Herní společnost Ubisoft si na závěr letošního roku připravila trochu netradičně hned tři velké tituly, které se snaží poprat o náš čas a peníze. Tak trochu Černého Petra si vytáhlo řecké dobrodružství Immortals: Fenyx Rising, které bude muset o potenciální zájemce bojovat se Cyberpunkem 2077, přičemž po marketingové stránce je zastíněno vlastními bratry v podobě Assassin’s Creed: Valhalla a Watch Dogs: Legion. Toto postavení není pro nově připravenou značku vůbec přívětivé. Zvlášť, když už od samotného oznámení je na hru nahlíženo jako na klon The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Tehdy jsme tento kousek znali pod názvem Gods & Monsters. Postupné formování hry ale vnuklo vývojářům nápad na změnu, což nakonec vedlo k názvu, který si možná všichni na dlouhou dobu zapíší do paměti. Proč? Jelikož Immortals: Fenyx Rising je pravděpodobně tím nejlepším počinem, který Ubisoft za poslední roky vyprodukoval. Paradoxně za něj můžeme vděčit chybě během vývoje Assassin’s Creed: Odyssey.
Jak se říká, tak ty nejlepší věci vznikají náhodou a zde to platí na 100%, aneb když vám skvělý nápad vnukne lodička s kyklopy. Přesně to dalo vývojářům z Quebecu podnět k vytvoření jejich aktuálního kousku. Hry, jenž sází na řeckou mytologii, ale zároveň dokáže být svou. Už během první cut-scény jsem tušil, že budu uvrhnut do něčeho neotřelého a v jistém smyslu originální. Neměl jsem však vůbec ponětí o tom, že mě čeká velkolepé dobrodružství, které svou tématiku vlastně nebere tak úplně vážně a s trochou nadsázky zde najdete solidní analogii s filmovou sérií Deadpool. Ne, skutečně mi nehráblo a ani nic na hlavu nespadlo. Jelikož vám garantuji, že to co zažijete v příběhu Immortals: Fenyx Rising, nikde jinde nepoznáte.
V analogii se zmíněnými filmy ale nehledejte žádnou brutalitu, hektolitry krve, ani létající končetiny, byť odlétajících potvor si užijete do sytosti. Jde zejména o dosti specifický humor, jenž je vlastně založen na prostých dialozích, nejčastěji vedených Prometheem a Diem v průběhu celé hry. Děj jako takový se vlastně skutečně ubírá tak, jak je nám vyprávěn. Takže když s Fenyx, tedy hlavním hrdinou, či hrdinkou, skočíte do první Jámy Tartaru a ještě se k nim dostanu, tak z úst Dia vůči Prometheovi uslyšíte, že je teda po vás, máte to spočítané a je konec. Po deseti minutách ve hře se tak spustí závěrečné titulky, v tak trochu netradiční formě. Zde přichází jistá podobnost s prvním filmem Deadpool. Titulky totiž vůbec neobsahují jména autorů hry, pod vším je vlastně podepsán Zeus a občas Prometheus jako ten flundrák, co je zodpovědný za tento „hrozný“ scénář. Jistě originální nápad to není, ale víte co? Funguje to! Nebudu skrývat, že jsem se u hry častokrát nepopadal za břicho, jak mi z očí prýštili slzy smíchem.
Fúze mezi Diem a Prométheem funguje na výbornou a nikdy neomrzí, byť jsem si myslel, že k tomu v takové polovině hry dojde. Nedošlo. Vlastně je obdivuhodné jaká kvanta textu byla třeba na konto vyprávění zpracovat, aby se dialogy neopakovaly, či neztratily nic ze své osobitosti. Kouzlo tkví v tom, že vývojáři do vyprávění, které se vlastně nebere příliš vážně, naprosto geniálním způsobem zakomponovali řeckou mytologii a božstvo. Do toho vstupuje postava Fenyx, u níž bych taky jistou analogii s postavou výše zmíněného mutanta našel. Naše hrdinka má dosti specifický charakter. Dá se říci, že je do všeho značně zapálená a bere vše tak trochu s nadsázkou a občas se ke všemu staví tak jako lážo-plážo. Při setkání z každým bohem z ní čiší čiré nadšení a chová se jak nadržená školačka při koncertě Justina Biebera. Pokud si vzpomenete na scénu v druhém Deadpoolovi, v němž se poprvé objeví Juggernaut, tak přesně situaci nejlépe vystihuje to, co se vám snažím říct. Jen si odmyslete ty vulgarismy a roztržení vedví. Hlavní hrdina, či v mém případě hrdinka, je osobnost. Lehce si k ní najdete vztah a bude vás bavit, od začátku do konce. Chemie s touto postavou funguje na výbornou.
