Když v květnu 2019 vyšla hra A Plague Tale: Innocence, nečekal jsem, že jde o první kapitolu dnes již třídílné série, která s každým dílem dokáže probudit toliko emocí jako málokterá. Právě poslední vydanou kapitolou, kterou je paradoxně prequel s názvem Resonance: A Plague Tale Legacy, jsem měl nyní tu možnost projít a stále zůstávám v jistém úžasu a pln různých pocitů, jenž ve mě po dohrání zůstaly. Pokud něco tvůrci z francouzského studia Asobo umí, tak je prodat vám postavy, svět, lore a vyvolávat emoce a to i v případě, že do hry promluví podstatě více akce.
Abych byl zcela přesný, tak příběh nás zavede 15 let před události A Plague Tale: Requiem, tedy druhého dílu, jenž nás zavede na mýtický řecký ostrov, který nám vypráví jeden z největších antických mýtů o labyrintu a minotaurovi, což je něco s čím jsem absolutně nepočítal. Upřímně jsem titul tak nějak nechtěně zvládl absolutně ignorovat a věděl jsem, že se prostě jen chystá. Možná chyba, ale právě to ve mě možná dokázalo vyvolat ještě trochu silnější vlnu pocitů, než kdybych téma hry znal. Obecně se totiž netajím tím, že miluji antickou mytologii obecně a právě mýtus o labyrintu s minotaurem my vždy přišel jako jeden z nejzajímavějších, pokud jde o jistou míru mysticismu/tajemna. No a tvůrci si toho jsou naprosto vědomi a tak jsme dostal do rukou něco, co jsem nečekal a co mě naprosto pohltilo jako labyrint sám.
Trochu obejdu to, že tvůrci až moc okatě staví na silných ženských charakterech s každou svou hrou, ale sakra, čert to vem. Sophia je naprosto skvěle napsanou postavou, jejíž vlastní hra vás v tom jen umocní. To samé ale platí o každé další postavě, jenž ve hře potkáte, i když nemají tolik prostoru. Je cítit, že ty vztahy tam nějaké jsou, že fungují a v rámci nějakých událostí se také vyvíjí. Emoce, které tu v rámci tří odstavců zmiňuji, jsou jedním z velmi důležitých pilířů zážitku, která krásně podtrhují příběh jako takový, jenž by si snad zasloužil i náležité zfilmování.
Hra nabízí několik zásadních zvratů a odhalení, některá sice jsou trochu očekávaná, ale přesto fungují na jedničku. Navíc, celý příběh skvěle graduje až do samého finále, a tedy nikdy neztrácí nit. To je dáno také tím, že tu máme vesměs velmi lineární průběh, který jen sem tam nabízí trochu otevřenější lokace, kde je možný nějaký ten průzkum, či trochu jiný přístup. Ano, nejde o další megalomanský open-world, ale to je jedině dobře, ostatně obě předchozí hry v rámci série A Plague Tale mluví sami za sebe.
Mě osobně uchvátil hlavně přístup tvůrců k samotnému mýtu, kdy tu máme i skrze Sophiinu schopnost ozvěn minulosti, vidět nějaké události z očí samotného Thésea a podíváme se tak i do dob největší slávy vlády krále Mínoa (dle legend je labyrint pod palácem Knossos na Krétě, jen taková vsuvka). Autoři dokázali na původní příběhu vystavit svůj vlastní, dát všemu adekvátní lore tak, aby fungoval s jejich světem a světe div se, toto koření zafungovalo naprosto na jedničku. Od hry jsem se prakticky nemohl odtrhnout a chtěl vědět, jak to celé bude dál. Co bude tím konečným tajemstvím, jak to celé s tím labyrintem je, co z ním je a tak dále.
Už jsem to nakousl. Design světa je poměrně lineární, ostatně tu máme 14 kapitol, kdy každá má svůj jasný začátek a konec a není moc možností, se na některá místa vrátit, takže pro lovce všech kolektiblů, to není možná nejpřívětivější, ale já sám vím, že si tuhle jízdu dám za čas znovu. Linearita jednotlivých úrovní ale umožnila, že svět vypadá naprosto fantasticky a dlouho si nepamatuji hru, kde bych byl ohromen scenériemi, které vidím, někdy ohromen i jistými pocity sklíčenosti, jenž některé lokace vyvolávali. Pochopitelně má tento přístup i stinné stránky, takže na některá místa, která byste se normálně dostat mohli, se nedostanete, jelikož tam jsou prostě hranice úrovně. Další hraní pak taky nedovolují jiný přístup, takže znovuhratelnost zde má smysl zejména kvůli ději jako takovému.
