Když v roce 2017 oznámilo tehdy neznámé studio Mundfish svou debutovou hru Atomic Heart, řada hráčů v ní spatřila nový Bioshock a titul se tak vyhoupl mezi jeden z nejočekávanějších vůbec. Tehdy ale ještě nikdo netušil, že bude nyní vzbuzovat takovou kontroverzi. Mundfish je totiž ruským studiem, což není dobrá vizitka v době, kdy Rusko stále vede válku s Ukrajinou a i když se tvůrci odvolávají na to, že jsou Kyperským studiem, tak jejich ruské kořeny zapřít nelze. Máme ale titul automaticky odsuzovat proto, že jde o titul ruské produkce? Odpověď zde nemůže být jednoznačná, jelikož studio ruskou agresi jednak neodsoudilo a také nevíme, kam výdělek poputuje. To se ale pohybujeme na politické hranici a tu nyní raději opusťme a pojďme se věnovat hře jako takové.
Atomic Heart nás vrhne do alternativní historie roku 1955, kde Sovětský svaz skutečně vzkvétá díky vynálezu Dymytrije Sechonova z roku 1936. Jeho speciální tekutý modul zvaný Polymer spustil technologickou revoluci, která pomohla nejen vyhrát 2. Světovou válku, ale také odstartovala závod v robotice a umělé inteligenci zvané Kolektiv. My se chopíme role Sergeje Nechayeva, jenž je veteránem zmíněné války, který je během bujarých oslav spuštění AI zvané Kolektiv 2.0, vyslán do komplexu Facility 3826, kde má asistovat zmíněnému startu. Cestou do komplexu je ale napaden roboty, kteří začali z ničeho nic útočit na personál komplexu.
Jak brzy zjistíme, za vším je jediný člověk, který sabotuje původní A.I. – Kolektiv 1.0 a ten se stane naším cílem číslo jedna. Hra nám postupně odhaluje celé pozadí příběhu i dějin, které k aktuálním událostem vedli. Celé je to pak jedna velká satyra na Sovětský Svaz a vlastně i celou Studenou válku, na kterou to ukazuje. Ačkoliv se na první pohled zdá, že hra vlastně oslavu režim, jde jen o krásné pozlátko, kdy na pozadí se děje přesně to, co byste čekali. Úvod ale každopádně ku aktuálnímu dění ve světě nemusí řadě lidem připadat v pořádku a upřímně i já se necítil zrovna komfortně, ale to šlo v zápětí stranou.
Musím ale zmínit, že příběh jako takový nejde zase tolik do hloubky, je vlastně hrozně povrchní a ničím v zásadě nepřekvapí. I kdybyste o hře nevěděli vše, tak vám za chvíli dojde, co za tím vším je. Oceňuji ale zakomponování slovanského folklóru do hry, jenž je nám podáván s jistou dávkou futurizace, ale to je vzhledem k produktu naprosto v pořádku.
Když jsem nakous úvodní sekvenci, je třeba říci, že vytváří skutečně Wau-efekt toho, jak je vše nablýskané a pompézní. Tomu pomáhá i vizuální stránka, která v exteriérech obecně vyráží dech. Mundfish si na titulu dali opravdu záležet, a když jsem se podíval na první teasery, tak titul s Unreal Enginem ušel pořádný kus cesty. Škoda jen, že v útrobách komplexu už to tak nepůsobí. Chodby vypadají sterilně a na jedno brdo a kromě vysloveně questových lokací, je vše jen smětí šedi a generických objektů, jenž jsou v každé místnosti totožné, jen jinde umístěné. A to upřímně zamrzí. Ale chápu, že prostě sterilní režim Sovětského svazu nejspíše i byl a vše muselo být striktně definováno, nebo se nám to tvůrci tímto možná snažili říci. Ale pohybujeme se v alternativní realitě a hlavně videohře. Přeci jen to mohlo být nápaditější.
Když se ale podívám na části přímo příběhově vymezené, tak jsem vlastně spokojen. Dokáží vytvářet ten správný dojem a evokují ve vás právě tu podobnost s Bioshockem. Škoda že jednotlivý design je tak nevyvážený a tyto skvěle zpracované lokace jsou střídány s těmi bez špetky nápadu. Na druhou stranu výkon hry je v podzemí stabilnější, než na povrchu, který je ale úplně něčím jiným a ohromí vás snad každým svým koutem. Také je pravdou, že venkovní prostor je vlastně otevřeným světem, zatímco prostředí komplexu už jsou více méně lineární, kdy sem tam máme možnost se k nějakému cíli dostat dvěma cestami.
Výkon hry je obecně menší otázkou. Osobně jsem ještě před psaním této recenze čekal na prvotní patch, který měl neuvěřitelných 64GB. Jen pro zajímavost, samotná hra na konzoli Xbox Series X má 72GB, takže patch ji přepsal prakticky celou. Ano, výkon se po patchi rozhodně zlepšil. Jelikož před ním bylo více patrné, že sem tam pokulhává snímkování, které z 60 dokázalo spadnout i na 30fps a to není ideální. Naštěstí patch toho vyřešil mnohé a zážitek je tak nyní daleko plynulejší.
