True Fear: Forsaken Souls 3 – Recenze
24 února, 2026Je mi už třicet šest let a část svého dětství jsem strávil hraním her u svých spolužáků či kamarádů. Čím jsem starší, tím více vzpomínám. Jeden z kluků z vyššího ročníku na základní škole měl jak konzoli SEGA, tak i PC, umístěné u jeho otce v pracovně. On byl umělec, moc na něho nechodil, takže my měli pokaždé jistotu několika hodin hraní. Jednou se cestou v buse má parta zmínila o jednom titulu, ze kterého každý ve škole doslova šílel. Jmenovala se Posel Bohů a byla založena na principu klikací adventury (v angličtině Point and Click games). Prostředí bylo ve 2D. Pokud jste se chtěli dostat do jiné místnosti či lokality, museli jste kliknout (od toho se odvíjí celý tento subžánr) do jakéhokoli rohu obrazovky monitoru, abyste se následně přesunuli dál. Já to naprosto hltal, ale v devíti letech jsem ještě neměl vyvinuté logické myšlení k řešení jednotlivých puzzlů či analýzou dialogů s NPC postavami. Pro mě bylo nejlepší sledovat mé starší spolužáky, jak se s tím dokážou popasovat. No, upřímně – ani jim to moc nešlo, ale dokázali se dostat přes první level. Tím, že se výhradně zaměřuji na konzole (předně PlayStation), Posel Bohů unikal mé pozornosti a vzdaloval se čím dál tím více. Jedná se o mou nedokončenou hru, jež mě dokázala naprosto očarovat. Asi se dá ještě někde najít, ale konkurence ho dokáže adekvátně nahradit.
Na PS Store pro PlayStation tu jsou dva díly Broken Sword, Syberia Remastered či právě True Fear. Na Forsaken Souls trilogii jsem narazil před necelým měsícem, když jsem bádal, co bych mohl dát jako Herní Tip Týdne. Do výplaty daleko, v sekci slev mi vyskočil první i druhý díl. Já oba málem minul, jelikož těch her tam bylo zrovna velké množství. Po pár minutách přehrabávání, co si vybrat mi opět vyjel True Fear 1 a já se detailněji podíval, co to vlastně je. K mému překvapení se mělo jednat o hororovou verzi Posla Bohů! Z obrázků to vypadalo jako solidní retro výlet, který mi dost chybí, jelikož hry typu Call of Duty: Modern Warfare 3 nejsou úplně to, co ve svém věku vyhledávám. Než jsem nastoupil do redakce RespawnPoint, nikdy mě tituly od nezávislých, menších studií nepotkaly. Já se jim upřímně i dost vyhýbal, protože udělat audiovizuální zážitek o pěti lidech s minimálním rozpočtem je šance jedna ku miliardě. Po dokončení prvního Forsaken Souls mi nedošlo, že se jedná právě o ni. Ona je ta unikátní hra, která se může pyšnit matematickou kalkulací jedné ku miliardě. Naprosto mě pohltila, za osmdesát korun (cca čtyři dolary) se jednalo o nutnou koupi. Rovnou došlo jednak k napsání Herního Tipu Týdne, kde dostala mé maximální doporučení, za druhé byla na PS Store stále sleva na dvojku. No, kdo by otálel. Stáhl, za pár dní dokončil a byl opět nadšený. Sice ne tolik, jako u prvního dílu, ale stále se jednalo o špičku v tomto subžánru. Její zápor tkvěl v otevřeném světě, který byl bohužel na tento typ hry až moc velký, já se v něm často úplně ztrácel a musel se neustále dívat do mapy, kde se dá udělat nějaká interakce. Děj končil otevřeně, já si říkal, kdy bude trojka.
