps. V režimu „Výkon“, kterým disponují konzole XSX a PS5 hra sice běží v 60ti fps, ale toto snímkování kolísá více než je zdrávo a rozlišení je mizerné.

Daleko nejtragičtější je ale situace na starých konzolích a nebál bych se říct, že tam je hra nehratelná. Rozlišení 720p a pády snímkování i pod 15fps. To vše je ke všemu na všech platformách doprovázeno tolika chybami, že bych až plakal. Mizející postavy, šílená fyzika, nemožnost dokončit questy a to nejhorší, kompletní pády hry do systému a to hlavně na platformách od Sony. Osobně si asi nepamatuji, kdy vyšla tak rozbitá hra jako právě Cyberpunk 2077. Aby všeho toho neštěstí nebylo málo, v době psaní této recenze již víme, že vývojáři záměrně tajili stav, ve kterém se hra na nejslabších konzolích nachází, záměrně nerozesílali kopie pro recenzenty na konzolích, vše s jasnou snahou vzbudit o hře jen pozitivní dojmy, díky tomu, že hra byla primárně optimalizována na PC a na konzole se prostě a jednoduše vykašlali. Jak se ale říká, karma je zdarma a CD Projekt Red je aktuálně asi tak oblíben jako EA. Přitom stačilo málo. Vykašlat se na honbu za výdělky, sklopit uši a prostě přiznat, že pro staré konzole je již Cyberpunk 2077 velké sousto. Vydat to jen na PC a časem, pořádně optimalizované na nové konzole. Ano, akcionáři by asi trochu prskali, ale ztratit pár desítek milionů dolarů na tržbách není nic ve srovnání s pošramocenou pověstí a oprávněnou kritikou ze všech stran.


ZÁVĚREM

Tak jsme na konci a sami asi cítíte, jaká pachuť z celé hry zůstává. Jediné co bych u ní skutečně dokázal pochválit je výborný příběh, parádní postavy a design Night City. Vše ostatní je spíše průměrné, nedotažené a ploché. O technickém stavu hry nemluvě. Abych pravdu řekl, hře bych neudělil maximální známku ani v případě, že by byla po technické stránce bez problému. Zkrátka na to nemá. Co naplat, že se u hraní skvěle bavím, když na každém rohu vidím větší, nebo menší nedostatek. Dlouho jsem váhal, jakou známku nakonec hře dám a nakonec jsem šel cestou kompromisu. Hrát na jiné konzoli než Xbox Series X, dal bych ještě o bod méně. Hrát na starých konzolích, dal bych asi nejnižší známku, jakou jsem kdy hře dal. Bude nicméně zajímavé sledovat, jak se k celé situaci CD Projekt Red postaví a zda se někdy dočkáme funkční a opravené hry. Pro mě osobně se Cyberpunk 2077 ze hry, na kterou jsem se posledních pár let těšil nejvíc, stal dílem, jenž je pro mě jedním z největších zklamání.

Datum vydání: 10. prosince 2020 – Potřebné místo na disku: 52GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o.