Na tuhle velmi zajímavou knižní sérii jsem přišel zcela náhodou při sledování Měsíční rekapitulace, tuším, asi za říjen či za listopad na YouTube kanálu Crew. Probírala se tam pro mě v té době neznámá manga, náhodou padlo slovo detektivka a Agatha Christie. Já zpozorněl. Na Hercule Poirota koukala moje matka každý víkend. Tak moc, až jsem se bál, že jí z toho jebne. Já tedy musel nakoukat povinně všechny díly, ale tento žánr mi nikdy moc nevoněl. Já raději vyvražďovací horory, nebo akční pecky. Tím, jak stále více stárnu, však lehce měním svou tvrdou konzervativní stránku mé osobnosti. Přece jen to lehce má mít k Tajemství loňského léta, kde postupně umírali „ti hodní“, kteří měli jedno špinavé tajemství, jež postupně vyplouvalo na povrch. Nakonec úplně svatí nebyli, protože to, co udělali, nebylo prominutelné. Jirka Pavlovský, moderátor kanálu Crew to popsal jako něco mezi tímto béčkovým hororem i právě významnou spisovatelkou detektivek – Agátou Christie. Já okamžitě zpozorněl. Původně se můj zájem točil spíše kolem nějakých temných, depresivních DC či Marvel příběhů, plných špíny nebo hnusu. Pár takových kousků nakladatelství CREW má, já si je ihned poctivě zapsal, abych si je časem všechny nakoupil. Jenže na léto by to chtělo něco trochu jiného. Ve třiceti stupních je pitomost číst depresivní, temný děj, navíc kde v barevnosti převažuje černá. To prd uvidíte. Oddechová manga je však to pravé ořechové. Jsou tam zajímavé kousky, já si ale jako první vyhlédl právě Vraždy v Dekagonu 1. Původně jsem si myslel, že se bude jednat o uzavřený příběh, kdy proběhnou jak úmrtí, tak odhalení i následné dopadení potencionálního vraha (nikdy do poslední chvíle nebudete vědět, jak to vlastně doopravdy je!). Naprostý opak je pravdou – japonští autoři na nic nespěchají, vše vyprávějí postupně tak, aby docházelo ke gradování napětí a čtenář na dvou stech stránkách dostal své první indicie k tomu, aby si zkusil přijít na to, kdo na malém, opuštěném ostrůvku běhá s nožem v ruce.
Byť se jedná o japonskou mangu, angloamerický vliv je zde zcela zřejmý. Ať se už jedná o koncept slasheru (postupné, krvavé vyvražďovačky) či pomalé, atmosférické detektivky. Dle mého názoru autoři kombinují oba tyto koncepty dohromady naprosto funkční cestou. Je to vlastně Tajemství loňského léta v áčkovém provedení Agathy Christie. Temno je velmi pomalé, takže pokud čekáte první smrt na třicáté stránce, budete zklamaní. Nechci prozrazovat, kolik našich „hrdinů“ v první části pětidílné série zde zemře, ale moc jich opravdu nebude. Tím, že se jedná o komiks na pokračování, na nic se nespěchá, nevyřešená záhada tak může postupně vyvěrat na povrch. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, ano, určitě bych zmínil Poirota, ale jako sekundární alternativu bych vypíchl Vraždy v Midsomeru. Jedná se o táhlé, dlouhé, postupně gradující vyprávění, kde ale zločinec není předem znám. Autoři vás postupně dávkují indiciemi, teoriemi i průkaznými důkazy, abyste si mohli udělat obrázek, kdy v tom se stane něco naprosto neočekávaného. Resp. čekáte, že se něco stane, ale ne zrovna tomu někomu.
Špinavé tajemství
Hlavní zápletku mohu klidně zmínit, protože to není žádný spoiler. Parta kamarádů z detektivního univerzitního klubu se rozhodnou na týden strávit svůj čas na malém ostrově, kde se staly čtyři vraždy. Nebo tři? Kdo ví! Každý z „hrdinů“ (uvozovky jsou zde záměrně, úplní svatoušci totiž opravdu nejsou) má svou vlastní přezdívku podle slavného autora detektivního žánru. Několik kluků a dvě slečny tvoří ono skupinu, ke které se pak připojí další dvojice, jelikož několika z nich začaly postupně chodit výhružné dopisy, že daný pisatel ví, co se doopravdy stalo s jednou studentkou od nich z vysoké školy. Prý nezemřela nešťastnou náhodou, nýbrž byla zavražděna právě touto skupinou detektivního klubu. Poté, co přijedou na tento prokletý ostrov, začnou se dít podivné věci – někdo nechá na stole v hlavní hale několik jmenovek s nápisy: vrah, detektiv a oběti. Prvně si myslí, že se jedná jen o hloupý vtip, ale po chvíli se stane něco, co všechny utvrdí o opaku. Trapný vtípek to nebyl. Naopak někdo to myslí smrtelně vážně, nedělá si legraci. Dvě dějové linky, první v podobě Tajemství loňského léta (klasický slasher), druhá v konceptu Agathy Christie (pomalá, kvalitní detektivka).
