Události druhé části pětidílné detektivní, vyvražďovací série začínají ihned na konci jedničky. Pro ty, kteří si nechtějí zkazit zážitek z úvodního dílu, se budu maximálně snažit prozradit co nejméně, přesto se asi nějakým zásadnějším spoilerům asi nevyhnu. Tuto recenzi tak prosím čtěte až po dočtení jedničky! Tím, že se jedná o na sebe navazující části jednoho příběhu, je vše propojené. Ti, kteří si jen chtějí číst mé recenze a neplánují sérii načítat, nechť tu zůstanou, rovnou se ponoří do mého textu. Opět se jedná o kombinaci filmu Tajemství loňského léta s knižní či seriálovou detektivní řadou Hercule Poirota, slavného detektiva, jenž neustále pronáší svou slavnou hlášku: „použít svou šedou kůru mozkovou“. Však podle jeho autorky se jmenuje jedna z hlavních postav Vražd z Dekagonu – všichni mají přezdívky podle slavných detektivních spisovatelů. Jsou totiž v univerzitním klubu, zabývajícím se tímto žánrem literatury. Jednoho dne je napadne udělat si terénní výzkum na malém ostrově, kde došlo ke čtyřem tragickým vraždám či úmrtím (to záleží, jak daleko se dostanete v samotném ději). Oběti jsou následující: manželský pár, žijící v tamním rodinném sídle, uklízečka a údržbář. To bizarní na tom je, že jedné z obětí chybí ruka. Nikdo neví, jak a proč se to vlastně stalo. Parta mladých nadšenců tam nemá absolutně žádný mobilní signál, na daný ostrov nikdo (či kolem něj) nejezdí ani nepluje, vyzvednutí mají být až za celý dlouhý týden. Ze začátku vše probíhá úplně v klidu, nic nenasvědčuje tomu, co má přijít – postupné vyvražďování, paranoia, kdo z nich je vrah. Co když si půjde jeden z „hrdinů“ lehnout a ráno už nevstane? Inu, vše je možné, nechci nic prozrazovat.
To by byla jedna příběhová linka, která je více přímočará, napínavá ale svižná. Klasické pojetí Tajemství loňského léta. Pak je tu ovšem druhá, kde dvojice ono původní úmrtí oněch čtyř osob tehdy na ostrově začne vyšetřovat. Proč? Přijde jim záhadný dopis, kde stojí: „že jsou vrazi.“ Pisatel moc dobře ví, co se stalo při plavbě na lodi. Úmrtí mladé slečny nebyla prý vůbec žádná nehoda. Naopak – to oni za to můžou, a proto musí zemřít. Tato linka je pomalejší, věrně postupem připomíná právě Hercule Poirota (v současné době vyšly dva remake jeho detektivek, mladší čtenáři si tak mohou již dnes dost staré detektivky nakoukat ve velmi povedené, moderní předělávce). Nikdo není svatoušek, ale každý si na něho hraje. Tak to bývá i v reálném životě. Pět dílů provází mnoho vražd. Každopádně nic se neděje nuceně, pokud čekáte klasickou vyvražďovací akční řežbu, budete zklamaní. Pokud vůbec nějaké mrtvoly čtenář na stránkách objeví, bude jich velmi málo. Stále je to žánr detektivní, ne slasher horor.
To nejsem já, on to byl!
Teď čtenáře silně varuji, budu zmiňovat konec prvního dílu! Po zavraždění jednoho z protagonistů se atmosféra radikálně mění – někdo z nich je se vší pravděpodobností onen vrah. Jenže kdo to je, jaký má motiv a předně jaká bude jeho další oběť. Jednička sloužila jako úvodník, kde se přijíždí na odlehlý ostrov, dvojka doslova nožem začíná tamní atmosféru pomalu krájet. Pokud jste viděli film The Thing (Věc), máte nyní přesnou představu, o čem jsou Vraždy v Dekagonu 2. Jeden z jejich kamarádů je navždycky pryč, jeden nebo i více lidí jsou do tohoto úmrtí zapojení. Jsou amatérští detektivové, využijí své znalosti při ohledání mrtvoly, některých stop či přemýšlení o motivu? Je lepší zabezpečit vstupní halové dveře, spát pohromadě nebo jednotlivě? Je dobré nechávat jednu ze slečen samotnou připravovat večeři? Co když je otrávená? Kdo z nich se nedožije dalšího rána? V naprosté frustraci se dokonce všech všichni ptají, ať se přizná viník. Do toho hlavní rýpal jen v klidu odvětí: „proč by se někdo přiznával, když tu má ještě práci.“ To úplně na klidu ostatních moc nepřidává. Může to být vlastně kdokoliv z nich. Nebo ne? Co když je vlastně všechno jinak? Pokud ano, jak to tedy celé je?