Pak jsem zjistil něco děsivého – první díl byl vydán už v roce 2018, dvojka o rok později s tím, že třetí díl bude, ale datum není přesně stanoveno. Začalo mé pátrání, jak to se závěrem trilogie vypadá, naštěstí mi po chvíli vyjelo neurčité datum někdy v tomto roce. Já jen doufal, aby to nebyl prosinec, čekat skoro deset měsíců bych opravdu nedal. Do týdne titul vyšel. Já měl ještě na starost recenzi k Yakuza 3 remake i Dragon Quest 7, takže True Fear musel chvíli počkat. Nyní, když píšu tuto recenzi, mám kompletně dokončeno. Je devět ráno, od deseti od večera předchozího dne jsem makal na hádankách v Aktu 2 i 3, abych mohl text co nejdříve vydat a zároveň zjistit, jak to všechno bylo. Příběh je totiž vlastně úplně něco jiného, než byste na začátku prvního dílu čekali. Tím, že se projekt táhnul skoro deset let, může nakonec děj někomu připadat ohraný, ale tehdy to muselo být fenomenální.
O čem to vlastně celé je
Co jsem se dočetl z vývojářského deníčku, její tvůrce Dmitry Voronov, ruský vývojář, který měl několikrát pozastavené bankovní účty, musel se přistěhovat zpět ke svým rodičům, přišel o investory, vyhodil investora, který nadělal víc škody než užitku a hlavně – trval si na svém, neustoupil okolnímu tlaku to vzdát a dokázal to! Má svou herní trilogii, která je dle mého v tomto subžánru (ale i obecně) jednou z nejlepších trilogií ve videoherní historii. Proto je důležité si neustále stát za svým, pracovat na tom i obětovat svému projektu úplně vše. Buď to vyjde nebo to skončí tragicky. Zde se to povedlo na výbornou. Příběhově je první díl vlastně takový komorný duchařský thriller, kde hlavní představitelka Holly se ocitá v domě, kde původně bydlela, ale před mnoha lety se dávno odstěhovala a začala nový život jinde. Proč se vrací? Přišel jí dopis od sestry, ať dorazí. Je otázka, jestli jste již jedničku hráli nebo ne, abych nevyzrazoval jednotlivé části děje, jen opatrně mohu říct, že když na sestru nakonec narazíte, nebude to zcela radostné setkání. Vy, co jste hráli i dvojku, víte, kam se děj posunul (ostatním doporučuji hrát celou trilogii od začátku).
Trojka navazuje doslova na konec předchozích událostí, takže se Holly ocitá z ničeho nic v troskách města, kde vyrůstala, jež bylo zasaženo zemětřesením. Musí přijít na kloub všem událostem z jedničky i dvojky, což znamená: zjistit, co se stalo s vaší rodinou, do jak velké míry je zapojena záhadná sekta, co se stane, když se všechny tři fragmenty dávného boha opět spojí. Nechci více prozrazovat, jen podotknu několik poznámek, abych nevyzradil a tím pádem nezkazil všem zážitek z příběhu – není to tak, jak se na první pohled zdá, čtete všechny jednotlivé záznamy, jež se válejí po jednotlivých lokacích. Všechny obsahují klíčové indicie k pochopení děje, protože vývojáři neměli moc technických možností vše odvyprávět skrz cut scény. Já mohu jen sdělit, že to, co se nějak zdálo, skončilo tak, jak bych vlastně vůbec nečekal a mile mě to překvapilo. Stále se jedná o aktuální téma ve společnosti, kde se z toho stává neřešený, doutnající problém. Pokud jste z toho moc nepochopili, je to správně. Tak to má být, vy si to jděte zahrát! Pokud si říkáte, že tomu stejnak neporozumíte, neboť nemáte perfektní angličtinu, mohu vás zcela uklidnit, celá trilogie je v češtině na výborné úrovni. Jen v jedné, jediné pasáži jsem našel chybně uvedený rod. Namísto ženy se uvedl muž. Titulky, rady, tipy, záznamy – vše v našem krásném rodném jazyce! Nikdo už tak nemá záminku se již déle vymlouvat, že by tomu stejnak moc nerozuměl.
