Natolik mi chyběl další díl série Dragon Quest, až mi Jirka po neustálém otravování, sehnal právě The Adventures of Elliot: The Millennium Tales. Když bych to měl extrémně zjednodušit, jedná se vlastně o další díl Dragon Quest. Jenže já potřebuju naplnit textem další čtyři stránky. Má sice společné některé atributy, ale nedá se říct, že by se jednalo jen o obyčejný klon. Co má společné, je izometrický pohled shora. Poté roztomilou dětskou grafiku, kde postavičky jsou záměrně pixelové. Přece jen se zde hraje na silnou, nostalgickou notu videoher z dob jak osmdesátých, tak i trochu devadesátých let dvacátého století. Tehdy by počítač ani konzole nedokázaly utáhnout moderní 3D grafiku, takže bylo vše v co nejnižším možném rozlišení s minimálními detaily. Pro nostalgiky, jako ostatně i mě, se jedná o něco magického. Pobíhat po světě s pixelovou postavičkou, sekáte mečem či házíte ohnivé koule po nepřátelích, sbíráte XP body. To vše s cílem být lepší, silnější, abyste nakonec porazili hlavního záporáka, pomohli zakletému království, kde se první obětí stala místní princezna.
Nic originálního, ale tehdy to bohatě stačilo. Upřímně je to dostatečné i dnes, protože když se podíváte, v poslední době se s těmito tituly doslova roztrhl pytel. Máme zde hodně průměrných, které na PS Store leží zapadlé, aniž by si jich kdokoliv všiml. Upřímně najít i nějaké ty kvalitní, dá celkem zabrat. Vzpomínám si, když mi Jirka před dvěma lety neposlal na recenzi Dragon Quest 3 HD-2D Remake. Byla super, ale chyběla jí ona jiskra, jež hráče už v prvních sekundách po úvodním intru, dokáže naprosto okouzlit. Já se tehdy o tento žánr absolutně nezajímal, po třiceti odehraných hodinách jsem tomu udělil 8/10 a šel životem dál. Po roce mi šéfredaktor zaslal balíček jedničky i dvojky, které měly již onu jiskru a odnesly si plný počet bodů. Já se začal na tento typ videoher více zaměřovat. O půl roku později dorazil remake sedmičky, já byl blahem bez sebe. Po dalších několika měsících byl vydán The Adventures of Elliot: The Millennium Tales. Já začal lobbovat, abych si ho mohl zahrát. Vypadal přesně jako série Dragon Quest, navíc vypadal velmi nadějně. Po příšerné zkušenosti s remakem Mist i Riven se už bojím něco recenzovat, ale zde se Jirkovi podařilo sehnat.
Znáte ten pocit, když jste v prvních pár minutách ve hře a víte, že je to přesně to, co jste chtěli. Tak tohle se mi stalo právě u Elliota. Izometrický pohled shora, roztomilé RPG, kde běháte po různorodém světě, zabíjíte příšery, zlepšujete se, abyste mohli porazit finálního bosse. Do toho všeho plníte nepovinné úkoly či další výzvy v rámci doplňkové hratelnosti. Co se naštěstí zde od tvůrců Dragon Quest absolutně nekopírovalo, byla brutálně vysoká obtížnost. U The Adventures of Elliot: The Millennium Tales při nastavení na normální se málokdy stane, že zemřete. Samozřejmě je potřeba sesbírat lahvičky na léčivé lektvary, vylepšit si postavu, najít silnější zbraně. Co si sami nenajdete, to nemáte. Vývojáři vás sice vedou za ručičku v rámci příběhové kampaně, ale už se to netýká hlubšího, detailnějšího objevování celkem rozlehlého světa. Jak bylo napsáno výše, bez vaší zvídavosti, touhy objevovat, prozkoumávat každý roh jeskyně, bude to asi těžký průchod. Hra je totiž koncipována jako RPG s detailním slíděním každého koutu na mapě.
Pokud vás zrovna tohle nebaví, asi to nebude zážitek úplně pro vás. Hlavní příběh i „kampaň“ tvoří primární část celého titulu, ale třeba jen ze šedesáti procent. Zbylých čtyřicet je čistě o hledání lepšího vybavení, které se nachází v truhlách v zapadlých chodbách dungeonů. Co si najdete, to máte. Herní design není vystavěn na automatickém získávání arzenálu čím více postupujete v ději. Je to tak dobře? Za mě se jedná o starou, dobrou školu z osmdesátek i devadesátek. Na druhou stranu nejste odkázáni čistě na zdlouhavé objevování toho, co máte vlastně dělat jako v remake Mist či Riven. Tam jste hozeni do neznáma a poraď si sám nebo to vypni. Já to vypnul, mám jen jedny nervy a zrovna hodně slabý. Už jsem měl chuť do PlayStationa pořádně kopnout, jak mě ten špatně nastavený herní design naštval (použil bych jiné výrazivo, ale čtou to asi i děti, takže…).
