Další díl ze série Life is Strange je tady. Upřímně jsem první díl naprosto milovala a stejně tak i pokračování Before the Storm, i přesto, že bylo vytvořené jiným studiem. První díl Life is Strange byl vytvořený studiem Dontnod Entertainment a Before the Storm náleží studiu Deck Nine. Tato stejná společnost se pustila i do jejich pátého dílu, Life is Strange: True Colors, na který jsem se opravdu hodně těšila. Stejnou měrou jsem ale měla i strach, protože při vydání Life is Strange 2 bylo mnoho hráčů zklamáno, vzhledem k vysokému očekávání a hlavně špatně uchopeného tématu.
Zpočátku jsem měla spíše smíšené pocity. První kapitola se rozjížděla pomalu a nic moc se ve valné většině nedělo. Naše nová hrdinka se jmenuje Alex, mladá žena, která velkou část svého života prožila v dětském domově kvůli komplikované rodinné situaci. Příběh začíná tím, že se Alex stěhuje za svým bratrem do těžebního městečka Haven Springs, jejich cesty se totiž rozešli během jejich pobytu v dětském domově. Na první dojem působí stejně sociálně neobratná jako Max z prvního dílu, ale to se po krátké chvíli změní, až ji uvidíme více interagovat s ostatními obyvateli města. Co v každé Life is Strange hře nesmí chybět, jsou samozřejmě hluboké, přemýšlivé momenty s atmosférickou hudbou hrající v pozadí a krásným výhledem. Během nich nám Alex pokaždé ukáže trocho víc ze svého charakteru, její myšlenky týkající se aktuální situace a celkově svůj emocionální stav. To jsem měla vždycky na Life is Strange ráda.
Co mi jenom nelezlo na mozek bylo, jak pěkně městečko vypadá, i když se jednalo o těžební oblast s výskytem uranu. Když už jsem ale u těch hlubokých myšlenek, během první kapitoly mi celkem vadilo, právě velké množství těchto hlubokých momentů i během dialogů s postavami. Všechny postavy, které zprvu potkáváme, se chovají hluboce, zahloubaně a tak nějak staře na svůj věk. To se projevuje například nepřirozeně dlouhými pauzami mezi větami nebo dlouhými pohledy do očí druhé osoby, jako kdyby nám vývojáři chtěli naznačit, že ona postava vidí až do hlubin vaší duše. A teď, co je na tom špatně? Za jistých podmínek vlastně nic. Pokud si člověk prožije traumatický zážitek, depresi nebo něco podobného, mívá k takovým věcem sklony. Například v případě Alex je to naprosto pochopitelné chování.
Problém nastává, když tohle dělá doslova úplně každá postava, se kterou se dáte ve městě do řeči, dokonce i malý 12ti letý kluk. Kdyby si toto chování ze začátku tvůrci odpustili a umístili ho až po událostech první kapitoly, neměla bych sebemenší námitku. V tu chvíli by totiž takové chování logicky zapadalo do situace, která se v příběhu odehrála. Důvod proč to vývojáři udělali tímto způsobem, ale chápu, chtěli se pravděpodobně podobat prvnímu dílu co nejvíce. Max totiž jako postava taková byla, nebyla vůbec zběhlá v mezilidských vztazích a občas se chovala nepřiměřeně. V jejím případě to dávalo smysl a navíc byla jediná, kdo se takovým způsobem choval. Naštěstí mi to ale přestalo vadit docela rychle, protože první tragédie se ve hře stala už na konci počáteční kapitoly a pak začalo všechno dávat smysl.
Jako v každém jiném Life is Strange titulu má hlavní postava nějakou nadpřirozenou schopnost. Pokud s těmito hrami nemáte zkušenost, mohu vám říct předem, že se nikdy nedozvíte žádné detaily o tom, proč tuto schopnost máte, prostě to tak je. Pokud někdo v Alexině okolí pociťuje nějakou silnou emoci, vycítí jí jako barevnou auru. Jestliže se v ten moment soustředí na danou osobu, dokáže i přečíst myšlenku spojenou s touto emocí. Má to však jednu velkou nevýhodu. Pokud je tato emoce příliš silná, Alex se nedokáže ovládnout a nechá se tímto cizím pocitem zaplavit. Jestliže je to třeba vztek, může se stát, že někomu i nechtěně ublíží, i když by to sama od sebe nikdy neudělala.
Později se také dovídáme, že to není vše, co Alex může udělat. Dokáže se vcítit do druhého člověka až natolik, že vidí svět jeho očima. Osobně musím říct, že tato superschopnost mi přišla velice zajímavá a hlavně užitečná. V porovnání s jinými superschopnostmi, které se objevily v jiných dílech, mi tato vyhovovala nejvíce. Telekineze je bohužel už celkem ohraná a Max se svým cestováním v čase mě spíš jenom rozčilovala (myšleno tak, že jí vůbec netrápily následky jejího jednání. RIP časoprostorové kontinuum). True Colors bylo dle mého i mnohem prostší některých chyb, co mi vadili už v prvním díle, například velký důraz na klasické, americké stereotypy v chování. V tomto případě mě v podstatě nic nerozčilovalo, a že toho v prvním díle bylo. Stejně tak jsem měla i mnohem větší pocit svobody než v prvním díle, protože jsme se mohli volně procházet po celém městečku a objevovat bonusové konverzace nebo collectibles, kdežto v prvním díle jsme byli vždycky omezení jedním místem.
