Jako malý kluk z periferie mě do žánru automobilových závodů zasvětil jeden spolužák z nižšího ročníku, který dostal od svého strejdy na Vánoce PlayStation 1. Já stále čekal, o několik měsíců poté se také dočkal. Zatím mi ukázal Gran Turismo 1, já měl pusu dokořán. Sice mi to tehdy moc nešlo, pokaždé mě totiž porazil, ale já i tak chtěl jak první, tak druhý díl. Pirátské verze nebyly finančně natolik nedostupné, abych musel dále chodit ke svým kamarádům. Do dvou let jsem přešel na PS2, pořídil si Gran Turismo 3, Burnout 2, 3 i Revenge či Need for Speed Underground, jež je pro mě to nejlepší z celé série. Po velmi průměrném Burnout Paradise City jsem na závodní žánr zanevřel, teprve před asi dvěma či třemi lety si zahrál „Needy“ Unbound, které se mi dost líbily. Vzhledem k tomu, jak je všichni extrémně nesnášeli. Mně ten koncept naprosto sednul, hratelnost byla fajn, obtížnost NPC nepřátel optimální.
Po další několikaleté odmlce přišel Screamer, jehož závodní filozofie je vskutku originální, avšak má své mouchy. Tohle je vlastně hra, obsahující natolik kladné stránky i do značné míry záporné, až jsem se udivoval zahraničním kolegům, že ji ohodnotili známkou 8,5 z deseti. Pokud milujete žánr ať realistických automobilových závodů či jednodušších, ale za to (pro mě) zábavnějších arkád, dáte mi za pravdu v jednom zásadním bodě: v jednoduchosti je síla. Není moc dobré hratelnost přehlcovat nebo komplikovat. Čím víc vývojáři hráče zahltí tunou nepotřebných, zbytečných funkcí, o to horší poté má samotný zážitek do startu až do samotného cíle. U Screamer to často šlo do takového extrému, až se u mě neustále navyšovala touha tento titul odinstalovat a již se k němu nikdy nevrátit. Zároveň tu byl i druhý protipól, dávající mi naprosto fantastický herní zážitek, jež tu v současné době naprosto slabé konkurence (když nepočítám Forzu, ostatní je slabota) vyplňuje prázdnou díru na trhu. Pro pamětníka, jenž si prošel sérií Burnout (včetně dílu na PSP), mě Screamer přijde zbytečně komplikovaný, možná až v některých momentech kvůli špatné optimalizaci umělé inteligence NPC zbytečně těžký. To naštěstí vyčítali i zahraniční kolegové, takže v tom nejsem sám. Jako úplný imbecil na arkádové závodění se také necítím. Kde je tedy chyba, především pak – v čem?
Příběhová část je ve výsledku jedna třetina celé hry. Bohužel zde se pomalu dostáváme k zásadnímu záporu, jež se však dá vyřešit opravným balíčkem (stále nedorazil, byť jeden již vyšel, ale netýkal se tohoto tématu). Tzv. Tournament je rozsáhlá dějová linka, kdy máte jak pěkné filmečky v Cel-shaded podobě (ostatně kompletně celý Screamer má tento koncept), pak konverzace, které jsou statické. Třetí část tvoří samotné závody, kde plníte jednotlivé úkoly. Většinou se tak seznamujete s dosti komplikovaným herním mechanismem, o to více blbě rozvrženým nastavením ovládání. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel, jak vypadá práce testerů konkrétního titulu, zde se to dělo téměř neustále. Padaly otázky typu: „jak vůbec někdo dával vývojářům zpětnou vazbu, nahlašoval řádně nedostatky, proč se to v tomto stavu pustilo do prodeje?“. V první řadě je třeba zmínit hodně elitní umělou inteligenci NPC. I na nastavení Story obtížnosti se některé závody doslova nedají dokončit. Své soupeře vidíte i půl kilometru před sebou. Toho posledního. Vy musíte vyhrát. Jak? Nevím. Skutečně nemám absolutně žádné ponětí. Asi si říkáte: „prostě jsi imbecil a neumíš to hrát“. To mě upřímně napadlo také, takže po mnoha pokusech zvítězit a tím pádem se posunout v ději více kupředu, jsem si řekl, proč prostě nezkusit Arcade mód. Obtížnost Very Easy. Schválně, jak to bude probíhat zde.
