Sniper Elite 5 – Recenze

V době, kdy jsem přebíral k recenzi hru Sniper Elite 5 jsem si říkal, že tenhle titul se bude psát sám. Těšil jsem se na to, co si pro nás autoři ze studia Rebellion připraví a jak daleko se za těch pár let pracovně posunuli. Jak už jsem ve svých článcích několikrát zmiňoval, nemám v povaze chodit u věcí kolem horké kaše, takže ihned na úvod řeknu, že jsem z nového Sniper Elite zklamaný. Ale zklamaný z pohledu hráče, který hrál několik titulů z této série. A v dalších řádcích se pokusím o to, abyste nalezli odpověď, proč si myslím, že by vývojáři měli nechat Karla Fairburna pěkných pár let odpočívat.

Kdybych měl vypíchnout pouze a jedině jeden atribut, který se mi na tomto titulu opravdu líbí, tak je to rozmanitost nastavení obtížnosti. Ano, možná se to někomu může zdát divné, ale mít propracovaný systém úrovňové obtížnosti, to je něco, co bychom jako hráči měli chtít mít u každé hry. Možnost nastavit si jednotlivé aspekty ztížení daného titulu motivuje hráče k překonávání sebe sama a vede ho k znovu hratelnosti hry. Karl Fairburne se v období Druhé světové války přesouvá z Itálie do malebné Francie, která stále čeká na osvobození Spojeneckými vojsky. Operace Kraken dostává svoji tvář a tak je vše právě na Fairburnovi, aby promluvil do duše těm, doslova, kteří se na tajemném projektu podílí. Bohužel, na papíře veškerý příběh vypadá lépe, než jakým se zdá. 

Ve hře zkrátka nemáte pocit, že byste jako divák/hráč byli do děje vtaženi. Opět se dostáváme do bodu, kdy je hra tvořena jednotlivými mapami, celkem jich je 9 plus desátá mise je jako stažitelné DLC, které spojují špatně udělané filmečky. Při cut scénách jsem pak měl pocit, jako bych se ocitl o takových 7 let nazpět, kdy nějaký začínající tým bez potřebných financí chce udělat velkou hru. Možná Vám přijdu až moc ostrý a leckdo může argumentovat, že dané filmečky jsou dobré a že příběh je něco, co ve Sniper Elite nehraje žádnou roli. Omyl, já si myslím, že příběh by měl hrát vždy prim a hlavně u takové hry, jakým Sniper Elite je, jelikož se jedná o již páté pokračování a vývojáři z Rebellionu nejsou žádní žabaři. Pokud mám u hry strávit minimálně 20 hodin tak chci, aby mě bavila, aby mi příběh poskytl důvod se vracet, zvláště když vím, že daný titul má v sobě potenciál.

Pojďme se však na chvilku podívat na to, co hra dělá dobře. Každá jednotlivá lokace nebo mapa chcete-li, poskytuje hráči dostatečný prostor k prozkoumání a zábavě. Nejedná se o žádné malé mapy, ale o pěkné sandboxové lokace, kde autoři zúročili své zkušenosti z předchozích dílů. Je velmi důležité při tichém postupu nejdříve provést průzkum terénu, označení nepřátelských jednotek a naplánování si jednotlivých kroků tak, abyste se vyvarovali spuštění alarmu a následného příjezdu podpůrných nepřátelských jednotek. Není problém se schovat ve vysoké trávě, nebo vyšplhat na několika patrovou budovu ala Assassin´s Creed. Také můžete odposlouchávat cizí rozhovory, nastražit pasti nebo skrýt výstřel ze zbraně za zvuku burácejících motorů díky hlukovému detektoru. Klasikou je už pak tichá eliminace nic netušících okupantů. Škoda jen, že vše výše zmíněné funguje pouze v případě, kdy hrajete podle toho, jak to zamýšleli vývojáři. 

Samozřejmě, Vaší primární snahou by mělo vždy být dokončení celé mise v tichosti, ale nepřejte si, abyste hráli tzv. „Rambo stylem“. V tom okamžiku hra začne mít problémy, kde to nejvíce odnáší umělá inteligence postav. V případě tichého plížení jste schopni pozorovat nepřátelské jednotky jak se střídají, vedou mezi sebou rozhovory, pijí, odpočívají, mění si pozice a vlastně se chovají reálně. Když slyší hluk, který se jim nezdá, ještě všechna kolečka fungují, ale jakmile se spustí poplach, začnou blbnout, dělat chyby, běhat zmateně po mapě a pro poplach nevidí, že vy se skrýváte třicet centimetrů vedle nich, jen jste „neviditelní“ v trávě. Korunu tomu pak nasazuje výše zmíněná tichá eliminace, kdy jsem byl takto schopen s pomocí po kolena vysoké barikády, eliminovat čtyři vysoké důstojníky, kteří stáli v jedné místnosti asi deset metrů od sebe. Vždy jsem skrytě přiskočil, uštknul jak kobra, jednotky se dostaly do žlutého statusu, během kterého jsem na ně i zepředu tímto rychlým kontrem zaútočil a na nic se nezmohli. V jednotě je síla a tak v případě venkovních přestřelek umřete hlavně kvůli vyššímu počtu nepřátel, než pro to, že Vás chytře přelstili. 

