Kvalitních tenisových her v posledním desetiletí nevyšlo zrovna valné množství. Samozřejmě, před pár měsící jsme recenzovali druhý díl AO Tennisu, který si od nás odnesl stylovou sedmičku. V recenzi jsme zmiňovali i studio Breakpoint, které stálo právě za zmíněnou hrou a pak také prvním dílem Tennis World Tour, jenž vznikl ve spolupráci s Big Ant Studios. Zdálo by se tedy, že nově vydaný Tennis World Tour 2 bude tím nejlepším, co dokáží vyprodukovat. Kór, s takovou praxí. Bohužel, pravda je někde jinde a my tu tak máme, pravděpodobně nejhorší tenisovou hru, která za posledních pár let vyšla. Možná se ptáte, co se mohlo stát. Snad vám odpověď poskytnout následující řádky a odstavce.
Zdálo se, že je spolupráce Big Ant Studios a Breakpointu ideální kombinací. Bůh ví proč, ale vydavatel rozhodnul, aby na hře pracovalo pouze Big Ant Studios a to byla zřejmě chyba. Nebudeme však předbíhat. Je tedy něco ve druhém díle něco, co je naprosto nové, inovativní a naprosto úžasné? Nové animace, vymazlená grafika, nebo nějaké zásadní novinky? Něco by se určitě našlo, ale je to trochu zastíněno přemírou všemožných chyb, které titul srážejí na kolena. Než se k nim ale dostaneme, tak si zmíníme alespoň těch několik předností, jimiž nové Tennis World Tour 2 oplývá.
Oproti prvnímu dílu byla vylepšena fyzika a samotná hratelnost. Ta nyní působí daleko přirozeněji. Animace jsou plynulejší a celkově má novinka z tohoto úhlu pohledu lepší feeling, ale v porovnaní s již jednou zmíněným konkurentem, který navíc disponuje také oficiální licencí několika turnajů, zejména Australian Open, nijak nevyčnívá. Navíc je tu několik zásadních elementů v gameplayi, díky nimž za konkurencí dokonce zaostává. K tomu se ale ještě dostanu. Potěší pak také přidání čtyř hry, která v původním díle chyběla a pak několik nových výzev.
Podíváme-li se na grafické zpracování, tak by si určitě zasloužilo více péče. Samozřejmě, ani několikrát zmiňované AO Tennis 2 nebyl žádným grafickým veledílem, avšak oko i sluch potěšit dokázal. Jednoduše řečeno, hra měla skvěle podanou tenisovou atmosféru. Kéž bych mohl o Tennis World Tour 2 říci, že to cítím stejně. Obličeje hráčů a postav ve hře obecně vypadají jakoby měly nějakou zpackanou plastiku a když už se nějaký přeci jen povedl a vypadal k světu – což nebylo moc časté – tak jste si toho stejně povětšinou nevšimli, jelikož jste s nimi sehráli jen pár setů. Soundtrack ve hře prakticky není a při zápasech tak pouze posloucháte občasné burácení fanoušků, narážení míčků do raket a naříkání obou postav. Chválu si ale zaslouží efekty na hřišti, jako třeba zanechávání stop na pískovém povrchu.
Teď se přesuňme k části, kterou každý recenzent nerad dělá – hledání chyb. Při tom se totiž vždy cítám jako absolutní trotl. Bohužel, u této „pecky“ jsem se tomu skutečně mohl vyhnout. Tenis je skvělý sport, který je o výdrži, štěstí a zatraceně dobré mušce. Na tyto aspekty měli především vývojáři dbát. On totiž mód Kariéry, o který jde především, je prostě nefér a můžete se snažit jak chcete. Je totiž dvousečnou zbraní. Pokud si navolíte nějaký předpřipravený charakter, tak máte prakticky vyhráno. Jestli ale toužíte po tom, mít svou postavu (třeba kvůli tomu, že chcete postavu s Českou národností), s vlastním vzhledem, schopnostmi a výškou, která – ano, také ovlivňuje statistiky, tak jste vlastně prohráli.
Pokud si zvolíte jednoho z předdefinovaných hráčů, nemusí být vaše načasování a odpaly perfektní. Rozhodnete-li se ale pro tvorbu vlastního hráče, tedy nijak nezvýhodněnou postavu, jste slušně řečeno v řiti. Nesmíte udělat jedinou chybu, vaše rána musí být ještě lepší než perfektní a do toho musíte přesně vědět, co děláte a mít hru nastudovanou jako student na doktorát. Pro začátečníky, ani pokročilé, tohle prostě není zábava. Pokud totiž každá chyba znamená prohranou výměnu a následně set, nebudete mít za chvíli chuť se do hry vůbec pouštět. A co si budeme povídat, to je pro každou hru to nejzásadnější, ta chuť se do ní vracet.