Dalo by se říci, že na skvěle napsaných postavách vše stojí a padá. Ve hře jich je plno a nemohu o žádné mluvit jako o zbytečné. Můžeme se bavit o samotném božstvu s osobitými charaktery, ale také o hlavním záporákovi, jímž je bájný Tyfón. Zlotřilý titán uvězněný v samotných útrobách Tartaru, jenž touží po jediném – zničit bohy. To se mu zde téměř podařilo, ostatně zůstal pouze Zeus a frajírek Hermes. Vítězství se zdálo být na dosah, jenže do toho přichází právě naše hrdinka, která Tyfónovi solidně hne žlučí. Titán nám tak do děje také mnohdy promlouvá se svými ďábelskými plány a teoriemi o tom, jak Fenyxina pouť brzy skončí v zapomnění. Ano, Tyfón je charakterem, který jsem mohli ve hrách, či filmech, vidět už mnohokrát, ale je to fuk. Pro potřeby hry je to přesně ta perzóna, kterou zde potřebujete a zapadá do skládačky jako perfektní dílek puzzlu.
Když už jsme u puzzlů, tak ty tvoří poměrně velkou část hratelnosti, stojí doslova na stejné úrovni jako akční pasáže. Většina z nich je založena na vaší bystrosti a vnímavosti samotného prostředí. Logika je v některých případech také na místě. Ne vždy je třeba vyřešit jen rébus. Sem tam je třeba využít i vaší rychlosti a přesnosti, zejména při zdolání jakých si opičích drah. Puzzly jsou sice součástí kde jaké hry, ale zde jsou skutečně nápadité a je vidět, že vývojáři mohli skutečně popustit uzdu fantasii. Já se u jejich řešení skutečně bavil, což se mi příliš často nestává.
Mrkneme-li se na akční části, tak zde je patrné, že vychází z posledních dílů Assassin’s Creed. To ale vůbec nevadí. Funguje to stejně dobře jako v uvedené sérii, možná dokonce lépe, ale to už je otázkou vkusu. Mě osobně velmi nadchly ony specifické featury, či spíše schopnosti, které vám propůjčí samotní bohové a jenž samotnou hru ozvláštňují. Hra tyto vlastnosti odemyká pozvolna tak, jak pronikáte dále do hlubin příběhu. Tento způsob kvituji, jelikož zde máte stále co objevovat, a pro mnoho hráčů to bude jistě hnacím motorem kupředu. Ostatně zisk něčeho nového je vždy jistým zadostiučiněním. Musím se přiznat, že z počátku mi dělali souboje problémy. Při papírování, či úskoku, byla přeci jen potřeba větší preciznost. Chtěl jsem-li navíc provést nějakou z speciálních schopností, musel jsem počítat s tím, že mě to bude stát drahocennou výdrž. Každý chybný krok vás může stát zdraví, či život. Autoheal je totiž sprosté slovo. K léčení je třeba lektvarů, či granátových jablek. A ne neválejí se na každém rohu.
Pokud bych zde mluvil o dlouho probírané podobnosti s hrou The Legend of Zelda: Breath of the Wild, pak je spotřeba výdrže jednou z nich. Solidní částí hry bude pro vás tou největší překážkou právě samotná výdrž. Spotřebováváte ji totiž prakticky při každém úkonu – při běhu, speciláních schopnostech, ale i při lezení na výše položená místa. V těchto výšinách se mohou nacházet potřebné Ambrosie, truhly s vybavením, či v pozdější části i úkoly. Pro dosažení těchto výškových cílů máte dvě možnosti, najít si co nejjednodušší cestu, což vždy nejde, nebo šplhat přímo, jen musíte počítat s tím, že každý zbytečný krok může být fatální a způsobit pád byť jedno natažení ruky od vrcholu. V tomto směru jsem si okamžitě vzpomněl právě na zmíněnou exkluzivku od Nintenda, kde výdrž plnila stejnou funkci. Rozhodně bych za tu největší podobnost nebral vizuální zpracování. I když ano, jistá podobnost zde je.