Téměř v nějakých 99 procentech případů naprostá výhra mé osoby, všechna rivalská auta byla ve vzdálenosti klidně i tři sta metrů od mého zadního nárazníku. Vyhrávám, ale po celou dobu jsou soupeři hodně daleko za mnou. Asi se ptáte, proč si tedy nezvednu obtížnost na Easy a už nemusím brečet. Inu, pěkné prd. Zde jsem zase většinou někde uprostřed. Nedosáhnu ani na páté místo z celkových, tuším, šestnácti. Střední variantu jsem ani raději zatím nezkoušel, protože to by dopadlo. Jak je to tedy možné? Testeři dle mého názoru nedali zpětnou vazbu právě vývojářům, takže brutální náročnost si vybírá svou daň. Pokud tohle dáte svému děcku a on to dá na první místo, asi bych už neměl nikdy zkoušet závodní žánr. Není možné, aby tohle někdo zvládal zajet v top příčce, zároveň se u toho vůbec nezpotit. Mě to celkem odradilo, protože arkády hraji od svého dětství, nikdy jsem nezažil, že bych na snadné nastavení obtížnosti byl někde úplně vzadu. Pokud si vyberete možnost Story Mode, očekávám, že se bude jednat o procházku růžovým sadem. Určitě by mě nenapadla možnost, že namísto příjemného odpočinku po náročné práci či velmi nudném školním dni, nastoupí tvrdé, nelítostné sado maso, kde nedostáváte na holou něžným bičíkem z chmýří, nýbrž však kovovou těžkou tyčí. Nikdo nechce neustále prohrávat, navíc při nastavení na příběhový režim. Když si kupujete hru za dva tisíce, chcete si vybrat buď nenáročný průchod, vybalancované závodění nebo bestiální řežbu, kde budete dostávat kopance do zadku od první sekundy na samotném startu.
Ono to vypadá vlastně takto: začínáte jako poslední, musíte se probít v těsných uličkách města před všechny ostatní. Vy máte boost (turbo), oni však také. Jak je dokážete předehrát, pokud jsou podmínky úplně stejné, oni jsou navíc ve výhodě při startu, a navíc jsou bezchybní řidiči? Nevím, nemám sebemenší tušení. Půjdu se po napsání recenze podívat na YouTube, jak to jde těm nejlepším hráčům na těžkou obtížnost. Za mě to chce prostě opravný balíček, který v den psaní recenze stále nedorazil. On jeden sice dnes vyšel, ale vůbec se netýkal právě tohoto problému. Dalším výrazným negativem je nastavení ovládání tlačítek i samotná mechanika. Vy (kromě režimu Tournament, jež vše otevírá postupně) máte rovnou zpřístupněné všechny funkce: boost, shift, shield, attack i overdrive. Co to znamená, k čemu to slouží?
Zleva tedy: zrychlení, pokud si nabijete právě shift, jež funguje pouze při včasném zmáčknutí L1 při řazení vašeho auta. Čím více shiftu naklikáte, tím rychleji se vám zpřístupní zrychlení. Štít pak slouží jako obrana proti útoku, který můžete provádět i vy, ale oboje se vám postupně při správném řízení musí aktivovat. Jízda je klasicky R2 plyn, L2 brzda. Do toho máte kromě boostu na L1 i shift na tom stejném tlačítku. K tomu všemu máte ještě někde tlačítko pro štít, útok se provede držením R1. Rychlost průměrné jízdy je dvě stě kilometrů v hodině. Připočtěte si ještě neustálou nutnost driftovat v zatáčkách, kterých je zde požehnaně. V praxi musíte vlastně mačkat de facto úplně vše během krátkých několika vteřin či dokonce setin sekund. Pokud tohle tester zkoušel a neměl s tím problém, musel být na silném tripu, protože si to jinak nedovedu vysvětlit. Ovládání se mi nakonec podařilo změnit k lepšímu v nastavení, ale samotná mechanika hry změnit nejde. Na jednu stranu tedy máte kolem sebe naprosté bukkake, kde všude všechno lítá a vy doufáte, že to neslíznete vy.
