Final Fantasy VII Rebirth – Recenze
2 dubna, 2024V herním světě existuje plno známých sérií, které se nesmazatelně zapsaly do srdcí nejednoho z hráčů. V podstatě každý herní žánr zná několik takových, které společně utvářely a stále utvářejí herní svět takový, jaký ho známe. Ale pak zde existuje jedna série, která jako bájný Rhodský kolos ční nad všemi ostatními a i ta nejznámější se schovává v jeho stínu. A stejně jako onoho Rhodského kolosu, i sérii Final Fantasy málem pohltil prach.
Psal se rok 1987 a dnes již neexistující firma Squaresoft vydává první díl Final Fantasy. Tvůrčím mozkem a de facto otcem celé budoucí série byl Hironobu Sakaguchi. Ten vsadil vše na jednu kartu a v případě neúspěchu byl rozhodnut s tvorbou her skončit. Skutečnost, že čtete tuto recenzi svědčí o tom, že Sakaguchi a jeho tým dali život něčemu, co doslova definovalo žánr RPG jako takový. Hra vycházela z principů tehdy oblíbené série Dragon Quest, ale přidala i něco navíc. Tím byli hlavně náhodně generované souboje, systém magie a v neposlední řadě příběh. Je nutné si uvědomit, že se bavíme o době před 30ti lety a tehdy vznikající hry rozhodně nebyly o příběhu. Možná právě tento fakt se stal tím rozhodujícím. Final Fantasy se tak stala jednou z nejdelších herních sérií. Hlavní série ke dnešku čítá úctyhodných 16 dílu, které doplňuje několik spin-offů, starší díly se dostali na mobilní zařízení, existují 3 celovečerní filmy a několik anime seriálů. Tohle o sobě nemůže říct žádná jiná herní série a dost možná již žádná podobně rozsáhlá ani nikdy nevznikne.
Snad nejznámějším dílem celé série je Final Fantasy VII. Ten vyšel v roce 1997 a trvalo více než dvacet let, než tento klenot mezi hrami dostal remake, který hru představil i současným hráčům. Že se jedná o něco mimořádného je jisté už z té skutečnosti, že hra vyjde jako trilogie. Bohužel tak není úplně jisté, zda ti hráči, kteří první díl v roce 2020 dohráli, budou aktivními hráči i v době, kdy vyjde ten poslední, od kterého nás jistě dělí ještě mnoho let. Nechme ale zármutek stranou a pojďme se věnovat něčemu veselejšímu. Tím totiž druhý díl remaku Final Fantasy VII, který má podtitul Rebirth určitě je.
Příběh hry začíná přesně tam, kde skončil v minulém díle. Parta našich hrdinů po dramatických událostech opustila zatuchlé slumy Midgaru a vydává se vstříc nekonečným pláním světa, který si zaslouží zachránit. Bez toho, abyste znali a hlavně pochopili motivaci hlavních hrdinů a to proti komu bojují, nemá smysl se do Rebirth pouštět. Naštěstí vývojáři na toto nezapomněli a pro ty z vás, kteří se z jakéhokoliv důvodu rozhodli nezahrát si předchozí díl, nabízí hned v základním menu hry možnost nechat si Final Fantasy VII Remake zrekapitulovat. Díky tomu pochopíte, že Cloud společně s Tifou, Aerith a Barretem, dohromady tvořící skupinu Avalanche, prchají z Midgaru, jelikož jejich činy využila vše ovládající společnost Shinra tak, aby z nich udělala nepřátele systému a sama si tak ospravedlnila své hrůzné činy.
To ale není jediným problémem, kterým naši hrdinové čelí. Tím daleko fatálnějším je Sephiroth, který postupně odhaluje svou moc a svým vlastním, ačkoliv zvráceným způsobem se snaží z jeho pohledu přeměnit celý svět, což ale povede k jeho nevyhnutelné zkáze. To je myslím solidní základ toho, aby tvůrci na prostoru několika desítek hodin rozehráli jeden z nejkrásnějších příběhů, jaké hry za celou dobu své existence přinesly. Navíc, díky stále kupředu uhánějící technologii jsou ve hře hodiny a hodiny příběhových sekvencí, které dnes již těžko rozeznáte od normální hry. Je ovšem ale pravdou, že celá trilogie již nyní v mých očích trochu doplácí na svou obrovskou délku. Pokud bych měl odhadnout délku poslední části trilogie, která bude pravděpodobně největším dílem ze všech a spočítat tak, kolik času zabere dohrání celého remaku, dostanu se na hodnotu blízkou 200 hodinám. To je zkrátka moc a během hraní Rebirth jsem se často přistihl při tom, že jsem se již těšil, až hra skončí.
