Watch Dogs: Legion Online – Preview

Vývojáři z francouzské videoherní společnosti Ubisoft, vydali na začátku podzimu loňského roku další díl, konkrétně třetí, ze série Watch Dogs, a to Watch Dogs: Legion. Hra nabídla jednu velmi zásadní mechaniku a to je možnost hrát za kohokoliv napříč futuristickým Londýnem blízké budoucnosti. Více vám odhalí naše recenze. Vývojáři se ale netajili tím, že pro nás mají připraveno mnohem víc, online mód, který bude k dispozici zdarma a dočkat se ho máme v nadcházejícím měsíci, konkrétně 9. března.V rámci naší redakce jsem měla možnost tento online mód vyzkoušet i s několika jinými redaktory z dalších webů o měsíc dřív v jeho hrubé nedokončené formě, a tak vám teď mohu předat své postřehy. Z počátku jsem předpokládala, že hra pro jednoho hráče se oproti hře více hráčů nebude příliš lišit. Ostatně jsem si nedovedla představit, co bude na online módu nového. Výsledek mě ale překvapil.

Ze začátku máte k dispozici pouze mód Free roam London, což je volná hra, kde můžete rekrutovat různé charaktery, hrát šipky s přáteli nebo si vylepšovat svůj tým. Zároveň máte možnost plnit různé mise, které jsou určené jenom pro vás a získávat tím body a peníze bez vašich spoluhráčů. Abyste si mohli odemknout ostatní módy, musíte nejdřív sami splnit několik těchto úkolů. Poté se vám zpřístupní Spiderbot aréna, taktické operace a klasické co-op mise. Jednou za čas se na mapě také objeví nějaký ten Random event, který je k dispozici po omezený čas. Nemusíte se však děsit, těch pár úkolů před odemčením ostatních módů máte za chviličku. Není to nic obtížného a za moment se můžete rovnou pustit do společné hry.

V klasické singleplayer hře můžete zapnout funkci permanent death, díky které po smrti ztratíte váš charakter napořád. To by samozřejmě Online části nešlo praktikovat, proto je tato funkce ve hře pro více hráčů nepřístupná. Když bojujete a jeden z vašeho týmu umře, máte několik desítek vteřin na to, abyste ho zvedli dřív, než je jeho postava vyřazena ze hry. Pokud jste právě uprostřed mise, smrtí jednoho z vás mise končí a musíte začít od začátku. To může být pochopitelně frustrující. V online verzi se také mnohem více objevují silné, obrněné jednotky se zbrojí. Nejde je tak snadno zabít střílením, a proto je lepší je vyřídit potichu ze stínů.

Jako první jsme si s týmem vybrali na vyzkoušení Spiderbot arénu. Osobně jsem se na ní velice těšila. Ve hře pro jednoho hráče jsou vaši malý kovový pavoučci v boji nepoužitelní. Můžete s nimi pouze hackovat a představa, že se s nimi bude moct bojovat, mě nadchla. V podstatě se nejednalo o nic revolučního, je to klasický deathmatch – všichni proti všem. Vizuálně aréna vypadá moc hezky a pokud toužíte po výhodě proti svým spoluhráčům, můžete sbírat vylepšení pro vaší malou pavoučí zbraň, jako třeba raketomet, brokovnici a tak dále. Hodit se ale můžou i takové opravářské sady, které vašeho robůtka uzdraví. Osobně musím říct, že tento mód je mnohem lepší s bandou přátel než s náhodnými hráči, které vám hra přiřadí, i když bych se pár hrám na oddechnutí nebránila. Dá se na něm strávit příjemná hodinka či dvě, za mě to byl super začátek. Aréna nezklamala.

Následně jsme přešli rovnou na taktické operace. Zde už není všechno úplně pozitivní, jsem spíše rozpolcená. Právě v těchto misích mi přišla podobnost mezi Watch Dogs: Legion a prvním Watch Dogs velice patrná. První díl Watch Dogs byl totiž živoucím oxymóronem, jinými slovy dokázal být zároveň skvělý a také příšerný. Když nepočítám hodnocení příběhu, to by byla úplně jiná kapitola, tak jde o hratelnost. Vývojáři z Ubisoftu rádi říkají, že se jedná o výzvu, která vás má vyšoupnout z komfortní zóny, ale někdy je to pouze výmluva pro přehnaně náročnou misi, kterou lze jen stěží dokončit. V jedničce bylo takových momentů spousta, obzvlášť během policejních honiček, u kterých se prostě nedalo nevztekat.

Jednoduše na vás vždycky čekala nějaká mechanika, která vám vaše snahy naprosto překazila a vy jste se museli vrátit o ohromný kus zpět a vše dělat znovu. A tuto tradici Watch Dogs: Legion dodržují také. V průběhu taktických misí v online módu je totiž potřeba blízské spolupráce, komunikace a plánování. V našem případě se jednalo o pěti fázovou misi, kterou jsme museli opakovat i několikrát, abychom ji zvládli úspěšně dokončit. V mnoha ohledech byla mise velice zábavná, nebyla nudná, byla to výzva a opravdu jsme byli donuceni pracovat jako tým. Neustále jsme byli jako na trní, protože při sebemenší chybě na nás naběhla hromada nepřátel a splnění našeho cíle se pomalu zdálo jako nesplnitelným snem.