Zkombinovat tyta dva naprosto odlišné žánry byl dle mého názoru obrovský risk, ale autorům se vyplatil. První díl Vražd z Dekagonu jsem dočetl skoro na jeden zátah, manga mě dokázala perfektně vtáhnout do děje, postav je možná trochu víc, než by bylo zdrávo. Pamatovat si, kdo je kdo, dá chvíli zabrat. Hledání stop, důkazů či jednotlivé teorie jsou logicky navázané, dávají smysl. Hodně objevených indicií čtenáře dokáže překvapit, nejedná o typ knížky, u níž už dopředu víte, co se bude dít, kdo je vrah a jaké měl motivy. Zde si na všechno musíte přijít sami postupným, důkladným čtením. Příběhově i vypravěčsky se jedná o vynikající záležitost, jež vás chytí a nenechá odejít. Po finální stránce jsem si rovnou objednal druhý díl jenom proto, abych zjistil, co se bude dít dál. Dokonce mu dám přednost před čtvrtým Venomem, na kterého se extrémně těším. Za mě se jedná o závisláckou záležitost, scénář je skvěle napsaný, postavy taktéž. Každá je originální, odlišuje se, má svůj vlastní příběh i osobnost.
Stylizace
Je to manga, takže se jedná o černobílé zpracování. U Spider-mana: Falešného hrdiny mě to extrémně štvalo, protože tam prostě chybějí ty barvy. Zde mi to vůbec nevadilo, děj to absolutně nenarušovalo. Výtvarná stránka tomuto žánru perfektně sedí, kreslíři svou práci bravurně zvládají. Absence barevnosti mi nevadila, možná by mě spíše rušila. Charaktery jsou nakreslené neskutečně detailně. Jejich oblečení, výrazy v obličeji či okolní prostředí – vše je na jedničku s hvězdičkou. V jednom žánru vám tato stylizace vůbec nesedne, abyste pak v tom jiném zírali s otevřenou pusou. Za mě se zde asi moc nevytkne, maximálně jsem měl podezření, že lesy nejsou kresleny autory, nýbrž se jedná o fotku, do níž se domalují postavy i auto nebo dům. Já nemám talent na tento druh umění, takže to nedokážu poznat. Pokud byste to poznali, dejte vědět do komentářů, jak to vlastně je. Přední i zadní strana jsou velmi poutavé, barevné, což je super. Tím, že se jedná o mangu, opět se čte zprava doleva z opačné strany knihy – tedy vlastně od konce. Zvyknete si, mně to problém již nedělá a navíc to dotváří onen dojem „Japonskosti“. Pro fanoušky všeho asijského se tak stává tento koncept literatury i její stylizace za naprostou nutnost mít doma.
Závěr
Nebaví vás číst komiksy o superhrdinech, kteří mají na sobě slipy a zachraňují ze stromu kočky? Vraždy v Dekagonu 1 jsou úvodní částí pětidílné detektivní série, jež je kombinovaná s filmem Tajemství loňského léta. Parta nadšenců z univerzitního detektivního klubu se rozhodnou strávit týden na malém ostrově, kde se před několika měsíci stala naprostá tragédie – někdo tam zabil čtyři (možná tři!) lidi, vrah nebyl nikdy dopaden. Studenti však mají jedno velmi špinavé tajemství, kvůli němuž budou cílem tajemného násilníka. Druhá příběhová linka sleduje dvojici na pevnině, jež postupně odkrývá šokující indicie, co se vlastně před tím půl rokem stalo. Kvalitou se jedná o prvotřídní detektivku, kdybych poctivě nesledoval YouTube kanál Crew a přehlédl Jirky Pavlovského doporučení, tuto skvělou knihu bych zcela minul. To by byla naprostá škoda. Jedná se o parádní, poutavé čtení. Stylizace je parádní, skvěle vtáhne do děje. Černobílé zpracování mi zde vůbec nevadilo. Není moc co vytknout, přesto si nechám jeden bod jako pojistku, kdyby byly následující čtyři pokračování o něco lepší, než je tento úvodní díl.
Finální hodnocení: 9/10