Autoři napětí gradují velmi postupně, byť na daleko méně stránkách, než má jednička. Druhý díl má sotva stopadesát, za to každá stránka je nabytá hutnou atmosférou, paranoiou i nedůvěrou. Příběh mě bavil vlastně úplně stejně jako v předchozí části, byť je zde minimální prostor pro detektivku, největší (maximální) důraz se dává na pojetí jako ve filmu The Thing – do poslední chvíle se neví, kdo umře, jak umře či jaký protagonista za tím vším stojí. Žánr se výrazně mění, je podán ve vysoké kvalitě. Já to přečetl, s menší pauzou, na jeden zátah. Původně jsem čekal, že to bude stejný koncept, ale opak byl pravdou – risk tvůrcům opět vyšel a byť se jedná o komiksovou mangu, kvalitou dokáže bez problému trumfnout i detektivní velikány. Králem pro mě stále zůstává Jo Nesbo a jeho Království, ale už se Japonci pomalu blíží tomu, co umí severská krimi nejlépe – stísněnou, ponurou atmosféru. Nejedná se jen o povinnou výplň mezi důležitými událostmi mezi jedničkou a trojkou, jako to měl Venom 3: Nespoutaný. Bez Vražd v Dekagonu 2 vám bude chybět podstatná část příběhu, proto se nedá vynechat.
Stylizace
Černobílé provedení této mangy mi už bez problému sedla. Výtvarná stránka je na vysoké úrovni, postavy jsou nakresleny velmi detailně i profesionálně. Nejbližší prostředí (vnitřky budovy, nábytek) má stejnou vizualizaci, to vzdálenější (vzdálenější menší ostrov, skaliska) je o něco slabší. Design postav i jednotlivé dialogy dokážou naprosto i naplno vtáhnout do vyprávění, což je to nejvíce stěžejní. Jako byste tam byli mezi nimi, cítili jejich strach, začínali cítit jejich paranoiu. Přemýšlíte, pozorně se díváte na jejich mimiku, hledáte sebemenší detail, co by někoho z nich mohl prozradit. O to horší je, že se neustále nedá cokoliv najít. To je to nejvíc depresivní. Vždyť autoři někde museli zanechat jakoukoliv indicii v jejich chování, pohybu či výrazu. Nebo alespoň by se mohl někdo z nich prořeknout. Tak hledáte, pátráte, zkoumáte. Do toho hltáte každou hlášku našich „hrdinů“. Konceptem se sice jedná o Tajemství loňského léta, ale kvalitou na úrovni The Thing.
Obálka (přední i zadní strana) je barevná, pěkná, nápaditá. Z pohledu marketingu dokáže rovnou prodat. Knížka tím, že je to japonská manga, se čte vlastně od konce – zprava doleva. Chvíli je to nezvyk, ale pak vám to ani nepřijde. Vše je přehledné, v textu se nedá vůbec ztratit. U Venoma 3: Nespoutaný jsem se musel hodněkrát vracet, protože to bylo zmatené. Zde nic takového nebylo. Autoři si dali tu práci, aby vše bylo naprosto perfektní.
Závěr
Vraždy v Dekagonu 2 nejsou jen levná výplň pro třetí díl. Jedná se o podstatnou část příběhu, kde paranoia, nedůvěra či podezřívání jsou zde každou vteřinu, každou stránku. Parta mladých amatérských detektivů mají jedno dost temné tajemství, někdo ho zná a rozhodl se je postupně pozabíjet. Vrah je však s největší pravděpodobností jeden z nich. Na opuštěném ostrově totiž nikdo jiný není. Nedá se kam schovat, kam utéct. Jediná možnost je počkat, než za několik dní přijede loď, aby je vyzvedla a dopravila na pevninu. Ta zásadní otázka zní: vydrží tak dlouho? Dvojka pokračuje i přímo navazuje na události prvního dílu, soustředí se výhradně na tuto mladou partu. Vedlejší dvojice, jež sama na vlastní pěst vyšetřuje, kdo jim zaslal výhružný dopis, je odsunuta stranou. Za mě se jedná o skvěle vygradovanou atmosféru se skvělou, detailní kresbou i dialogy hlavních postav. Zatímco jednička je mix Tajemství loňského léta a Hercule Poirota, dvojka je naprostý The Thing. A jde mu to setsakramentsky skvěle!
Finální hodnocení: 9/10