Za mě asi největším problémem hry je základní nastavení ovládání, to úplně hází do koše nějaké nastavené standardy a přichází s něčím, co se vám buďto musí hodně rychle dostat do krve, nebo je třeba jej ručně celé přemapovat. Já hrál naštěstí skrze Xbox Elite ovladač, takže jsem si vše namapoval na míru, včetně spodních páček a musím opět říci, že si tento ovladač pro akční hry nemůžu vynachválit. Zážitek se skutečně razantně zlepšuje, což má v mých očích i pozitivnější vliv na Atomic Heart jako takové. Obecně je se ale ovládání příliš nepovedlo.
Ještě než hra vyšla a já sledoval řadu prvotních ukázek, tak jsem svá očekávání vrhal zejména k nápaditým nepřátelům. A tady se dostavil pocit uspokojení, i když je pravda, že musíte nejdříve zkousnout vlastně úvodní část, která má nějaké 4 hodiny, kdy se střetnete jen s humanoidními androidy a sem tam něčím dalším. Jakmile ale vylezete, tak se paleta nepřátel podstatně rozšiřuje a narazíte na designově opravdu nápadité kousky, které pak doplňují silnější nepřátelé, jenž zde zastupují bossy.
Naprosto mě dostal ten kontrast celé té Sovětské utopie a toho, co pod tím vším je, což je vlastně reflektováno i na těch strojích, co vás chtějí neustále připravit o hlavu. Ty v řadě případů působí dosti karikaturně, ale zároveň ve vás evokují jakýsi pocit nekomfortu a možná i jisté formy strachu. To je za mě velmi zajímavým aspektem.
Co jsem si ale užíval je samotná likvidace nepřátel. Jelikož je ve hře spíše nedostatek munice, tak jsem s palné zbraně nechával zejména na obtížnější “hmyz” a běžnější likvidoval za pomoci kontaktního náčiní, jehož hra nabízí několik druhů přes sekeru, palici, či něco s kotouči z cirkulárky. Za pomocí všech těchto kousků můžete nepřátele doslova rozkrájet na kusy, či řekněme vše rozdrtit. Ačkoliv tvůrci nepřínáší tak precizní systém trhání částí těl jako remake Dead Space, tak i musím říci, že i systém v Atomic Heart je naprosto uspokojující, takže pokud jste milovníky podobných gore “laskomin” tak budete nejspíše zcela spokojeni.
Jelikož jsme v době v jaké jsme, tak ve hře nesmí chybět i prvky rpg, kdy budeme vylepšovat nejen hlavního hrdinu, ale také zbraně, které máme k dispozici. Vše je pak odkázáno na součástky, které budeme sbírat všude po světě a snad ze všeho, na co narazíme. K tomu je nám nápomocna speciální rukavice, skrze níž všechny materiály sbíráte, ale také skrze ní můžete používat speciální schopnosti jako je výboj elektřiny, polymerový štít, telekineze a tak podobně. Schopností není mnoho, ale pro potřeby hry jsou naprosto dostačující. To samé se týká úpravy a tvorby zbraní, jenž nijak nevybočuje z podobně nastavených titulů.
Ať už ale máte k dispozici jakoukoliv zbraň, tak občas budete potřebovat také vlastní mozek a to k řešení různých puzzlů, kdy některé jsou nápaditější a jiné zase zcela prosté. Za mě je ale jejich kombinace vyvážená, byť bych asi uvítal méně zámků na dveřích, které je potřeba otevírat pomocí různých minipuzzlů. Zejména úvodní část je těmito zámky prolezlá, což je nejspíše dáno hlavně tím, že tvůrci nám vše chtěli v této části prakticky odkrýt.
Dávkování obsahu je obecně problém řady her. Osobně mám rád, když hra své karty odkrývá postupně jako tomu bylo v nedávném Hogwarts Legacy, tady nám ale tvůrci většinu z toho představí v první části hry a později, už toho tolik k odhalení není a musíte se tak vlastně spolehnout jen na nové lokace, nové nepřátele a příběh, který jak jsem řekl, není až tak překvapivý a nemá takovou hloubku, což mě skutečně mrzí a musím to opět zopakovat. Také nechápu, proč tu máme ve venkovní části nějakou věž na kterou je třeba se dostat. Ach, Ubisofte, co jsi to tehdy provedl. Ale dobře, zapomeňte na věže a pojďme si to shrnout.
ZÁVĚREM
Atomic Heart v mnoha ohledech předčil má očekávání a získal si mě svým světem, nápaditými nepřáteli a obecně hratelností jako takovou, na druhou stranu mě ale v několika aspektech zklamal, přičemž zde mířím na příběh, občas sterilní lokace v komplexu a tak trochu i dávkováním obsahu a jeho balancem, zejména v úvodní části. Jde tedy o nového nástupce slavného Bioshocku? Za mě tomu tak není. Jsou zde jisté podobnosti, ale jinak si kousek od Mundfish jede svou cestou, která je občas trnitá, ale rozhodně má co nabídnout, i fanouškům zmíněného kousku.
7/10
Datum vydání: 21. února 2023 – Potřebné místo na disku: 72GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o. – Česká lokalizace: NE
2 thoughts on “Atomic Heart – Recenze”