Opět něco z praxe: jedu si takhle druhý, zbývá mi poslední kilometr. Náhle to přijde – obrazovka začne červeně blikat, že se blíží nějaký rival, který aktivoval útok. Bum, sundá vás. Ostatní vás předjedou, vy skončíte tak desátí. Z šestnácti. I když jste vyhrávali. Všichni jsou jako sardinky namačkaní úplně na sebe, což je také chyba designu. Gran Turismo to má férově vymyšlené – rozestupy jsou zde naprostou nutností i standardem. Zajištuje se tak ona vyváženost při finálním projetím cíle. Zde do poslední chvíle nevíte, jestli se z prvního místa neposunete na jedno z těch zadních. Tohle však neplatí opačně – pokud jste jedni z úplně posledních, do konce závodu to tak i s největší pravděpodobností zůstane. V moment, kdy máte větší ztrátu před ostatními soupeři, je pak vyloženě nemožné je dohnat či dokonce třeba předjet. Na tom ještě musí vývojáři v následujících opravných balíčcích pořádně zapracovat. Jak je možné, že v příběhovém Tournamentu na obtížnost Story mode nedokážu být jako první, ale v on-line režimu, kde máte často i špičku v oboru, jsem většinou byl kolem devátého místa, jednou i čtvrtý. Skuteční hráči jsou daleko horší než umělá inteligence, která očividně nepřipouští vaši sebemenší chybu a sama absolutně žádnou nedělá. Tohle se prostě dít nemá, základem závodního žánru je excelentní optimalizace mechanik i samotné jízdy, protože bez ní se to stává nehratelné.
To byly veškeré zápory, nyní ve zbylém textu se budu zabývat jen pozitivy. Začnu tím prvním – máte na výběr hodně jezdců/aut, tratí i samotných módů. Vozidel je celkem patnáct, okruhů až třicet dva, režimy jsou následující: Arcade, Tournament, On-line. To se pak dále dělí. Jezdce s jejich auty si otevíráte postupným závoděním v jakémkoliv z těchto tří módů. Nemusíte být vůbec první, stačí se jen zúčastnit jakéhokoli závodu, který následně dokončíte. Screamer náhodně vybere výhru: nová trať, řidič, součástku pro tuning (jen na okrasu, nezlepšuje finální efektivitu vozidla), obrázky či hudba v galerii. Pokaždé něco dostanete, od jedné věci až po celkem tři najednou. Tournament jsme již probrali, multiplayer si nechám na následující kapitolu, takže nám zbývá Arcade. Ten se dále dělí do různých podskupin jako klasické závody, jízda s parťákem (umělá inteligence) proti zbytku rivalů, projetí okruhu na co nejkratší čas nebo třeba stihnout dojet k určitému úseku trati do určitého časového určení. Pokud odsouhlasíte smluvní podmínky vývojářům, vaše statistiky se budou vyjímat na nástěnce všech hráčů po celém světě.
Dozvíte se tak např., že já zajel dvanáct tzv. checkpointů, nejlepší hráč jich dal sto dvacet. Ano, tolik! Kdybych chtěl být politicky nekorektní, jen si odfrknu se slovy: „no, jo, Asiat. Ti se pro tohle narodili.“ Nechápu, jak někdo mohl udělat takový počet kontrolních bodů v jedné trati s tak těsným časovým limitem. Za mě je to úplně mimo běžné chápání obyčejného týpka z paneláku. Všechny minihry v Arcade mě neskutečně baví, obtížnost na Very Easy mi zajištuje naprosté vítězství, při nastavení o level výše se jedná již o zajímavou výzvu, kdy končím většinou někde uprostřed. Za to si užiji neskutečnou jízdu v ultimátní rychlosti za vyřazování jednotlivých oponentů mezi sebou. Neustále vidíte vybuchující auta, řidiče, co si zapnuli turbo a předjíždějí vás jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Jako koncept je to zábava, ale samotné provedení herních mechanik je zbytečně složité. V rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu opravdu nechcete neustále klikat, jak magor, na tlačítko L1 jenom proto, abyste měli možnost boostu. Burnout tohle neměl, byl v základu naprosto primitivní, a proto měl takový úspěch.