K příběhu se nechci vyjadřovat nijak konkrétně, protože bych vás nerada připravila o ten zážitek. Pár slovy vám ale řeknu, že hra mě vtáhla do děje velice rychle a udržovala mě v napětí. Vedlejší postavy jsem si velice rychle oblíbila, obzvlášť Alexina bratra nebo městského starostu, který byl od první chvíle jednoznačný sympaťák. Potkáváme zde také známý charakter z Before the Storm, Steph, která se vyznačovala svoji velkou oblibou ve hře Dračí Doupě. Tenhle její koníček nebyl opomenut ani tentokrát a tvůrci ho velice vtipně a zábavně zakomponovali do hlavního příběhu. Většina postav se mi moc líbila a celkovému dojmu z jejich charakterů jenom prospělo to, že Alex dokázala nahlédnout do jejich nitra, tudíž znala jejich pravé já.
Zhruba v půlce hry příběh nabírá celkem detektivní zápletku, jejíž důvod vám kvůli spoilerům nebudu prozrazovat. I přes Alexinu schopnost, která vyšetřování dost usnadňuje, není každá odpověď hned na talíři. Příběh je velice emotivní, smutný a párkrát mě i dohnal k slzám. Co jsem ale ocenila oproti předchozím dílům, byla logika a promyšlenost příběhu, do kterého se dá snadno vcítit. Když ponechám druhý díl stranou, první Life is Strange měl také mnoho momentů, se kterými jsme se mohli ztotožnit. Všechno bylo ale vyhnáno do extrémů, což v případě True Colors tak úplně nebylo. Alex se sice také ocitá ve velmi extrémních situacích, ale většina z nich se děje různým lidem po světě každý den, což se o zápletce z prvního dílu říct nedá.
Řekněme, že se s Alex dá lépe ztotožnit. O její minulosti nám toho zprvu moc řečeno není, nejvíce je nám odhaleno až na úplném konci, kdy jakoby ve snu procházíme její minulostí a zjišťujeme, jak se do dětského domova vlastně dostala. Zde se beze studu přiznám, že to byla další chvíle, kdy jsem brečela. Tvůrcům z Deck Nine se to musí nechat, ví jak udělat opravdu dojemný příběh. Navíc jsem byla v nevýhodě, téma rodiny pro mě bylo vždycky slzným katalyzátorem. K tomu všemu je také třeba zmínit soundtrack, který je zrovna pro sérii Life is Strange velice důležitý. Stejně jako v prvním díle, nemám co vytknout. Perfektní, atmosférická muzika, která je ideálně umístěná na místa, kde udělá přesně to, co tvůrci zamýšleli.
Jak v příběhu postupujeme, zjišťujeme, že Alex umí nejenom cítit emoce ostatních nebo vidět svět jejich očima, ale také jim jejich emoce vzít úplně. Co se přesně stane, když to uděláte nevím, protože jsem si netroufla to zkusit. Trošku jsem se bála, že bych tím mohla ostatním postavám ublížit, takže tuto perličku si nechám až na druhý playthrough. Kromě přátelského vztahu s obyvateli městečka, můžete také navázat romantický vztah s několika postavami, znovu nebudu prozrazovat s kým.
Jedna z mých oblíbených částí ve hře, byla právě ta, kde jsme se společně s již zmíněným malým klukem vydali na dobrodružnou RPG výpravu, kterou pro nás připravila Steph. Alex v tuto chvíli použije svoje schopnosti, aby vnímala svět jeho očima, a to byla za mě ta nejlepší část hry. Najednou se obyčejný park změní v začarovaný les, jako vystřižený z RPG hry, a tím nám vývojáři ukázali dětskou představivost v praxi. Krásný detail, který jsem zatím v žádné hře ještě neviděla, a opravdu se mi hodně líbil. Co samozřejmě muselo následovat hned poté, byla krutá realita, která byla jaksepatří smutná (slzavé údolí pokračuje).
Jak jsem již zmínila, že se s Alex dá mnohem lépe ztotožnit, než třeba s Max z prvního dílu, tak to samé platí i pro některé jiné postavy a jejich jednání. Bez konkretizace, například pocit viny za myšlenky, které jsou přirozenou součástí lidské povahy nebo strach z vážných nemocí ovlivňujících váš úsudek. Název hry tomu napovídá správně, život je opravdu někdy podivný, a to se velmi dobře povedlo zakomponovat i tentokrát. Hra mě dvakrát pěkně vypekla a celkem i překvapila s vývojem událostí, se kterými jsem vůbec nepočítala.
ZÁVĚREM
Nevěřila jsem, že toto někdy řeknu, ale dle mého je Life is Strange: True Colors mnohem lepší, než první díl série. Přišlo mi, že u některých chyb se tvůrci poučili a napravili je. Kromě toho, že na mě hra působila lépe, jsem jí také naprosto milovala. Od počáteční skepse až po naprosté propadnutí příběhu, atmosféře, charakterům a hudbě. Jediné co mě opravdu mrzí je, že ten pocit z prvního hraní už nikdy nezopakuji. Jestli jste ještě na vážkách zda titul koupit nebo ne, jenom směle do toho. Litovat určitě nebudete. Výborná práce Deck Nine.
Datum vydání: 9. září 2021 – Potřebné místo na disku: 30GB
Distributor ČR: CENEGA Czech
1 thought on “Life is Strange: True Colors – Recenze”