Vývojářské studio id Software dnes známe z mnoha důvodů, ať už díky jejich id Tech enginu, který definoval 3D hraní, nebo zejména díky jejich slavným first-person sériím. Ať už si pod tímto představíme Wolfensteina, Quake, či třeba novější Rage, tak vždy zde bude jedna série, která to celé v roce 1993 odstartovala, tedy DOOM. DOOM se stal ikonickým, až legendárním, pojmem a když se v roce 2016 vrátil v plné parádě s notnou dávkou létajících částí démonických těl a krve, návrat to byl vskutku velkolepí a navíc velice úspěšný. O tom, že bychom se dočkali pokračování snad nikdo nepochyboval. Jeho oznámení jsme se dočkali v roce 2018 a šlo o velkou parádu. Přestože se jednalo o teaser, každý si už představoval, jak v kůži Slayera bude opět kosit zástupy démonů pomocí širokého arsenálu zbraní. Původně jsme se měli DOOM Eternal dočkat už v koncem minulého roku. id Software však rozhodli, že je třeba ještě hru patřičně doladit a vydání tak bylo posunuto na 20. března 2020. 

Musím se přiznat, že ohledně DOOM Eternal jsem měl vskutku velká očekávání a každý nový trailer mě vábil čím dál více. Já už doslova odpočítával dny do data vydání. A když nám konečně DOOM Eternal ve své Deluxe Edici přistál v redakci, okamžitě jsem se do hry ponořil. (Součástí této edice je i remaster DOOM 64, na jehož recenzi se také můžete těšit.) Už jen úvodní obrazovka pookřála moje srdce a to skvělým metalcorovým soundtrackem, který lahodil mým uším a k novodobé sérii DOOM tak nějak neodmyslitelně patří asi jako Anakin k Darth Vaderovi. Soundtracku se opět chopil skladatel Mick Gordon a opět to stojí za to. Vím, že je to zcela netypické začít něčím takovým jako je soundtrack, ale v tomto případě jde o něco, co tvoří důležitou část nového DOOMa. Tou částí je atmosféra, jenž naplňuje naše tělo neustálým přísunem adrenalinu.

Náplní nového dílu jsou dva režimy, tedy Campaign a zcela nový Battle Mode. Příběhovou kampaň bychom snad ani neměli nazývat příběhovou, jelikož příběh nového DOOM Eternal je, zde jak již jednou řekl sám otec série John Carmack, jako příběh v pornu. Je to něco, co vám zpříjemňuje zážitek, ale vlastně o něj vůbec nejde. Ale ve zkratce. Společnost UAC to pěkně zvrtala a naše milovaná planeta Země čelí invazi démonů. Slovo: čelí, je poněkud nepřesné, jelikož démoni si z modré planety udělali pořádné peklo. Jediný, kdo se jim ale hodlá postavit je Slayer. Ten je pořádně nakrknutý a hodlá si z pekelníky pěkně z očí do očí vyřídit účty. To zahrnuje usekané hlavy, utrhané končetiny a hektolitry krve. Prostě ta pravá porce DOOMa, jenž všichni tak milujeme. Je to nikdy nekončící frenetická akce, od níž se ne a ne odtrhnout. Opět jsem se dostal do fáze, kdy jsem si říkal, ještě tenhle level a jde se spát. Myslíte, že tomu tak bylo? Jistěže NE!

Příběh tedy nese úlohu jakési kulisy k tomu, co je na celé hře, potažmo i sérii, nejdůležitější – HRATELNOST. Pokud v předchozím díle fungovala výtečně, tak tady funguje ještě podstatně lépe. Vlastně vám pak ani nepřijde, že DOOM Eternal je vlastně podstatně náročnější hrou, než jeho předchůdce. Přestože se mi stávalo, že jsem umíral, tak jsem si každou sekundu hry neskutečně užíval. Likvidování démonů je nejen lahoda na pohled, ale i pro vaše mlsné hráčské prstíčky. Ve hře máte k dispozici solidní arsenál zbraní určený k jedinému účelu, aby z nebohých nepřátel nadělal maso na karbanátky. A věřte, že to co na obrazovce občas uvidíte, budou vysloveně jatka a vlastně i to je velmi slabé slovo. Zním nadšeně? Pak věřte, že i v tuto chvíli, kdy píši tuto recenzi, skutečně ANO a už se nemohu dočkat, až se do hry opět budu moci ponořit a objevit místa, která jsem dříve neobjevil.

