Jeden z legendárních českých videoherních novinářů, spoluzakladatel youtubového kanálu Retro Nation, začínal psát pro SCORE, poté přešel do časopisu LEVEL. Cestovatel, fotograf, spolutvůrce pořadu Level TV a zástupce šéfredaktora ABC.
1. O hrách jsi poprvé psal pro Score na konci devadesátých let. Co všechno jsi pro to musel udělat a jaké byly tvé vůbec první recenze?
Redaktoři ze Score si dávali pravidelně srazy v obchodě s počítačovými hrami v pražských Dejvicích. A já je tam chodil, jako náctiletý fanoušek Score a Excaliburu, okoukávat. 🙂 Po nějakém čase si toho divnýho kluka všimnul tehdejší redaktor a grafik Kuba Červinka, dal se se mnou do řeči a otevřel mi do Score dveře. Myslím, že první recenze byla na strategii Tribal Rage. Byl jsem z toho tak vystresovaný, že jsem ji přepsal a poslal asi čtyřikrát. Publicistika mě zajímala vždycky, mám to v rodině, ale že se mi povede psát o hrách? To jsem se ani neodvažoval snít. A stalo se a je to krásný.
2. Když jsi byl na téměř ročním pobytu po jižní Africe, nastal ve SCORE „státní převrat“. Jak to vypadalo, když jsi se vrátil?
Mluvíme o období v letech 1999 a 2000. Internet v Africe prakticky neexistoval a telefon v kapse? To tehdy rozhodně ne. Byl jsem informačně odtržený od evropského světa, což by možná v dnešním světě někdo vnímal jako požehnání. Tehdy to byla realita. Proto jsem teprve po příletu do Prahy zjistil, že většina redaktorů a externistů ze Score udělala chaoticky koordinovaný přesun do Levelu. O navrátilce neměla nová redakce Score moc zájem, byla to jiná parta, vůbec jsme se neznali. Nemám jim to za zlé, z jejich strany to dávalo smysl — přišel kluk, o kterém nikdo nic nevěděl, a hlásil se o místo. A tak následoval poměrně rychlý přesun pod křídla vydavatelství Vogel, kde Level vycházel, a kde pro mě čekala mnohem srozumitelnější redakční práce.
3. Účastnil jsi se natáčení Level TV, na kterou spousta lidí vzpomíná. Dokážeš zmínit nějaké nejvtipnější momenty při natáčení?
Většina historek se mi vybaví při náhodném zpětném sledování. 🙂 Asi to bylo celkem zásadní období, protože si u každého dílu vybavuju prakticky celý průběh natáčení. Nebo, to spíš, to bylo strašně stresující období, kdy jsme dělali youtubeřinu před YouTubem. Velká anarchie, velká svoboda, velká legrace. Level TV byla ale původně součástí “televizního balení”. Na DVDčku vycházel herní pořad s novinkami, recenzemi, reportážemi. Bylo to projekt, který jsme dělali ve třech, a který začal žít vlastním životem, téměř nezávisle na časopiseckém obsahu. Soupeřili jsme s pořadem Score Live, který měl pro změnu Score. I když soupeření je moc silné slovo. Dělali jsme to každý jinak, takže si lidé mohli přijít na dva různé typy pořadů Pro mě to začalo tak, že jsem tehdy bydlel v Káhiře, kam mi napsal Martin Bach, jestli bych se nechtěl toho rodícího se projektu ujmout. Už na tom tehdy dělal Lukáš Codr. Kývnul jsem, sbalil, koupil letenku a tak to začalo. To je vlastně docela vtipná historka, ne?
4. Časopis několikrát změnil majitele, jaké to bylo s nimi pracovat?
Nikdy jsem nebyl na úrovni, kdy bych se potkával s ředitelstvím vydavatelství. Z naší perspektivy pěšáků šlo všechno volně a dobře. Dokud jsme plnili cíle, tak o nás nikdo nevěděl. To se změnilo postupně s úpadkem printového segmentu, kde zejména herní tisk musel čelit běžně dostupnému rychlému internetovému připojení a, později, slevám na digitálních distribučních platformách. Co si budeme povídat, pro řadu lidí byly herní časopisy nosiči plných her za rozumnou cenu, což se začalo měnit. Z hlediska vydavatele tu byly vysoké náklady na pořízení licence, její případnou lokalizaci, lisování DVDček, což se projevovalo na vysoké pultové ceně. Traduje se, že když začaly prodeje upadat, tlačilo vedení Burdy na to, aby na obálce bylo víc růžové, že prý prodává. Nemám to ověřené a beru to spíš jako redakční legendu. Ale i kdyby to byla pravda, růžová tomu pomoct nemohla. 🙂
5.Burda byl mediální dům, který vydával lifestylové časopisy, takže to očividně chtěli sjednotit.
Level, Chip a Počítač pro každého pro ně byla nová akvizice, tudíž jsme ani neseděli na stejném patře s lifestylovými časopisy. Měli jsme vlastní prostory, takže jsme se se zbytkem redakcí běžně na chodbě nepotkávali. Byla to hezká doba. I přes úpadek prodejů jsme cítili zájem a lásku k Levelu od pravidelných čtenářů, diváků Level TV a posluchačů podcastů. Hodně jsme se tam naučili.