The Adventures of Elliot: The Millennium Tales je naštěstí přesným opakem Mist nebo Riven – vývojáři vám ukážou i sdělí vše potřebné: co se po vás chce, kam máte dojít či co máte najít nebo zabít. Ani jednou jsem se neztratil, ani nehledal další postup na YouTube. Takhle vypadá kvalitně a správně navržený herní design. Jakmile nevíte, co máte dělat, protože vám to titul nesdělil, je něco špatně a dejte od něj ruce rychle pryč.
Kolik ti je? 20? Nás taky!
Co vás bude čekat, asi už tušíte z názvu odstavce – pobíhat po světě, zabíjet monstra. Těch je zde opravdu hodně, takže se připravte na Naprostý masakr (pardon, tohle není sekce Komiskárna, já recenzoval asi až moc dílů série Venom). Často tak budete bojovat klidně i proti čtyřem, pěti nepřátelům najednou. Oproti Dragon Quest v The Adventures of Elliot: The Millennium Tales nejsou tahové souboje, ale sekáte všechno (v poušti máte protivníky kaktusy) i všechny v reálném čase. Pokud jste hráli Cat Quest, přesně víte, o čem mluvím. Používat tak můžete standardně meč, kopí, obrovské, těžké kladivo či ostnatý hák na lanu. Poté máte sekundární zbraně jako bumerang, minu či luk s šípy. Každá zbraň má jak klasický útok, tak i speciální. Ten se dělá podržením konkrétního tlačítka, na němž máte nastavenou danou výzbroj. Na začátku hry máte, tuším, jen meč. Hra vás navede na bumerang a od té doby si vše musíte najít sami v různých rozlehlých dungeonech.
To samé platí i pro jednotlivá jejich vylepšení. Nejdete za kovářem, jemuž zaplatíte či dodáte suroviny. Zde si to musíte objevit v nějaké precizně ukryté truhle. Nenajdete, nemáte. Pokud nemůžete v konkrétní kobce pokročit dál, budete potřebovat teprve najít novou schopnost, jež má váš přítel – víla. Na začátku tak stačí odpálit zablokovanou cestu minou. Po čase už budete potřebovat atribut rozdvojení, kdy najednou Elliot i jeho klon šlápnete na stupínek, abyste si dále otevřeli do té doby zavřené dveře. Mně se třeba ani na konci hry nepodařilo objevit úplně vše. Naopak – i po zabití hlavního bosse nemám ten nejlepší meč či kladivo, chybí mi poslední schopnost víly, mám stále blokované vstupy do pokročilejších částí všemožných kobek.
V The Adventures of Elliot: The Millennium Tales mám odehráno asi třicet pět hodin čistého času s tím, že mi ještě zbývá dodatečný obsah v řádu dalších deseti hodin. Ne-li více. Tvůrci za cca sedmnáct stovek dodali hutný obsah, který je ale zase upřímně menší než u Dragon Quest. I tak se ale jedná o masivní RPG.
Co se týká hratelnosti, souboje mě nenudily ani v závěrečné fázi. Pro dosažení PS trofeje musíte s každou zbraní zabít dvě stě nepřátel. Dá to zabrat, ale i to jsem si užíval. Co mohu vytknout, což je také zásadní i v rámci hodnocení (jedná se o důvod, proč jsem neudělil maximální možné hodnocení), je mapa světa. U Dragon Quest je sice jednoduchá, zato obrovská. U The Adventures of Elliot: The Millennium Tales se jedná o koridorovou záležitost, avšak je prostředí plné všemožných detailů či objektů. V lese vidíte samé stromy, trávu, porost nebo stísněné stezky. V zasněžené lokaci vás mráz doslova štípe do tváře. Od menších obytných stanů, stále obývanou chatu, další plně rozpadlou, až po jeskyně – to vše krásně vykresluje severskou atmosféru. A poušť? Představte si Nevadu nebo Sahel (to je pod Egyptem, Marokem či Libyí).