Point and Click
Tento subžánr ve výsledku vymřel. Může za to touha hráčů, jež si spíše žádají moderní tituly jako God of War: Ragnarok nebo Marvel´s Spider-man 2. Mě klikací adventury již značně chybí, narazit na nějakou je naprostá vzácnost. Trefit se do té kvalitní je rarita. Po dlouhých letech vyšel první díl Syberie v remasterované podobě, ta dopadla také na výbornou. Broken Sword má na PS Store dva díly, ale tím to asi tak končí. Díru na trhu zaplnil právě True Fear, kde je hratelnost postavena na hledání, objevování, klikáním, vkládáním určitých předmětů do různých předem připravených puzzlů. Jednou potřebujete klíč, protože jsou dveře zavřené. Musíte chodit po 2D lokacích, každá z nich je samostatná, pro vstup do další musíte kliknout šipkou buď vpředu, dozadu, doleva nebo doprava. Hledáte, nacházíte, znovu opět pátráte, co byste mohli kde použít, zkombinovat nebo zničit. Hádanky nechci vůbec vyzrazovat, takže dám příklad jen několika z nich. V jedné z pozdějších lokací v jedné místnosti v obytné rezidenci naleznete záclonou poodhalený vstup do dalšího pokoje. Jenže pozor – na zemi je položená past na medvědy. Kdybyste šli dál, minimálně se vám zlomí noha, ne-li zcela utrhne. Co s tím? Hra dává instinktivně drobné rady, takže musíte najít něco, čím zneškodnit či vyřadit z provozu danou překážku. Jaký předmět to má být, kde ho najít – to už neprozradím. Základem True Fear 3 je chodit po jednotlivých prostředích, snažit se najít cokoliv, co sem tam zabliká žlutě. To znamená, že se jedná o klíčový předmět, který jde buď sebrat, zkombinovat s něčím či jakkoliv jinak použít v další nutné interakci.
Hratelnost je tak postavena na řešení rébusů, chozením po chodbách v naprosto vynikající hororové atmosféře za doprovodu skvělé hudby, která navíc, dle dostupných informací, byla zdarma k použití. Když nejsou peníze, nastupuje improvizace. Čím méně financí, tím spíše se vytvoří něco zajímavého. Titul bych nejlépe přirovnal k prvním dílům série Resident Evil v kombinaci s několikrát zmíněným Poslem Bohů. Z přiložených obrázků zde v mé recenzi si uděláte zbytkovou představu, jak hra vlastně vypadá. Pro milovníky hororů, adventur či logických hádanek se stává právě tento titul nutnou koupí. Během hraní jsem narazil asi na tři pro mě ne moc pochopitelné hlavolamy, z toho dva byly naprosté peklo. Pokud nevíte, jak dál, ale zároveň chcete ve svém průchodu dále pokračovat, vývojáři přišli s něčím, čemu se říká, přístupný herní design. Kdykoli bez jakékoli penalizace (jediné omezení je, že nedostanete achievement za nepoužití nápovědy) můžete dlouze stisknout na ovladači kolečko, hra vám rovnou puzzle vyřeší sama. Vy tak pokračujete radostně dál, aniž byste museli strávit týden, dva nebo i rok (jeden můj bývalý spolužák strávil celých dvanáct měsíců u Resident Evil: Code Veronica X, kde nevěděl, jak otevřít hned za začátku kufřík) jejím řešením.
Tuto možnost jsem využil celkem třikrát během celého svého průchodu, což je stále naprosté minimum, neboť jednotlivých rébusů to jsou vyšší desítky. True Fear je na tom doslova založen. Jaké jsou ty ostatní? Výborné, člověk musí hodněkrát zapojit svou šedou kůru mozkovou, přemýšlet, bádat i rozjímat, aby na to přišel. Je to přesně ten koncept, jež v současném videoherním průmyslu tolik chybí. V kombinaci s hororovou tématikou s mixem psychologického thrilleru se jedná o nejlepší možnou variantu pro ty, kteří si chtějí zažít retro časy, kde v partě přemýšlíte nad tím, jak, a hlavně kam použít to velké kladivo, když nemůžete projít skrz vodu pod elektrickým proudem. To, co vývojáři naštěstí pustili z hlavy, je otevřený svět, jaký byl ve dvojce. Zde se princip hratelnosti vrátil zpátky ke kořenům jedničky – menší lokace, za to více interakce v daném prostředí. Neustále si tak musíte namáhat mozek, pamatovat si, co jste kde sebrali, udělali či stále neudělali. Kde chybí něco dokončit či otevřít. Pokud náhodou zapomenete, vývojáři opět titul zpřístupnili pro širokou veřejnost svou skvěle zpracovanou, přehlednou mapou. Na ní vidíte jednotlivé lokace, místo, kde právě jste, a vykřičník označuje oblasti, kde se dá něco udělat. Pokud tedy budete delší dobu bezradně bloudit či si rovnou vzteky trhat vlasy na hlavě, nezoufejte. Použijte mapu, ta vám dost poradí.