6. V roce 2013 jste, jako redakce, převzali otěže do vlastních rukou a odkoupili značku LEVEL. Bylo to stresové období?
Bylo to nadšení! Udělali jsme to, co jsme nemohli pod velkým vydavatelstvím udělat, reformovali jsme obsahovou stránku a přizpůsobili ji našemu vkusu a rozšířili časopis o výraznou sekci pro vývojáře her. To se do té doby tolik nedělalo, ale my jsme chtěli informovat nejen o nových hrách, ale také o událostech v průmyslu a názorech lidí, kteří se v něm řadu let pohybují. Třeba komentáře mají mnohem více prostoru a nahlížejí události a kauzy herního světa z jiných perspektiv. Od té doby je Level takový, jaký ho chceme mít, a za každé číslo si můžeme sami ručit.
7. LEVEL si drží vysokou odbornou úroveň. Jaké máte ohlasy čtenářů? Proč už nemáte dopisní rubriku? Ta mi hodně chybí.
Dopisní rubriku zcela přirozeně nahradila komunikace na sociálních sítích. Občas nějaký delší email přijde, není jich ale tolik na naplnění rubriky. Na všechny samozřejmě odpovídáme. Celkově je jasné, že s tím, jak se komunikace a výměna informací zrychluje a fragmentuje, tak se čas na psaní dopisu hledá těžko. Myslím si ale, že docela komunikujeme skrz jiné kanály, třeba právě ty sociální sítě. Není to ale záplava updatů každý den. Level není a nechce být novinkový server.
8. Rád fotíš. Na jaké své fotky jsi nejvíce pyšný, jaká nejzajímavější místa jsi navštívil?
Mám rád reportážní a cestovatelskou fotku, projel jsem s foťákem celou Afriku, podstatnou část Asie a řadu zemí na jiných kontinentech. Většinou jsem měl prostě štěstí, že jsem stál na správném místě a nezapomněl zmáčknout spoušť. I ta nejhorší fotka, která je rozmazaná a špatně komponovaná, může být tou, na kterou se rád dívám a jsem na ní pyšný, protože zamrazila určitý čas, jeho náladu a za jejími okraji si vybavuji události, které k ní vedly. Ať už jsou to mulláhové z afghánského Herátu, těžba soli v etiopském kráteru uprostřed nekonečné pustiny poblíž „nejdelší silnice v Africe“ anebo výcvaky, který každý den fotím mobilem. Nejpyšnější jsem na fotky, které v sobě mají neopakovatelnost. Tedy: opravdovost. Čím blíž k ní fotka je, tím je krásnější.
9. Mají v cizích zemích také své herní časopisy?
Jasně. A když ne, tak vlastní servery. A když ne, tak pro informace chodí po internetovém vedení „přes hranice“. Hry chce hrát každý a všude. Liší se ale způsoby hraní a kulturní připravenost. V zemích, kterými dekády let cloumaly občanské války nebo je ovládali despotičtí náboženští leadeři, v zemích, ve kterých je přísun elektřiny nestabilní, často neexistující, v zemích, kde lidé prioritizují například pasteveckou obživu, tam se počítačovým hrám moc nedaří. Není na ně prostor. Tudíž ani pro herní časopisy.
10. Spoluzakládal jsi Retro Nation, které má docela ohlas. Čím si to vysvětluješ?
Asi že mají lidé rádi staré hry. A myslím, že to není nostalgie, jak se běžně říká, spíš potřeba vědět, odkud věci přišly. Herní historie se donedávna skoro nezapisovala, takže když ji někdo poctivě dohledá a odvypráví, lidé to ocení. A že kolega Honza Olejník je prostě skvělej, baví nás spolupracovat a na výsledku je to vidět. 🙂
11. Jaké máš tři nejoblíbenější hry?
Nevím, namátkou třeba Day of the Tentacle kvůli provázanosti úkolů mezi třemi časovými rovinami, a tomu, že humor drží i po třiceti letech. Dishonored kvůli tomu, jak mi level design věří, že si poradím sám. Blue Prince proto, že jedinou postupovou mechanikou je tam moje vlastní hlava. Ale až se mě zeptáš příště, tak mě třeba napadnou jiné 🙂
12. A nejhorší?
Nedovedu odpovědět, protože hrozný hry nehraju. 🙂
13. A nejvíce zbytečné?
Většina remasterů a remaků.
14. Na jaké tituly se těšíš?
Judas. Ken Levine si bere roky a já jsem zvědavý, jestli z toho vyleze další BioShock, nebo něco, co jsme ještě neviděli. Obojí by mě bavilo.
15. Co jsi tento rok hrál?
Stovky her, hlavně demoverzí ze Steamu a primárně těch tzv. indie a AA. Demoverze jsou dneska nejzajímavější místo v celém oboru. Člověk za odpoledne projde deset nápadů, z nichž devět nevyjde, ale ten desátý stojí za celý rok.
16. Jsi typ spíše na singleplayer či multiplayer?
Singleplayer. V akčním multiplayeru nejsem doma. Ale těším se, až si najdu čas na Big Walk!