Začátek i konec přitom patří k dokonalé ukázce dramaturgické zručnosti, ale sem tam bych ocenil, kdyby některé pasáže nebyly až tak věrné originálu. Platí to hlavně pro dvě kapitoly hry. Obě jsou doslova narvané různými minihrami, které ale ve svém důsledku jen málo posouvají děj, nejsou ani nijak zábavné, ale zaberou neskutečné množství času. Chápu, že se tvůrci snažili co nejvěrněji držet obsahu původního dílu, ale co fungovalo na hráče před 20 lety, nemusí již fungovat dnes.
Oproti minulému dílu, který byl čistě koridorovou záležitostí, nabízí Rebirth naopak plně otevřený svět. Má to své obrovské plusy, ale zároveň i zápory. Mezi plusy rozhodně patří absolutně nádherný svět. Ty tam jsou ponuré a špinavé stoky Midgaru! Nyní na vás čekají trávou porostlé planiny, úchvatné pláže (Tifa v plavkách!!!), města v oblacích, bažiny kam se budete rádi vracet i vyprahlé skalní útvary. To vše v naprosto dechberoucí grafice, skvěle zvolených barvách a smyslem pro detail a funkčnost. Jen aby bylo jasno, svět Final Fantasy VII Rebirth není jeden obrovský plácek, ale jde o několik navzájem oddělených regionů, mezi kterými ale jde v pozdější části hry bez omezení cestovat. Každý z regionů má navíc svá vlastní specifika, i když základ toho, co v něm v rámci „open world“ aktivit můžete dělat je pro všechny regiony stejný. A tady se právě dostávám k těm záporům, které jsem zmínil na začátku odstavce.
Nechci aby to vyznělo tak jak to vyzní, ale sakra, doufal jsem, že vývojáři dokáží přinést něco jiného, než klasickou „Ubisoft“ šablonu. Když jsem poprvé musel vylézt na věž, která mi pak v okolí ukázala na mapě místa, kde se dá něco dělat, trochu mě polil pot. Když jsem pak zjistil, že v každém regionu je asi 5 úkolů, které se stále opakují, o moc lépe mi nebylo. A co hůř, v podstatě každý bod na mapě, každá ikona, slouží jako místo, kde funguje fast travel. Ve finále pak plnění úkolů spočívalo v neustálém skákání z místa na místo a opakováním stále stejných výzev. To jak mě to postupně přestávalo bavit je krásně vidět na tom, jak moc jsem který region „vyzobal“. První komplet, druhý skoro, třetí tak na půl a ty zbývající vůbec, tam jsem již plnil pouze hlavní úkoly.
Je pravda, že takto to mám u každé hry, ale u final Fantasy VII Rebirth jsem vskutku doufal, že fungování otevřeného světa bude něčím unikátní, místo toho jsem dostal tu nejvíc standardní verzi otevřeného světa. Abych ale jen nehanil, každý region je plný vedlejších úkolů od místních obyvatel, což dokáže nabourat jinak všudypřítomný stereotyp. A pokud máte skutečně hodně času, můžete se vrhnout do vodopádu všech možných miniher. Závody na Chocobech, atrakce v Golden Sauceru (takový lunapark), ale i plnohodnotné „hry ve hře“. První je Fort Condor, což je absolutní hovadina kdy postupně nasazujete jednotky, které musí zničit nepřátelské věže a pak Queen´s Blood, což je absolutní božárna. Je to karetní hra, ale snad první, která mě opravdu bavila hrát.
Putovat po tak krásném světě sám, no to by byl hřích! Cloud na to sám naštěstí nebude. Tifa, Aerith, Barret, Red XIII a později Yuffie Kisaragi, Cait Sith, Vincenta Valentin a Cid Highwind, ti všichni zcela zásadním způsobem budou Clouda na jeho cestě motivovat a často to budou právě oni, díky kterým se Cloud vůbec dokáže dostat z několika problému. Navíc, Cloud postupně propadá moci Sephirotha, který mu podsouvá vlastní vidění světa a bez opory přátel by nad Cloudem brzy získal absolutní moc. Během hraní tak narazíte na nespočet možností, jak s ostatními postavami prohodit pár slov. Podle toho jakou v rozhovoru zvolíte odpověď, bude narůstat pouto mezi vámi, což se následně projeví i v boji samotném. O tom ale později. Postavy ale nereagují jen na Clouda, ale mezi všemi funguje jasně viditelná chemie, které si vlastně ani nevšimnete, je zcela přirozená. Kromě hlavní party potkáte i plno vedlejších postav, které znáte z předchozího dílu a i u nich uvidíte jejich postupný vývoj. Clouda pak mohou během boje doprovázet další dvě postavy. Vývojáři ale chytře našli způsob, jak vás nechat hrát za všechny z postav a příběh tak často sledujete z různých perspektiv. I tak si ale myslím, že některé postavy vám k srdci přirostou více než jiné, mými favority se stala Tifa a Barret.