Staré, dobré časy
Retro styl True Fear je to, co mě na první pohled zcela pohltilo i očarovalo. Mně to připomíná hry, které jsme ve skupině hráli před dvaceti pěti lety na základní škole, hltali každou animaci i každou lokaci. Jedná se o 2D prostředí, jež je z části statické, z části se hýbe. Např. když teče voda, tak vidíte její plynulý pohyb. Nebo vrány létají. Avšak těchto momentů každopádně moc není. Postupně se mění denní doba či podnebí. Jednou máte jaro/léto, jindy se ocitáte ve sněhu. Každý díl tak obsahuje trochu jinou stylizaci, trojka je však nejvíc bez většiny těchto změn. Mně to upřímně nevadí, audiovizuální zpracování je za mě na nezávislý titul, který se tvořil přes pět let, krásný. Jedná se o zajímavý design po zemětřesení zničeného města, kde navštívíte školu, podzemní chrám či obytnou rezidenci.
Filmečky jsou celkem vydařené, na nízký rozpočet se z toho vymáčklo naprosté maximum. Ozvučení funguje na jedničku, ve sluchátkách (na rozdíl od jiných nezávislých hororů) nic nekřupe, vše je vyladěno do posledního detailu. Hororové ozvučení hodnotím na výbornou, grafické zpracování jakbysmet. Já se ze zvědavosti podíval na tvorbu jednotlivých lokací třetího True Fear a je až neuvěřitelné, jak detailní vlastně jsou. Od naprosto bílého základu, přes barevnost či ostrost včetně detailů. Na PlayStation 5 hra běží naprosto plynule, neseká se. Je krásná, hororová, dokáže vtáhnout do hutné atmosféry. Někdy možná až moc. Já pak úplně zapomenu, že je šest ráno a posledních osm hodin, kdy jsem měl spát, jsem přemýšlel, jak se zbavím toho černého, tekutého hnusu, co mi blokuje vstup do další lokace. Pokud se od hry nedokážete jakýmkoliv způsobem oprostit a jít si lehnout, znamená to jediné – jedná se o kvalitní počin. Do konceptu tohoto subžánru toto audiovizuální zpracování neskutečně perfektně zapadá a vývojářům smekám svůj (už ne imaginární!) kožený klobouk. V pár lidech toto vytvořit, je zázrak. Mimochodem – na vývoji se podílel i Čech. V závěrečných titulcích jsem zahlédl jeho jméno. I zde máme českou stopu!
ZÁVĚREM
True Fear: Forsaken Souls, Part 3 je závěrem výborné trilogie, která nejenže neskutečně dobře vypadá, také se skvěle hraje. Díky své přístupnosti je otevřena úplně všem – nováčkům subžánru Point and Click, tak i ostříleným zapálencům. Několik úrovní obtížnosti, skvěle navržená mapa či možnost automatického vyřešení nějaké těžké hádanky usnadňují průchod. Jedná se o hororový mix kombinovaný s psychologickým thrillerem, který funguje na jedničku. Hratelnostně je to starý dobrý Posel Bohů – chodíte po lokacích, hledáte klíčové předměty, jež někde musíte použít a následně řešíte jeden z desítek různých rébusů. Za mě se třetí díl neskutečně povedl, jako závěr i ukončení příběhu Holly předčil má očekávání. Ukončení True Fear je povinnou koupí pro všechny milovníky adventur, hororů nebo logických hádanek. Za necelých dvě stě padesát korun tak dostanete prvotřídní zábavu na více než třináct hodin čisté herní doby, jež si naprosto užijete. Po skoro dvaceti letech jsem konečně dostal to, co jsem si tam moc chtěl zahrát – výbornou Point and Click hru s hutnou atmosférou, kde nikdy nevíte, co na vás čeká za nejbližším rohem.
10/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 9. února 2026 / Potřebné místo: 2GB / Distributor ČR: N/A / Česká lokalizace: ANO – titulky