To, co je na Screamer vyloženě zábava, je hraní proti ostatním hráčům z celého světa skrz cross-play nebo v rámci split-screen proti jednomu, dvěma či třem kamarádům na jedné obrazovce. Já si vyzkoušel multiplayer, někteří rivalové byli zkušení, jiní ne tolik. Ti nejlepší ode mě byli vzdálení klidně i kilometr a půl, ti hodně špatní byli těsně za mnou. Naštěstí. Nejhorší pocit je ten, když víte, že za vámi už nikdo jiný není. Některé tratě jsou dobré čistě na nonstop driftování, proto je dobré vzít auto přímo uzpůsobené na to. Pro více rovné okruhy je logicky vhodné si vzít rychlejší vozidla. Samotné čekání na začátek závodu není nijak tragické, trvá cca třicet sekund. Nijak dlouhé to není, prvně si vyberete své auto (ale zavčas, protože kdo dřív přijde, ten dřív mele), trať se zvolí automaticky, zcela náhodně. Po jejím dokončení dostanete nějaké ty příjemné bonusy (nové okruhy, hudební skladby, tuningové části nebo vozidla), následně si opět vyberete svého řidiče a jde se znovu. Takhle stále dokola. Jedete v masivním houfu šestnácti lidí, namačkaných těsně na sebe, někteří použijí boost, jiní vás vyhodí ze silnice. Některé předjedete, ty ostatní je lepší kontrolovat ve zpětném zrcátku. Nikdy není nic pevně dané, z prvního místa se bez problémů přesunete na desáté místo během špatně „zdriftované“ zatáčky a následného nárazu do kraje vozovky. Hra vás obnoví do asi jedné sekundy, je to ve výsledku instantní, avšak i ta jedna vteřina je v tomto titulu velmi moc.
Během této malé chvilky vás předjede půlka rivalů. Celková mapa má buď tři nebo pět kol, budete jezdit jak za dne, tak v noci, v centru města, ale v odlehlých docích, továrnách, zalesněných opuštěných silnic. Za krásného, slunného počasí, tak ale i během vydatného deště. On-line režim je zatím přístupný jen jeden, ten základní. Pak jsou uzamčeny (v době psaní textu) další dva. Každopádně i ten jeden stačí. Sice nevyhraji, ale užiji si tunu zábavy v naprosto zběsilé, šílené, rychlé arkádové jízdě, kdy nikdy nevíte, jak za pár sekund dopadnete. Je to něco jako v Marathonu – dokud neproběhne Exfil, pracně sesbírané zbraně, vylepšení či top batoh mohou být navždy pryč. Respektive u jiného hráče. Ve Screamer můžete být první čtyři kola první, v pátém těsně před finální čárou vás kdokoliv může vytlačit z vozovky či předjet se zapnutou overdrive mechanikou. Já se neskutečně bavím, jen by to chtělo ještě doladit, co se týká jednotlivých herních funkcí. Burnout by měl být vzorem, série nemá asi šest dílů pro nic za nic. Každopádně stále se jedná o vysoce návykovou hratelnost a chybí zde ona kvalitní konkurence.