Jiný přístup si nevyberete ani v rámci přístupu k nepřátelům, jenž jsou tvořeni zejména několika druhy vojáků, byť jsou tu i jisté raritky. Nemůžete si totiž vybrat možnost, že byste se kolem nich jen proplížili jako v předchozích dílech série. Tady tvůrci více kladli důraz na akci a tak se zde musíte téměř vším probojovat. Soubojový systém je poměrně jednoduchý a dnes již standardní, útok, kryt a úskok. Nicméně chybí uzamknutí na soupeře, a útoky tak vedete jednoduše nasměrováním páčky. Osobně mi to nevadilo, ale nic proti různým gustům. Určitě nápomocný je i kop, hlavně v momentech u různých říms, či háku v případě, že chcete někoho stáhnout, či přitáhnout.
Jelikož tu máme několik tříd vojáků, tak je třeba ke každé třídě přistupovat trochu jinak, některé nedokážete odkopnout, na jiné neplatí hák, atp. Sophiiny schopnosti ale můžete postupně vylepšovat. Nečekejte ale nic komplexního. Obecně jde o pasivní bonusy, či nějakou evoluci standardního útoku. Strom schopností je také velmi prostý, a vzhledem ke stavbě a hry je také dostačující. Schopnosti odemykáte skrze náležitý počet bodů resonance, které buďto naleznete po světě, či za vyhrané souboje se soupeři.
V rámci různých skrytých míst, či hrobek pak můžete získávat různé předměty jako náramky, náhrdelníky, korálky, či třeba mince, které poskytují další pasivní schopnosti. Což platí i pro meče, jichž je ve hře cca osm a každý z nich nabízí jen jiný pasivní bonus. V zásadě mezi nimi není žádný větší výrazný rozdíl.
Souboje tedy nejsou nic unikátního a v zásadě nepřináší nic nového, co už tu nebylo viděno v minulosti u jiných titulů. Nápaditější mi přišli puzzly, které si hráli zejména se světlem a jeho soustředěním na různá zrcadla, či čočky. Kdy kolikrát byl skutečně oříšek přijít na to, jak světla správně namířit, abych se dostal dál. Obecně ale nečekejte něco, co by vás mělo na hodiny zdržet. Tvůrci sice chtěli zapojit naše mozky, ale zároveň odtrhnout od dění. Obtížnost je tedy nastavena tak akorát. Mě se v tomto hlavně líbil prvek Sophiina deníku, kde jste museli cestu najít skrze kresby v něm, skvělý nápad, jenž měl ale prostor jen v první třetině hry.
Resonance: A Plague Tale Legacy je vizuálně úchvatnou hrou to bez debat. Ostatně tvůrci nám už s minulými díly ukázali, že tohle umí. To samé se dá říci o optimalizaci. Necítil jsem absolutně žádnou potřebu hrát na režim výkonu. Za prvé, akce není tolik a za druhé hra běží naprosto plynule i na režim kvality, kde navíc nejste ochuzeni o rozlišení ani detaily. Vzhledem k povaze hry, i doporučuji nedělat kompromisy ve vizuálu, který je pak už jen geniálně doplněn zvukovým podkresem, jenž vás pak už jen dostane tam, kde vás tvůrci chtějí. Hudba hraje tam kde má, hlavně hraje to, co je třeba, aby podtrhla danou situaci a dění. No a přidejte si k tomu ještě české titulky, a není vlastně o čem.
ZÁVĚREM
Resonance: A Plague Tale Legacy potřetí dokazuje, že tvůrci z Asobo jsou mistři story-tellingu a vizuální prezentace, ve spojení se skvěle napsanými postavami. Příběh čerpá ze slavného mýtu o labyrintu a minotaurovi jak nejlépe jen mohl, a zároveň vše spojuje s již známým lorem světa A Plague Tale. Hra trochu ztrácí na nepříliš výrazné akční složce, což ale vyvažuje design úrovní a přístup k hádankám. Pro někoho může být mínusovým faktorem i silná linearita, ale to už je pak čistě na každém z nás. Důležité je jedno. Jestli máte rádi hra se silným a zajímavým příběhem, schopné ve vás vyvolávat jakékoliv emoce, tak tohle je naprostá povinnost. Fanoušci předchozích dílů? Rovněž a ostatní? Vlastně tu není nic, co by vám mělo bránit si hru jít zahrát, jelikož jednoduše stojí za to.
8/10
Testovaná verze: Xbox Series X / Datum vydání: 27. srpna 2026 / Potřebné místo: 60,45GB / Distributor ČR: Playman.cz / Česká lokalizace: ANO – titulky