Všude smrt, sucho, pusto. Jediné, co cítíte, je doslova spalující žár. Nyní se zmíním o hlavním a zároveň jediném mínusu. V rámci příběhové kampaně musíte tento herní svět projít ve čtyřech odlišných časových érách. Každopádně je to vlastně ta stejná mapa, jen někudy můžete projít, jinudy zase ne. Tím, že mapa je celkem velká, samotné plné objevování či procházení těmi stejnými lokacemi čtyřikrát po sobě mi zabralo asi deset hodin. Možná i déle. Jakmile prolezete skrz stejnou jeskyni po patnácté, máte toho dost. Nápad tvůrců dát jednu mapu do čtyř různých časových období zní na papíře dobře i zajímavě, ale v realitě se jedná o zbytečně zdlouhavou, nastavovanou kaši. Kdyby radši přišli se čtyřmi plně novými, originálními mapami, The Adventures of Elliot: The Millennium Tales by dostal plné hodnocení. Chodit třicet hodin doslova v té stejné lokaci, je opravdu někdy bolest. Za mě je tohle extrémně odbyté a sráží to hodnocení o něco níž.
Retro jede!
Audiovizuální zpracování je dechberoucí. Samozřejmě to hodnotím čistě v rámci izometrického pohledu shora u tohoto retro žánru RPG. Nedá se srovnávat moderní grafické zpracování s pixelovými postavičkami či prostředím. Mně tento styl sednul, protože mi připomíná dobu mého raného dětství, kdy jsem chodil smažit ke spolužákovi na konzoli SEGA. Jak hlavní hrdina tohoto titulu Elliot, tak ostatní obyvatelé hradu, jsou vymodelovány do osmdesátkového stylu, který má dneska ten správný nostalgický hype. Co začal Octopath Traveler I & II, to se přetavilo do Dragon Quest 3 HD-2D Remake. Zbytek tohoto vývoje jsem vypsal v úvodních odstavcích. Octopath ale není moc známý. Já na něj narazil před pár dny v moment, kdy jsem hledal něco podobného jako The Adventures of Elliot: The Millennium Tales. Umělá inteligence mi doporučovala zajímavé tituly, ale nic z toho hrát nechci. Až při třetím pokusu mi našla právě Octopath. Všechny mají vizuál úplně identický – izometrický pohled shora, dětskou grafiku, zbytečně hlasitou hrdinskou hudbu i roztomilé postavičky. Prostředí časti až hororové, temné nebo nebezpečné. Je otázka, jestli tento styl mladé generaci sedne, ale té mojí rozhodně.
Podle mě je to současný trend, kdy mají všichni už dost her na jedno brdo jako Modern Warfare či cokoliv na novém Unreal Engineu. Druhá Senua je sice orgasmický zážitek, ale ve výsledku prázdný. To, co v současné době u videoher vyloženě vyhledávám, mi plně nabízí právě The Adventures of Elliot: The Millennium Tales. Žánrově je to identické s RPG tituly z osmdesátých let, kdy jste měli šíleně špatné rozlišení včetně co nejnižších detailů, protože byl vůbec zázrak, že to naše domácí i školní počítače rozjely. Tím, že mi vizuálně tato hra nabízí, co hledám, nemám k tomu vlastně žádnou výtku. Ještě předposlední poznámka – na PS5 PRO běží v plynulých šedesáti snímcích za sekundu bez jediného zakolísání. Poslední dodatek se týká dabingu – je plně anglický, kvalitní a v kompletním rozsahu. Dragon Quest měl jen minimum nadabovaného obsahu, zde je to ze sta procent a ještě ve vysoké kvalitě.
ZÁVĚREM
The Adventures of Elliot: The Millennium Tales je RPG stylem ze staré, osmdesátkové školy, kdy jsme chodili hrát ke starším spolužákům. Hratelností dokáže konkurovat sérii Dragon Quest, mapa je detailní, rozsáhlá, avšak plně koridorová. Za co srážím bod, jsou stejné lokace ve všech čtyřech časových obdobích. Za mě je to takto odfláknuté, protože mohli vývojáři pro každou éru dodat nové, plně originální lokace. Nestalo se tak. I přesto se jedná o špičku v žánru moderního izometrického stylu RPG. Audiovizuální zpracování je na co možné nejvyšší úrovni. Hra je kompletně dabovaná v angličtině, grafika je nádherná, dětská, milá. I po více než třiceti hodinách čistého času se jedná o zcela pohlcující záležitost, u níž jsem strávil ty největší pařáky bez klimatizace či větráku. Jedná se o jasný důkaz, že pro dobrou hru prostě obětujete své pohodlí. Za mě si ji určitě kupte, za těch osmnáct set se jedná o prvotřídní zábavu.
9/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 18. června 2026 / Potřebné místo: 20GB / Distributor ČR: CENEGA Czech / Česká lokalizace: Ne