Dalším významným kladem je krásné animované audiovizuální zpracování. Ať filmečky či jednotlivé závody vypadají skvěle. V té extrémní rychlosti (i Vin Diesel by mohl závidět) ve výsledku nemáte moc čas koukat kolem sebe, takže vám nádherné noční město nebo venkovská krajina celkem unikne ze zorného pole, ale nezoufejte – po každém okruhu si můžete vybrat možnost zpětného záznamu (odtud mimochodem vznikly i fotky do recenze), kde se můžete již v klidu kochat přenádherným designem ať velkoměsta či „vesnických“ cest daleko za centrem. Pokud se vám líbí grafický styl např. Borderlands, budete jako doma. Část z tohoto konceptu grafiky si půjčil i všemi (kromě mě) nenáviděný Need for Speed Unbound s jeho kritizovanými „mlžnými opary“ od skřípění pneumatik během rychlého startu a brždění. Natolik strhávané hráče, že vývojáři nakonec dali možnost tuto funkci vypnout. Mně se líbila, já si ji tam nechal. Stejnou originalitu předvedl i samotný Screamer, jež kromě Auto Modellista (PS2) disponuje asi jako jeden z mála právě Cel-shaded zpracováním v závodním žánru. Oproti Gran Turismo sérii se jedná o příjemnou změnu, protože jezdit neustále v realistickém prostředí, které se navíc bere hodně vážně, může být časem nakonec velká otrava.
Ve Screamer se nic nebere vážně (alespoň to tak nevypadá), charaktery jsou vtipně navržené a pes za volantem, co umí řídit, je top záležitost. To jsem opravdu nikde předtím neviděl. Co se týká plynulosti, hra běží pouze na šedesáti snímcích za sekundu v naprosté stabilitě. Já mám odehráno přes deset hodin čistého času a nedošlo k jedinému, byť i nepatrnému, zakolísání. Grafické zpracování je navíc ostré, není rozmazané (kromě momentů, kdy je to nutnost v rámci zvýšené rychlosti, ne kvůli omezenému výkonu konzole). Já hraji na PS5 PRO, takže u klasické verze nemohu soudit. Za to ruku do ohně nedám. Zvuky výbuchů aut, motorů, brzdění či čehokoliv dalšího včetně hudby, jsou super. Tam není co vytknout. Kdybych chtěl být hnidopich, jen bych poznamenal, že Burnout 3 měla daleko lepší soundtrack, který žádná závodní hra nikdy nepřekonala. Každopádně v audiovizuálním zpracování není ani jeden zápor. Jen klady.
ZÁVĚREM
Screamer je zběsilá, šílená arkádová záležitost, která je vysoce nadprůměrná. Má několik vážnějších záporů, které by se měly buď v rámci opravných balíčků přepracovat či v druhém díle rovnou vynechat. Jednak je to až moc geniální umělá inteligence NPC postav v rámci módu Tournament, což je příběhová část. Poté je dalším problémem až moc komplikovaná herní mechanika, kdy musíte neustále mačkat tlačítko L1, abyste si nabili boost. K tomu máte na R1 při kratším přidržení útok, plyn je na R2, brzda na L2. Neustálé přehazování prstů úplně ničí ten pocit z naprosto extrémně rychlé jízdy, která se skládá z klasického předhánění rivalů a jednak z driftování. Vše v jednom okruhu. Tratí je třicet dva, vozidel kolem patnácti. Nudit se opravdu nebudete. Hra mě bavila, i když byl pro mě Need for Speed Unbound o trochu hratelnostně vypiplanější záležitost. Jeden bod strhávám za nevyváženou umělou inteligenci, další za komplikované ovládání (dá se přenastavit, ale jádro mechaniky zůstává), poslední bod za sice zábavné závodění, avšak v porovnání s elitní konkurencí ještě trochu pokulhává. Screamer je velmi dobrý titul, ještě ale má co zlepšovat. Do kompletního napsání recenze (28. března) nevyšel opravný balíček, co by vyřešil problém s brutálně kvalitní umělou inteligencí (i v režimu Story – tomu nejlehčímu!), jež brání samotnému průchodu v režimu Tournament. On-line mód je zábavný, nepadá, nečeká se nijak dlouho. Kdyby se opravila daná výtka (zahraniční novináři vytýkají to stejné), bylo by to o bod vyšší závěrečné hodnocení. Pokud jste fanoušky arkádového závodění, milujete multiplayer či máte kamarády, kteří s vámi půjdou závodit v rámci split-screen, běžte a kupte si ji.
7/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 26. března 2026 / Potřebné místo: 35GB / Distribuce ČR: Playman.cz / Česká lokalizace: NE
Leave a Reply