Když se řekne studio CD Projekt Red, tak všem do mysli vyskočí dvě série Zaklínač a Cyberpunk. Nicméně, co když se najdou tvůrci, kteří nechtějí být známy jen kvůli dvěma slavným značkám, z nichž zmíněné herní série vychází? Vznikne studio Rebel Wolves, které už svým prvním počinem ukazuje, že nepůjde o studio do počtu a navíc, dokáže přinést svěží dobrodružství, které stojí pevně na svých novou a přichází s tématikou, která je milována po celém světě, ale v rámci videoherního zpracování to nikterak slavné, alespoň do této chvíle, nebylo.
Téma upírů je fenomén, ze kterého stále těží jak filmový, tak televizní průmysl. Pochopitelně se našli i pokusy ve světě videoher, ale ne vždy to dopadlo úplně podle představ a očekávání. Redfall na tuto akční hru už si dnes asi nikdo nevzpomene. Loňské VTM – Bloodlines 2 také díru do světa neudělalo, a tak nám tu nezbylo nic jiného, než velmi povedený Vampyr. To vše se ale nyní mění s příchodem hry The Blood of Dawnwalker. Ta nás vezme do Jihovýchodní Evropy na pomezí 13. a 14. století do okolí fiktivního města Svartrau.
Příběh je silně inspirovaný slovanským folklórem, který zde sálá ze všech směrů. Z příběhu, mytologie a také prostředí, což je asi jediná věc, kterou bychom mohli připodobnit k sérii Zaklínač, s níž může být novinka vývojářů z Rebel Wolves porovnávána. I já jsem se zprvu bál, že mi hra tuto sérii bude až příliš připomínat. To se ale nestalo a pokud je podobnost v podobě napínavých/vtahujících dialogů a do detailu propracovaného příběhu zločin, pak jsou tvůrci viní po všech směrech. Ale já je za to trestat opravdu nehodlám, jelikož právě jejich prvotina je po opravdu dlouhé době hrou, kterou jsem odmítal vypnout. Což se mi naposledy stalo u několikrát zmíněného Zaklínače, tedy konkrétně jeho třetího dílu. Nicméně už dost Zaklínačů, nyní přišel čas upírů, nadešel čas The Blood of Dawnwalker.
Vale Sangora je místo, kde lidé ještě nedávno žili ve strachu z moru, chudoby a moci místní šlechty, se během jediné noci změní k nepoznání: do údolí v Karpatech přichází starobylý upír Brencis se svou družinou vrakhiri a ujímá se vlády. Pro Coena, nejstaršího syna obyčejné rodiny, však nová éra nezačíná příslibem lepšího života, ale osobní tragédií a proměnou v Dawnwalkera – člověka, který ve dne zůstává lidský, zatímco noc v něm probouzí vampýrské instinkty a schopnosti. Ve snaze zachránit své blízké se Coen vydává napříč zemí ovládanou novými pány a potkává lidi, kteří mohou jeho cestu zásadně ovlivnit. Nad vším přitom stojí Brencis, mocný a nepředvídatelný vládce Vale Sangory, jehož nástup otevírá otázku, zda jsou upíři skutečně jen dalšími tyrany, nebo zda svět lidí čeká proměna mnohem složitější, než se na první pohled zdá.
Hlouběji do příběhu nemá smysl vstupovat. Postupné odkrývání všech tajemství místního světa je napínavé a stále toužíte po tom, abyste se do nich mohli ponořit více a více. Takže stop spoilerům. Navíc je poměrně obtížné říci, jak přesně bude pro vás příběh plynout a to je na celé hře vlastně to nejlepší. Každé vaše rozhodnutí bude mít dopad na další vývoj místních a světa jako takového. A ne nejsou to jen plané sliby. Tvůrci vystavěli živoucí svět, který si pamatuje a reaguje. Navíc je vždy těžké se rozhodnout, kam budou vaše kroky směřovat dál, jelikož konec přichází za 30 dní.
Prvek času je ve hře nesmírně důležitý a i když nelze říci, že hra využívá dynamické denní doby, jelikož nevyužívá, tak pracuje s časem naprosto geniálně, ač se to například na první dobrou nemusí zdát. Už jsem zmínil, že na průchod hrou máte 30 herní dní, respektive dní a nocí, počínaje tragickou událostí v úvodu hry, jenž dá do pohybu naprosto vše, co vás na vaší cestě potká. Čas, je zde rozdělen do 8 dílků oddělujících jednotlivé etapy dne a pak také noci. Každý úkol, či aktivita pak stojí nějaký ten počet těchto dílků. A aby toho nebylo málo, i učení se novým schopnostem, ať už pasivních, či aktivních, rovněž stojí nějaký ten čas. Je tedy skutečně třeba přemýšlet nad tím, do čeho váš drahocenný čas investujete. Což otevírá dveře opakovanému hraní, jelikož jak jistě tušíte. Jednoho průchodu nejde udělat všechny úkoly a odkrýt tak všechna tajemství.