Poslední Zelda měla svůj osobitý vizuální styl. Ten si z části půjčuje i Immortals: Fenyx Rising, ale nikoliv v takové míře, jak se může zdát. Prakticky se to týká pouze vegetace. V případě zbytku vývojáři přeci jen kladli větší důraz na detail. Ať už se ve hře rozhlédnete na jakoukoliv stranu, pak se dočkáte úchvatných scenérií, které si budete chtít užívat plnými doušky. Hra nabízí několik unikátních oblastí vystihujících jednotlivé charaktery bohů, jenž budete během tohoto dobrodružství zachraňovat. Během hledání ztracené božské esence Afrodity se tak budete pohybovat po nádherných zelenavých pláních. Okolí Areovi pevnosti pak vše podléhá zkáze, kterou sebou nese každá válka, alespoň tak daná oblast působí. V jisté míře bych ji mohl nazvat pustinou, ale to bych Areovi dost křivdil. Chřtán Tartaru, země Tyfóna, to je pravá pustina plná nebezpečných nepřátel. Když mezi tyto potvory zabloudíte v nesprávnou chvíli, bude vás to stát život. A tak bych mohl pokračovat dále. Ve hře je celkem šest unikátních oblastí, z nichž každá na vás dýchá jinou kouzelnou atmosférou.
Technicky se můžeme bavit o té nejlépe zpracované hře, která za posledních pár let od Ubisoftu vyšla. Během mé pouti napříč Zlatým ostrovem jsem nenarazil na žádný bug, či chybu. Optimalizace funguje na jedničku. Hra nabízí na konzoli Xbox Series X dva grafické režimy. Jeden preferuje tradičně grafickou kvalitu a rozlišení, a ten druhý framerate. Já vždy preferuji kvalitu, ale v tomto případě je výhodnější se pustit do hraní v 60 snímcích za sekundu. Rozdílů ve vizuální kvalitě je poskromnu. Prakticky jde jen o vykreslování detailů na velmi vzdálených objektech, či místech. I tak ale scenérie působí úchvatně. Budete-li trvat na vizuální kvalitě, pak vás mohu ujistit, že 30 snímků v režimu kvality je skutečně skálopevných a nic vás tak od hraní vyrušovat nebude. V tomto titulu je tak skutečně vše o osobních preferencích. Spokojeni ale budou naprosto všichni.
Herní svět je úchvatný, to už jsem zmínil výše. V každém jeho koutě na vás čeká nějaké to dobrodružství spojené s příběhovou linkou. Nejde však o jedinou aktivitu, kterou lze na místním ostrově provádět. Po celé jeho šíři můžete hledat truhly se surovinami, či vybavením. Značnou část aktivit tvoří i různé puzzly, jenž vám poskytnou přístup k Cháronovým mincím, ale také Pokladnice Tartaru, které vždy představují zajímavou výzvu pro každého z nás. Uplatníte zde vše, co se během hry naučíte. V pozdějších fázích i schopnosti, jenž během hry získáte od bohů. Na konci každé takové pokladnice pak nalezneme Diův blesk. Do unikátních útrob Tartaru se ale mnohdy podíváme i v rámci samotného příběhu. Aktivit je zde více, ale vždy plní podobný charakter jako puzzly samotné. Občas je třeba zahrát na velkou harfu, či splnit nějakou výzvu. To vše pro to, abyste získali ony Cháronovy mince.
O doplňkových aktivitách nemluvím jen tak. Mnohdy souvisí s vylepšováním vaší postavy. Hra je víceméně koncipována tak, aby se nic nedělo v případě, že je chcete ve větší míře ignorovat, jen musíte počítat s tím, že to v pozdějších fázích hry bude podstatně obtížnější. K vylepšení postavy slouží výhradně jen Svatyně Bohů. Právě na tomto místě můžete všechny získané suroviny proměnit ve výhodu. Diovy blesky vám pomohou zvýšit úroveň výdrže. Ambrosie slouží zase pro navýšení healtbaru. Bez Cháronových mincí není možné vylepšovat vaše schopnosti, či se učit novým. Pak jsou tu samozřejmě i běžnější suroviny, které můžete sbírat prakticky po celém světě. Ty vám umožní vylepšení vašeho vybavení. Tyto úpravy statistik probíhají na obecné úrovni, což jsem vítal. Jednotlivé zbroje, helmy, či zbraně se liší pouze speciálními vlastnostmi a vy se tak nemusíte vzdávat svého oblíbeného gearu jen proto, abyste si zlepšili statistiky.