Soubojový systém nemůže být víc vzdálen originálu. Doba, kdy JRPG měli většinou tahové souboje je dávno pryč. Final Fantasy se již od patnáctého dílu daleko více přibližuje modernímu pojetí a minulý díl už byl doslova hack and slash akcí. Final Fanty VII Remake a Rebirth se pokouší být tak trochu obojím. Soubojový systém je primárně akční, tak jak to znáte z jiných her a dovolí vám klasicky rubat do protivníka, krýt se, nebo uskakovat. Během boje ale vaše postavy postupně získávají tzv. ATB body. Ty pak lze využít pro aktivaci různých skillů, kouzel atd. A právě tady se nabízí možnost kdykoliv souboj zastavit a v klidu se rozhodnout, co se bude na poražení konkrétního nepřítele hodit. Během souboje i v takové pauze lze měnit jednotlivé postavy a díky tomu mají souboje i svůj strategický rozměr podobně, jako tomu bylo v době, kdy vyšel originál.
Kromě kouzel musíte ATB body využívat i při používání předmětů jako jsou lékárničky, či granáty. Každá z postav má navíc možnost využívat různé styly boje, i mezi nimi jde přepínat. Cloud tak může místo rychlých útoků využít silnější, ale pomalejší údery, Barret umí ze své zbraně kterou má místo ruky vypálit salvu nábojů, Tifa zas v boji využívá různé speciální údery. Kromě ATB bodů postupně každá postava získává Limit Break, což jsou extra silné speciální útoky s vlastní animací a ještě jednou za čas možnost zaútočit ve spolupráci s jinou postavou. K tomu si nezapomeňte připočítat možnost vyvolat unikátní Summony, obrovská monstra a polobohy, kteří bojují na vaší straně. A jen tak na okraj, drtivou většinu speciálních schopností si můžete namapovat na rychlé zkratky a používat je bez nutnosti zastavovat čas. Nevím zda je to z předchozích řádků jasně patrné, ale soubojový systém a jeho funkčnost je dle mého ve vrcholné formě a nikdy mě nezačal nudit.
Kosit budete obrovský seznam nepřátel. Vymyslete cokoliv, potkáte to. Od všech možných zvířat, po obrovský hmyz a podivné neidentifikovatelné cosi. Na rozdíl od Final Fantasy XVI zde každé monstrum má své statistiky a různě reaguje na specifické elementy. Vždy je dobré při první konfrontaci tyto vlastnosti objevit a pak je využít. Pokud je nepřítel náchylný na oheň, stačí do souboje zapojit právě oheň využívající kouzla. Platí to i naopak, na některá monstra oheň žádný vliv mít nebude. Třešničkou na dortu jsou pak souboje s bossy. Že jde o naprostou vizuální podívanou asi nemusím dodávat, navíc je vždy podpořena skvělou hudbou. Nicméně si myslím, že trochu postrádají onu pompéznost jako ve Final Fantasy XVI, kde jsem v recenzi poznamenal, že je musel navrhovat absolutní magor. I tak ale patří k vrcholům celé hry.
Každá z postav může používat několik zbraní, ale vždy jen jeden konkrétní typ, který se liší jen statistikami. Cloud tak bude mít vždy obouruční meč, Tifa vždy okované rukavice atd. Kromě zbraně pak každé postavě můžete nasazovat brnění a různé talismany. Tyto věci lze i upgradovat, ale podobně jako v jiných JRPG i tady je systém craftování spíše povrchní a klidně bych se bez něj obešel. Všude po světě se válí úmorné množství materiálu, ze kterého pak můžete vyrábět různé předměty, nebo lektvary na léčení. Vzhledem k tomu, že během hraní nasbíráte podobných předmětů obrovské množství a navíc získáte i dostatek financí pro jejich nakupování, je výroba předmětů skoro zbytečná. Do zbraní a předmětů pak lze vkládat tzv. Materie, což jsou takové větší kuličky tvořené Mako energií. Díky tomu si můžete vytvořit nekonečné množství různých buildů, jelikož právě Materie zde nahrazují kouzla a speciální schopnosti. Za souboje samozřejmě získáváte i XP body, které pak můžete investovat do Folia, což je obdoba klasického stromu dovedností. Každá z postav má svůj unikátní a výhodou je, že ho můžete kdykoliv resetovat a zkusit ho poskládat tak, aby vám více vyhovoval.