Asi již z poslední věty předchozího odstavce tušíte, že stejně jako po vzoru všech předchozích her ze série DOOM, se v každé mapě nachází spousta skrytých míst. Odhalení takovýchto míst vám může pomoci k různým vylepšením Slayera, ale také v nich lze nalézt spoustu sběratelských předmětů od disket, přes vinylové desky s hudbou, až po vtipné figurky démonů. Všechny tyto předměty si pak můžete prohlédnout v hlavním HUBu, takzvané Pevnosti Zkázy, která krouží kolem oběžné dráhy planety Země. Z této centrály ale hlavně vyrážíte na mise za záchranou lidstva. Jste-li vášnivými sběrateli, tak věřím, že právě hon na výše uvedené předměty a vylepšení vás donutí se do hry vrátit, pokud vás k tomu nepřiměje už jen ta chuť hru pokořit zase na něco vyšší obtížnost.

Hledání skrytých míst může být solidním oříškem. Vývojáři se rozhodli, že jednotlivé levely budou víceúrovňové, což vám toto hledání bude komplikovat. Nicméně je třeba před vývojáři z id Software smeknout pomyslný klobouk. Level design je jednoduše fenomenální a mnohonásobně převyšuje předchozí díl z roku 2016. Na tomto dojmu přidává i fakt, že prostředí jsou daleko variabilnější, než ta na Marsu, i když i na ten se v průběhu hry vrátíme. K tomu si ještě přidejte řadu epických momentů, kterými vývojáři nešetřili a hře sednou jako na míru ušitý oblek, a víte, že před sebou máte další jedinečný kousek. Jednotlivé levely jsou sice plné střetů s nepřáteli, ale rovněž si zde i řádně zaskáčete, zhoupnete se na tyčích, či polezete po zdech. Vývojáři si toto sice půjčili z žánru adventur, ale ničemu to nevadí. Naopak to hře přidává na variabilitě. Čím dále pak v postupu hrou budete, tak budou podobné sekvence stále obtížnější a budou vyžadovat přesné načasování a také koordinaci v prostoru. O řádnou výzvu se tak vůbec nemusíte bát. 

Již jednou jsem zmínil, že ve skrytých místech můžete najít vylepšení pro Slayera. Abych to upřesnil, tak jde jen o část vylepšení, jichž je ale ve hře několik, přičemž některá se týkají přímo zbraní. Takže, máme tu rytířské pečeti. Ty vám umožní vylepšovat některé z vlastností Slayera, jako jsou mrazivé granáty, výbušné granáty, objevování, odolnost, atp. Pak jsou zde Runy. Těch je ve hře celkem devět, přičemž aktivní můžete mít najednou pouze tři. Runy vám mohou poskytnout lepší manévrovatelnost za letu, zpomalit čas během skoku, zpomalit čas, když umíráte, umožní vám spustit popravu z větší dálky, ale poskytnou i celou řadu dalších výhod. Nakonec jsou zde posilující krystaly, které vám mohou navýšit zdraví, počet munice u jednotlivých zbraní, či sílu brnění. Pokud jde o zbraně, tak stejně jako v předchozím díle jsou po mapě rozeseté drony, které nesou bednu s možnými nadstavbami, které vám následně poskytují nějakou tu sekundární střelbu. Ale věřím, že si každý najde svého oblíbence a dvouhlavňová brokovnice je jen jedna. Ta navíc tentokrát disponuje naprosto skvělým meathookem, s jehož pomocí se dostanete rychle k nepříteli a pošlete ho na věčnost v hromadě namletého masa.

Byl jsem velmi mile překvapen rozmanitými nepřáteli. Vývojáři si dali tu práci a přinesli nám celou řadu známých i nových démonů, které si můžeme připravit a rozstřílet na celou řadu způsobů. Velmi mě zaujalo, že na každého démona se musí individuálně pro co nejrychlejší eliminaci a každý má svá unikátní slabá místa, na něž je občas nutné použít specifické zbraně. To vám hra ale během tutoriálů velmi dobře vysvětlí. Na vás jen je, abyste si vše dobře zapamatovali, jelikož opakovat vám to již rozhodně nebude. Asi nebude žádným překvapením, že Magnum opus celého DOOM Eternal jsou bossové. Někteří dosahují až skutečně monstrózních rozměrů a souboje s nimi mají patřičnou šťávu, jiní jsou pak vašimi padlými bratry konvertovanými na stranu démonů a i ti vám solidně pochají nervy. Většina těchto krvavých bitev je většinou několika úrovňových a o to víc vás pak vaše smrt uvrhne do skutečného běsnění. V hlavě vám okamžitě probleskne myšlenka, co že si to ten obří kozel s mechanickými údy dovolil vás poslat k zemi.  Vedle těchto monumentálních, až epických, bitev zde najdete i menší bosse, kteří se vám váš postup pokusí překazit alespoň počtem. Většinou jde ale o takovou malinkou přípravu na pořádné trhání shnilého démonického masa.