Když už jsem nakousl den a noc, tak i tyto dvě denní doby představují dva odlišné pilíře hratelnosti. Zatímco během dne je Coen obyčejným člověkem, tak během noci se stává krvechtivým vrakhirem. Rozdíl je zejména v soubojích, kdy během dne si musíte vystačit se svým věrným mečem, případně čarodějnými schopnostmi a naproti tomu v noci se můžete spolehnout na drápy ostré jako břitva ta také krvechtivé tesáky. Nicméně v noci máte daleko více vertikálních možností, díky stínovému skoku a možnosti chodit po rovných zdech. To vám následně umožňuje odkrývat body na mapě, pokud vylezete na vyvýšená místa k tomu určená. Ano, trochu ala Ubisoft, ale body zájmu zde mají svou historii, takže to nepůsobí tak genericky.
Ještě se na chvilku pozastavme u soubojového systému. Ten ve své podstatě vychází z klasického boje ala souls hry, nicméně tvůrci se nebáli vlastních inovací, takže nyní, když je třeba se krýt, je třeba vykrýt také správný směr útoku, to samé platí ideálně i pro úhyb. Dále je třeba přesné načasování, pokud chcete nabít akční body, díky nimž je pak možné použít aktuálně dostupné aktivní schopnosti. Soubojový systém se ale v rámci pasivních také posouvá dále, kdy následně po perfektním krytu může přijít perfektní úder a to díky správnému směru seku. Stejně jako je třeba určovat směr krytu a úhybu, je třeba i kontrolovat údery, abyste dosáhli co nejvyššího poškození.
Souboje chtějí trochu cviku, zejména proti přesile, ale jakmile se vám tento systém dostane do krve, pak už asi nebudete chtít jiný. Alespoň já si jej naprosto zamiloval. Velmi efektní jsou pak finishery, které vám názorně předvedou jak useknout nějakou tu končetinu, či soupeře rozervat v závislosti na vaší aktuální formě a dostupných schopnostech, jenž si odemykáte vždy jen na příslušných oltářích, které zároveň slouží jako místa pro rychlé cestování. Není tedy od věci se u nich zastavovat. Protože jinak se vám hraní natáhne skrze dlouhé pěší cestování.
Oltář vám poskytuje tři stromy dovedností – šerm, upírské schopnosti a čarodějnictví. Každá větev má 80% schopností pasivních a zbylých dvacet jsou pak schopnosti aktivní. Učení se každé z nich vyžaduje spotřebu bodů času, ale také jistou znalost. Tu lze u šermu a čarodějnictví nabít z knih. V případě upírských schopností je třeba, aby stoupala vaše krvežíznivost, tedy jde o to, jak moc lidí, zvířat, či monster vysajete. Za mě fungování stromů schopností tvůrci také trefili na jedničku a nemám k němu vlastně, co vytknout.
Čarodějnictví má v tomto světě specifický lore a jak už tomu bylo v rámci historii, šlo o něco, co je spjato s ďáblem a lze tak magii ve hře popsat jako krvavou magii, jelikož vždy je třeba krev prolít, aby bylo možné kouzlo seslat. Každé přečtení magické knihy vám tak v hlavě promítne záběry jako ze samotného pekla. Navíc příběh nám magický lore ve vedlejších příběhových linkách nádherně odkrývá a jde rozhodně o něco, co chcete prozkoumat. Zejména, když na těch nejlepších výpravách vás bude doprovázet Anka, tedy původně bylinkářka vaší vesnice, z níž se nakonec vyklube čarodějka. A ano, tato žena může být předmětem i jistého herního románku. Obecně mohu říci, že tvorba vztahů ve hře není jen tak dopočtu, zejména pokud jde o hlavní herní charaktery, jenž napřímo promlouvají do průběhu hlavní příběhové linky.
Větvení příběhu je u The Blood of Dawnwalker zvládnuto na jedničku a kromě hlavní příběhové linky spojené s vrakhirským kňazem Brencisem, tu máme i řadu vedlejších linek, které ale nádherně doplňují lore a hlavně nabízí skutečně napínavé příběhové oblouky a zvraty. Samozřejmě se hra nevyhla i trochu generičtějším aktivitám, které jsou spojené hlavně s Brencisovým dvorem a snahou ho tak trochu namíchnout. Nicméně i tyto aktivity vás mohou překvapit několika zajímavými momenty, či jsou jinak příběhově dokořeněny.