Jako obvykle si na konec recenze nechám technický stav hry. A popravdě to nebude úplně veselá část. Již Final Fantasy VII Remake na konzoli Playstation 4 měl v době vydání značné rezervy a Rebirth, který sice běží na násobně výkonnější konzoli se zase musel vypořádat s nutností přenést hru do otevřeného světa. To si vybralo svou daň. Hra obsahuje dva režimy zobrazení. První nabízí rozlišení blízké 4k, ale hra běží jen ve 30fps. I tak si ale všimnete viditelného doskakování předmětů, stínů které jen pár metrů před vámi připomínají jen rozmazaný flek a sem tam narazíte i na skutečně ošklivou texturu. Druhý režim pak nabídne 60fps, které hra navíc po celou dobu dokáže slušně udržet. Bohužel, v tom režimu má hra hodně nízké rozlišení a díky použití agresivní metody upscalingu je navíc obraz neuvěřitelně rozmazaný a to až do takové míry, že u postav jen pár metrů před vámi nepoznáte, jestli má nebo nemá otevřené oči. Trochu to vylepšil nedávný patch, ale stále je to daleko od ideálního stavu.
Já se nakonec rozhodl celou hru odehrát ve 30fps, protože ostatní produkční kvality jsou natolik vysoké, že jsem si zkrátka na ne úplně plynulý obraz raději zvykl. Hra navíc v plno aspektech trpí určitým archaismem například v tom, že ač se odehrává v otevřeném světě, je to svět vesměs prázdný v tom smyslu, že se až na výjimky nedá vstoupit do žádné budovy a například vegetace na pohyb postav vůbec nereaguje. Přitom jiné předměty, jako sudy a bedny se od postav odráží jak gumové míčky, což ale také nepůsobí zrovna věrohodně. Co mě ale nejvíc vadilo byly donekonečna se opakující situace, které jsem ke konci hry již absolutně nenáviděl. Uvedu dva příklady.
V prvním hraje hlavní roli kuřeti podobný tvor se slupkou ořechu na hlavě, kterého pravidelně potkáváte. Ten se pak náhodně někam rozeběhne a dovede vás k vždy stejné autobusové zastávce, kde vždy na stejném místě leží cedule, kterou vždy stejnou animací zvednete a tím si odemknete další z desítek bodů pro rychlé cestování. V druhém příkladu hraje hlavní roli fotograf, kterého potkáte vždy při první návštěvě nového regionu, on si vás vždy vyfotí a pak vám ukáže jedno místo na mapě, kde si můžete vyfotit nějaké hezké panorama. A pan fotograf má vždy stejné oblečení a vždy stejnou repliku. Podobných věcí je ve hře obrovské množství a je vidět, že autoři plno věcí zkrátka recyklují. Vše je navíc hrozně zdlouhavé a zabere to hodiny času, který bych raději využil hraním, než sledováním stále stejných situací.
ZÁVĚREM
Hodnocení, které jsem hře nakonec dal už jste asi viděli. Přiznám se, že tentokrát to není ona křišťálově jasná známka, během hraní jsem se často přistihl při tom, že bych raději sáhl po známce o bod nižší. Nakonec jsem si uvědomil, že i přes některé výhrady je Final Fantasy VII Rebirth úžasnou hrou s nádhernou grafikou a hudbou, s výborně napsanými postavami a poutavým příběhem. Navíc, v porovnání s hrami které vychází je vidět, že autorům skutečně záleželo na tom, aby takovou klasiku, jako je víc než dvacet let starý originál převedli do moderní podoby se ctí. Stydět se rozhodně nemusí a já se nemohu dočkat chvíle, až poslední část trilogie zakončí jeden z největších herních příběhu všech dob.
9/10
Datum vydání: 29. února 2024 – Potřebné místo: 145,7GB
Distributor ČR: CENEGA Czech – Česká lokalizace: NE
Svého prodejce hry Final Fantasy VII Rebirth můžete vyhledat na Zboží.cz