To bychom měli ze strany singleplayeru asi tak vše. I když přeci jen by se zde ještě něco našlo a to tzv. Master Levely. V titulu jsou obsaženy zatím pouze dva, přičemž jeden se odemkne po zakoupení Deluxe Edice. Tyto Mistrovské úrovně slouží k plnému otestování všech vašich získaných schopností a věřte, že se u nich pořádně zapotíte. Ale to už je skutečně ze strany singleplayeru vše. Nicméně ještě se sluší říci, že veškeré skiny, ať už zbraní, či samotného Slayera, se neodráží pouze do multiplayeru, ale také do samotného singlu. Pokud máte rádi klasiku, tak ve Fortress of Doom si můžete odemknout skin hlavního hrdiny z původní hry a asi je vám jasné, že od jeho odemčení jsem ve hře, již jiný skin nepoužil. Tato forma Slayera má prostě styl.

A jak je na tom nový multiplayerový režim Battle Mode? No abych řekl pravdu, tak hodnotit takové režimy před vydáním je pořádný oříšek. Největší potíž je totiž v tom, že hru mají k dispozici pouze redaktoři a tak je připojení k nějaké hře vlastně takovou loterií. Na mě se štěstí usmálo alespoň dvakrát. Není to moc, ale i to vám dá jasný pohled na celý tento režim, který zde vystřídal klasický multiplayer. Jde o režim 1v2, kdy jeden hráč se chopí role Slayera a další dva pak role démonů. Zatímco Slayer disponuje arsenálem smrtících zbraní, tak démoni se musí spolehnout na své speciální schopnosti a také možnost vysílat proti hráči v roli Slayera slabší démony, aby jej mohli porazit. Titul aktuálně nabízí šestici démonů, mezi nimiž nechybí Revenant, Cocodemon, Mancubus, nebo Pain Elemental. Na rozdíl od klasického multiplayeru v minulém díle, kdy démon znamenal značnou převahu nad zbylými hráči, tak v případě Battle Modu jde o slabší jedince, proto tedy stojí proti Slayerovi rovnou ve dvou. 

Battle Mode je sice poměrně povedený režim, který nevyžaduje velké množství připojených hráčů do hry, ale nevěřím, že bych v něm osobně utopil nějak více hodin, než je třeba. V případě DOOM Eternal u mě jednoznačně vítězí kampaň a vlastně zde i klasický multiplayer, který by zahrnul Deathmatch nebo Team Deathmatch, docela postrádám. Doufám, že se vývojáři umoudří a klasický multiplayer přinesou v nějakém z budoucích updatů. Pokud by tomu tak nebylo, tak bych byl nejspíše trochu zklamaný, tedy co se multiplayeru týče. Je tedy možné, že má jistá nechuť k Battle Modu je dána tím, že jsem neměl moc příležitostí jej naplno ocenit, ale zatím jsou mé pocity takové, jaké jsou.

A nyní k pomyslné třešničce na dortu, jíž je audiovizuální zpracování. DOOM Eternal pohání patřičně upravený id Tech 7 engine, díky němuž hra vypadá naprosto parádně. Ať už se ve hře budete nacházet kdekoliv, tak si budete moci vychutnávat monumentální pekelné scenérie zničených lidských měst, ale i řadu dalších unikátních lokací. Velice detailní jsou zejména samotní démoni, jejichž likvidaci dodává na chuti odtrhávání masa z jejich těl. Každý váš zásah do těla soupeře tak jasně a zřetelně vidíte. Optimalizace hry je dovedena do stavu dokonalosti. Titul běží bez jakýchkoliv záškytů skálopevných 60 snímků za sekundu a to při vysokém rozlišení a velké míře detailů a efektů, tedy alespoň na konzoli Xbox One X. Bohužel standardní model, či Xbox One S, nemáme k dispozici, ale i zde by měl hrát framerate přednost a hra by měla běžet 60 fps. A co zvuková složka hry? Ta je skutečně démonická a utvrzuje atmosféru, zejména pak z již jednou zmíněným soundtrackem.

ZÁVĚREM

DOOM Eternal nám dává do rukou opět pořádnou porci nikdy nekončící brutální akce, která vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Hra je skvěle optimalizovaná s parádní grafickou stránkou a naprosto jedinečným soundtrackem. Pokud máte rádi frenetické akce a DOOMa jako takového, tak vlastně není nad čím přemýšlet. 

HODNOCENÍ: 9/10

Autor: Jiří Hora
Testovaná verze: Xbox One X

Distributor ČR: Cenega Czech