Brancisův dvůr je také důležitým herním elementem, jelikož jak jsem zmínil vaše činy zanechávají následky. A pokud budete jakkoliv narušovat kňazovu vládu, tak přijde rázná odpověď skrze Výnosy, které tak mohou posílit hlídky, zvýšit výskyt vojenských táborů, či jinak házet klacky pod nohy vašemu snažení. Nicméně hra vám neříká, jak máte hru splnit a tak se můžete ke konci dostat dle svého vlastního uvážení. Řekl bych, že klidně i poměrně inkognito. Záleží jen na tom, jak budete příběh vést. Vlastně je možné Brencise odrovnat hned během prvního střetu, ale takový skill asi nikdo v prvním průchodu nemá. Hlavně bych se nebál označení, že by to byla pěkná pižlaná. Ale i tak máte možnost se vydat na místní hrad to celé skončit daleko dříve, než za 29 dní. Rozhodnutí jsou jen a jen ve vašich rukou.
Asi není třeba říkat, že právě Brencis je hlavním bossem celé hry. Kromě něj tu pak máme také jeho tři hlavní nochsledy. Nicméně se nebojte, že to by bylo vše. I vedlejší linky nabízí své bosse, kdy tu budeme bojovat s uctívači ďábla, různými dávnými šampióny, přízraky, či různými elitními vojáky. Dokonce vám z počátku může pořádně zatopit i nějaký ten medvěd. Řada bossů nabízí také několika úrovňové souboje, čímž se vlastně odlišují od těch nižší (slabších) bossů, či řekněme elitnějších zástupců. Jak už jsem zmínil, tak souboje v této hře, jsou má krevní skupina a užil jsem si každý jeden z nich.
Herní svět jako takový není vlastně nijak velký, pokud to porovnáme s jinými současnými open-world RPG hrami, ale za mě naprosto dostatečný. Najdeme tu velké město, malé vesničky, různé rozvaliny, husté lesy, říční oblasti, bažiny a také hory. To hlavní je, že svět je živý a kromě lidí a v některých místech i různých nestvůr jako jsou koboldi (skřeti), přízraky, nemrtví, či další různé prokletí, můžete narazit i na běžnou zvěř jako jeleny, laně, králíky, kance, vlky, či medvědy. Pochopitelně tu narazíte na scenérie, které dokážou vyrazit dech. Jelikož tvůrci si dali skutečně záležet na detailech a The Blood of Dawnwalker vypadá naprosto fantasticky.
Pokud jde o výkon, tak během mého předběžného přístupu skrze recenzentskou kopii, byly na výběr dva herní režimy – Kvalita a balanc. Upřímně kvalita za mě nedávala smysl, jelikož pro mě neskýtala žádný viditelný rozdíl ve vizuální prezentaci. Balanc ale nabídl 40 snímků za sekundu, což jsem uvítal daleko více. Snímky nebyly vždy skálopevné a tak pro plynulý zážitek, šlo o jasnou volbu, kdy v tomto směru se hra pod 30 nedostala. Je ale fér říci, že na samotné vydání bude připraven také režim Výkon, který nabídne na konzolích Xbox Series X a Playstation 5 chod v 60 fps.
Musím hlavně vyzdvihnout jednu podstatnou věc a to je český překlad. Ten je fenomenální. Ostatně za ním stojí ten nejpovolanější, tedy Filip Ženíšek a je to znát. Díky jeho profesionálnímu překladu se tak do hry mohou ponořit naprosto všichni a vychutnat si jí na maximum. A i když si myslím, že má angličtina je věru dobrá, tak rozhodně s klidným srdcem řeknu, že bez překladu, bych si tuto konkrétní hru neužil tak, jako s ním. Ostatně tvůrci používají různé archaismi a další slovní obraty, jež nemáte šanci znát, takže ještě jednou je třeba poděkovat i tvůrcům, že do překladu investují.
ZÁVĚREM
The Blood of Dawnwalker je od vydání třetího Zaklínače dle mého tím nejlepším, co žánr příběhových RPG přinesl. Dostáváme do rukou hlavně hru nejlépe zpracovávající upírskou tématiku vůbec a hlavně napojenou na slovanský folklor, což všemu dává úplně jiný rozměr. Rebel Wolves jsou navíc lidé na tom správném místě a tak dostanete mysteriózní příběh plný silných momentů a zvratů s fenomenálně napsanými dialogy a postavami. Sice se tu najde pár generičtějších aktivit, ale ty vem čert. Tenhle počin je za mě adeptem na hru roku a pokud bych dal níže jiný počet bodů než plný. Šel bych sám proti sobě. Ano, není to možná ve všech ohledech dokonalé, ale vlastně to vůbec nevadí. Ten pocit a zápal, který ve mě hra vyvolala, jsem necítil už pěkných pár let.
10/10
Testovaná verze: Xbox Series X / Datum vydání: 3. září 2026 / Potřebné místo: 32GB / Distributor ČR: CENEGA Czech / Česká lokalizace: ANO – titulky