Zcela nepochopitelná je i přítomnost jakéhosi karetního systému. Teď ale nemyslím, že si po vyhraném zápasu půjdete s oponentem sednout k pokeru, nebo Gwintu a kdo vyhraje, tak je šampión. Jde o to, že každý hráč, začíná s nějakými svými kartičkami, které přidávají určité bonusy. Lepší výdrž, přesnější rány a podobně. A hádejte, za co si kartičky dokupujete? Správně! Za herní měnu. Tu získáte celkem jednoduše – hraním, či spíše vyhráváním, které jak již bylo řečeno není vůbec snadné, ale hlavně nakupováním za reálné peníze. Jak by řekl fanoušky Star Wars nenáviděný Jar Jar Bings: „No, fůj!“.
Jak to ale vlastně celé funguje? Na jeden zápas můžete použít maximálně pět karet, přičemž jedna je vždy pasivní schopností a tu další čtveřici používáte podle chuti. Poté, co některé karty použijete víckrát vám prostě z balíčku zmizí, tak trochu ala Forza Motorsport 7, (Od karetního systému, ale Turn 10 nakonec upustilo, toho si ale asi v Big Ant nevšimli), a vy si je musíte koupit znova. Takhle to prostě nemá vypadat! Dělá to tak ze hry prapodivný arkádový paskvil na pár hodin, který je spíše o náhodě, štěstí a stavu bankovního účtu, než o skutečných dovednostech. Jistě karty používat nemusíte, ale pak jste automaticky vůči oponentům v nevýhodě.
Vytknout bych pak ještě mohl, že narozdíl od jiných her prakticky chybí nějaké nápovědy, či něco, čím se během hry můžete řídit jako je síla odpalu, přibližné místo dopadu a další, tedy něco co nabízí například stále omílané AO Tennis 2. To vše totiž v Tennis World Tour 2 chybí.
Myslíte, že jsme s nedostatky skončili? Nikoliv. Ačkoliv si každý přeje reálně zpracovanou hru, tak to neznamená, že chcete, aby váš herní charakter byl stejný nýmand jako vy ve skutečném světě. Umělá inteligence je v některých případech až příliš výrazně lepší než vy a prakticky nechybuje. Ale abych jen nebrečel, najdou se zde i případy, kdy oponenti tupě stojí na místě a koukají, jak okolo nich prosviští míček. Jenže ani po takovém zážitku nikdo z nás netouží. Chtělo by to, aby vývojáři v AI našli nějaký balanc.
Obstojný by mohl být online multiplayer, tedy zapředpokladu, že by jej někdo hrál. Pokud si tedy chcete změřit síly s jiným hráčem, tak vám nezbývá nic jiného, než gaučový multiplayer alias split-screen. Jinak jsou vaší jedinou možností režimy jako zmíněná Kariéra, či volná hra, která zahrnuje několik vlastních nastavení pro zápas. Vzhledem k tomu, že pro Kariéru je vybalancovaná hratelnost sprosté slovo a volná hra vás příliš dlouho bavit nebude, vzhledem k nulovému progresu, tak ve hře moc času nejspíše neztrávíte. Škoda. Hra v sobě dozajista nějaký ten potenciál má, ale zatím nebyl probuzen.
ZÁVĚREM
Tennis World Tour 2 mohl být skutečně dobrou hrou a překonal by i sám sebe. Bohužel nám to ale kazí dvě obrovské chyby, které celou hru znepříjemňují a dělají z ní jen dojnou krávu na peníze. Pokud si ji tedy plánujete koupit, tak v současném stavu v ní nejspíše uspokojení nenajdete. Mód kariéry je neuvěřitelně nevyvážený a online nikdo zase nehraje. A navíc ty mikrotransakce. K těm snad není třeba nic dodávat.
HODNOCENÍ: 5,5/10
Autor: Adam Král
Testovaná verze: Playstation 4
Datum vydání: 24. září 2020 – Potřebné místo na disku: 11 GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o.
A co ta chyba hlavně v online režimu když jde míček hodně do autu a já ho zahraji a rozhodčí to automaticky pouští, jestli je normální pustit aut tak půl metru je hodně hustý.todle není ani v pravidlech tenisu
Zdravím, rád bych na to odpověděl, ale hru jsem bohužel nehrál. Autor recenze už není v našich řadách a on by asi měl být tím, kdo by to měl osvětlit. Za mě by to rozhodně v pořádku nebylo osobně bych viděl známku nižší.