Hernímu zážitku v případě zvýšeného tempa hry nepřidává ani to, že způsob míření postavy je jednoduše hráčsky nepohodlný. Pohled v rámci třetí postavy je nedostatečný a pohled v režimu první osoby zase čistě nepraktický, pokud se bavíme o jiných zbraních, než o odstřelovačských puškách. Neustále jsem překlikával mezi jednotlivými režimy, abych měl jednak přehled o tom, co se děje na bojišti a abych také dokázal správně trefit nepřítele dávkou ze samopalu. Pokud však hru procházíte plíživým stylem, tak jak už jsem zmiňoval výše, hra funguje. Dokonce pak máte čas na obdivování detailů, které vývojáři do hry zakomponovali. Moc se mi líbilo měnící se herní prostředí, kdy francouzské pláně střídá mapa s rozlehlým stavením, pak nebezpečná noční mise, během toho se také vydáte na denní strastiplnou cestu vstříc okupovanému hradu. Je vidět, že si autoři dávají pozor, aby každá lokace byla jiná a snaží se tak vycházet ze skutečných dobových reálií.

Jak jsem zmínil v úvodu, hrál jsem několik dílů série Sniper Elite a mám pocit, jako by hra zamrzla, respektive se pouze milimetrovými krůčky posouvala dál. Konstrukce střelby zůstává stejná, styl výpravy také, přibylo pouze pár vychytávek a rentgenový mód, který mě v předchozích dílech ohromil, mě už nic neříká a pouze zde otravuje, i když je detailnější a brutálnější než dříve. Zkrátka, celá mechanika Sniper Elite je dobrá, ale to, co nefungovalo v minulosti, nefunguje ani nyní a to je podle mě kámen úrazu celé hry. Hráči, kteří nikdy žádný díl nehráli, tak budou nadšení, ale ti, kteří si prošli Berlínem, severní Afrikou a Itálií, tak si myslím, že budou zklamaní. 

K dobru hry je nutné přičíst samozřejmě možnost kooperace s Vaším kamarádem v rámci kampaně
a nebo celkem povedený multiplayer a mnou oblíbený režim Survival. Prakticky se jedná o jinak pojmenovaný režim Horda, kde musíte přečkat nekonečné vlny nepřátel, ať už sami nebo za pomoci živých spoluhráčů. To nejlepší jsem si ale nechal na konec. Režim Invaze. 

Jestli něco ozvláštnilo hru od Rebellionu, pak je to právě tento herní režim, ve kterém se můžete převtělit do osoby německého vojáka a připojit se tak do rozehrané hry k jinému živému hráči a v podstatě mu tak sabotovat veškeré jeho snažení. Hra tak dostává zcela jiné rozměry a veškerá ledabylost jde stranou. Musíte skutečně přemýšlet nad každým krokem, nad každým výstřelem. Lovec má v tomto případě výhodu toho, že se může „maskovat“ za klasické AI, nemusí až tak řešit hluk, který vydává jeho pohyb a hlavně, má k dispozici telefonní aparáty, které po uplynutí určité doby, lze použít a získat tak polohu nepřítele.

Na druhou stranu musím říct, že hra v případě použití této vymoženosti ukáže i Vaši polohu, ale přeci jen spojenecký voják se musí mít stále více na pozoru, než hráč, který brání a je v podstatě lovcem. Musím konstatovat, že bylo velmi příjemné to, že celkem dost hráčů tuto funkci Invasion využívá. Samozřejmě, že se v nastavení dá vypnout a Vy můžete tak kampaň hrát zcela bez strachu, ale pokud se rozhodnete Sniper Elite 5 pořídit, radím Vám, zkuste si ji nechat zapnutou. Odehrajte alespoň dvě mise s pocitem toho, že tam někde může být živý protivník. Uvidíte, jak najednou Vaše smysly zbystří. Je také moc fajn, že můžete provádět invazi jak do her hraných jedním hráčem, tak i do her, které jsou hrány v co-opu. Jedná se o bezva pocit, když sundáte dva živé spojenecké odstřelovače.

ZÁVĚREM

Pokud Vás poslední zmíněný režim nenadchl a nejste ani multiplayerový typ a těšíte se na kampaň, tak musíte zvážit, jak moc velkým fanouškem série jste. Líbí se mi, že kampaň Sniper Elite 5 není na 6 hodin, ostatně první mapu jsem hrál necelé dvě hodiny a je jich zde devět. Na druhou stranu, v hlavní části hry není asi nic, co byste už v minulých dílech neviděli. A bohužel zde nejsou ani ony opravy rozbitých nebo ne zcela korektně fungujících mechanismů. Myslím si, že Karl Fairburne by měl odjet na dovolenou a zůstat tam hodně dlouho. Možná by se mohl inspirovat svým idolem z posledních let, panem Hitmanem a odjet na podobnou dovolenou jako on. Agentu 47 toto volno prospělo, tak pokud by se mělo jednat o další věc, kterou by Karl mohl okopírovat, tak budu v tomto případě jedině rád. 

7/10

Datum vydání: 26. května 2022 – Potřebné místo na disku: 85GB
Distributor ČR: HYPE.cz