Někomu se způsob vylepšování postavy nemusí pozdávat, ale já v něm však žádný problém neviděl, spíše naopak. Konečně se vývojáři rozhodli jít proti zavedeným standardům. Sice se může zdát, že je tento systém neintuitivní, přeci jen nemůžete si postavu vylepšit, kdy chcete, ale na druhou stranu vývojáři každou aktivitu ohledně vylepšení postavy okořenili velmi zábavnou animací, na kterou se čas od času rádi podíváte. Vylepšování postavy navíc není třeba provádět neustále, či nejste k tomu nijak nuceni. Hra vás na tuto potřebu možného vylepšení upozorní. Zejména ve chvíli, kdy se chytáte vstoupit do fáze, v níž je třeba čelit některému z bossů.
Bossové patří k tomu nejlepšímu, co ve hře potkáte. Každý je unikátní a je k němu potřeba náležitě přistupovat. Navíc zde máme několik úrovní takových protivníků, když nepočítám samotného Tyfóna, tak záchrana každého z bohů zahrnuje poměrně lítý souboj na život a na smrt s nějakou tou bájnou stvůrou. Nebudu zde povídat, že jsou souboje tak náročné jako v Dark Souls, to nikoliv. Výzvou ale jsou a to dostatečnou. Na každém bossovy se mi líbil jeho design, jenž opět čerpá z řeckých eposů a bájí. Vedle těchto větších soupeřů se budeme muset utkat i s padlými hrdiny, které Tyfón proklel a představují zde nižší, rovněž lítou, třídu boss fightů. Narazit tak můžeme na Achillea, Odyssea, či Hérakla, které je třeba porazit a vymanit je tak s titánova prokletí. Pokud tak neučiníte, Tyfón bude využívat jejich stínů k tomu, aby vás zastavil. Což rovněž může vyústit nepříjemné potyčky.
Nechci se tu chvástat jen nad tím, jak skvěle jsou jednotlivý bossové, či prokletí hrdinové, zpracovaní. Uznání si zaslouží i běžní nepřátelé, které mohou tvořit běžní řadový padlý vojáci, medúzy, minotauři, kyklopové a řada dalších tvorů z řecké mytologie. Velmi často je jejich přítomnost dána lokalitou, v níž se budete pohybovat. Já jsem neskutečně šťastný, že vývojáři využili řeckých bájí a mýtů z toho nejširšího možného spektra. Jelikož to dává dohromady velice rozmanitou sebrankou bytostí, které se vás budou snažit zastavit ve vaší snaze porazit Tyfóna. Je třeba také říci, že ne každý tvor na ostrově se vás bude snažit zabít. Některé si můžete i ochočit a následně používat jako mounty. Vrcholem je samozřejmě mýtický Pegas. Nicméně věrným přítelem se může stát i Fosfor – prakticky jde o ptáka Fénixe, který v příběhu sehraje také velmi zajímavou roli. Pokud se vám ale nebude líbit podoba ohnivého ptáka, můžete si zvolit i jiné skiny.
Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, jak celou recenzi zakončit. Immortals: Fenyx Rising si sice půjčuje řadu prvků z jiných her, ale s velkým údivem z toho nevychází žádný myšmaš, ale fungující kousek, který vás dostane svým světem, hratelností a zejména skvěle napsanými postavami. Mě osobně se líbí zejména nadhled, se kterým tvůrci k vývoji přistupovali. Už dlouho jsem neměl možnost hrát hru, jenž dokázala zavedenou tématiku takto originálně zpracovat, ještě k tomu s náležitou dávkou humoru. Pokud by někdo označil tento kousek studia Ubisoftu z Quebecu za kopírku poslední Zeldy, měl by si ihned nafackovat. Zážitek z každé hry je skutečně diametrálně velmi odlišný.
ZÁVĚREM
Immortals: Fenyx Rising je hrou, která si mnoho herních prvků půjčuje z jiných titulů, ale mění je v originální zážitek, jenž nešetří humorem, zajímavými charaktery a nádhernými scenériemi. Z chyby ve vývoji se zrodil klenot mezi hrami společnosti Ubisoft. Jde tak o černého koně letošního roku, který vás nezklame, dáte-li mu šanci. České titulky jsou pak třešničkou na již tak vynikajícím dortu.
Datum vydání: 3. prosince 2020 – Potřebné místo na disku: 24GB
Distributor ČR: COMGAD s.r.o.
6 thoughts on “Immortals: Fenyx Rising – Recenze”