Co shledávám opravdu zábavným je nenápadné odpravování vašich nepřátel, aniž byste spustili poplach. Stealth systém mě upřímně bavil a často se jednalo o jediné řešení našeho problému. Tohle vše má ovšem jedno velké ALE. Vývojáři chtěli pro své hráče opravdovou výzvu, a tak udělali sérii pěti těžkých misí, při kterých musíte být neustále ve střehu bez jakékoli možnosti uložení vašeho postupu. Jinými slovy, hrajete například už dvě hodiny, jste konečně u poslední části, radost pomalu na ústech, ale najednou jeden z vás zemře, vy ho nestihnete oživit a ejhle – jste znovu na začátku. S tímto se také pojí fakt, že na rozdíl od hry pro jednoho hráče, v online módu není možnost rozkliknout vaše mise a přečíst si o nich něco více. Jediný popis vaší mise vidíte v levém horním rohu, a věřte mi, že nejde o nijak extra velký a výrazný kus textu.

Pro náš tým se to během naší mise stalo osudným. Poslední fáze totiž spočívala v tom, že okamžitě po dokončení čtvrté části začal běžet časový limit, což bylo plus mínus 30 vteřin. Měli jsme za úkol co nejrychleji doběhnout o tři patra výš a dokončit stahování všech souborů, kvůli kterým jsme to celé dělali. Samozřejmě, že hra nám nedala ani vědět, že máme časový limit jinak než malým popisem našeho cíle v levém horním rohu, takže jsme ztratili přibližně šest vteřin, než jsme si toho všimli. Přes všechny nepřátele jsme se tedy vydali do třetího patra, vůbec jsme nebojovali, jenom jsme běželi abychom to stihli a těsně před cílem naší mise nám čas vypršel a byli jsme zase na začátku. Dovedete si představit, že jsme z toho rozhodně neměli radost. Osobně si myslím, že by bohatě stačilo jenom výraznější upozornění na začátek odpočtu. Dobrý příklad je třeba ze staré hry Vampire: The Masquerade – Bloodlines nebo v sérii Assassin’s Creed, kde časový limit je dost jasně označený v horní části obrazovky – dost velký na to, abyste si jej všimli včas a mohli tak bez problému spěchat kam potřebujete. Stejně tak by stačila jedna věta od jednoho z vašich charakterů “máme pouze 30 sekund” a je po problému.

Absence automatických uložení by se dala ještě pochopit, je to zkrátka výzvou a předpokládám, že to tak vývojáři i zamýšleli. Na druhou stranu série Watch Dogs mají s vyvážením obtížnosti vcelku problém. My jako hráči samozřejmě netoužíme po naprosto jednoduché misi, kterou zvládneme i se zavřenýma očima. Máme rádi výzvy a přehnaná jednoduchost nás nudí, ale pokud jsou překročeny hranice, ve kterých je hra ještě zábavná na tu, kde už začíná být spíše otravná, plusové body tím určitě nezíská. Čeho jsem si nemohla nevšimnout bylo nesmyslné generování velkého počtu nepřátelských jednotek ze všech možných směrů. Není se čemu divit, že hráči jsou po několika hodinách snažení naštvaní a nechce se jim dále hrát. Abych to shrnula – jsem rozpolcená, protože za mě jsou taktické operace nejzábavnější částí z celé online části hry, ale zážitek z toho umí být i velice nepříjemný. Záleží i samozřejmě na vašem týmu, musíte být synchronizovaní a taktičtí, jak napovídá i název misí tohoto typu. Nedovedu si představit, hrát taktické operace s náhodně přiřazenými hráči se kterými se neznám. Myslím si, že by byl velký problém s domluvou, ale ostatně to si musíte všichni vyzkoušet na vlastní kůži.

Po těchto misích jsme se vrhli na klasické co-op questy, které byly v porovnání s těmi taktickými jak procházka růžovým sadem. Stylem by se dali přirovnat k úkolům, které můžete dělat i sami, akorát tyto jsou dělané pro skupinu. Značně méně obtížné než taktické operace, také s podstatně menším počtem obrněných jednotek. Rozhodně bych tyto mise zařadila mezi oddechové, možná i relaxační. Obecně vzato toho tolik k dělání zatím není, ale samozřejmě Ubisoft má v plánu Online režim ještě doplnit o dodatečný obsah.

Jsem vcelku zvědavá, jak doladí samotný Free Roam, protože zatím je v něm toho pomálu. Pokud nepočítáte hraní šipek po hospodách, kupování skinů, verbování členů vašeho týmu a těch několik sólo misí, kde můžete sbírat zkušenosti a peníze. Stoprocentně, ale mohu říct, že Watch Dogs: Legion Online má potenciál. Do budoucna by se mi líbilo dodat možnost oživit se i bez pomoci vašich spoluhráčů, možná s lehkým omezením, jako například použití jednou za misi nebo něco podobného. Napadá mě stim od vašeho spiderbota. Uvidíme, co nás ještě čeká. Pokud to vývojáři vezmou za správný konec, určitě se máme na co těšit. Ale jak jsem říkala již výše, Watch Dogs série má dle mého názoru velký problém v tom, že nikdy nevím, jestli jsem nadšená nebo naštvaná.

Na úplný závěr bych chtěla pár větami shrnout můj dojem z Watch Dogs: Legion jako celku. Nechci samozřejmě zabíhat do detailu, vzhledem k tomu, že na webu, již recenzi máme, ale ráda bych zmínila pár obecných faktů, které se týkají celé hry. Hra samotná vypadá vizuálně moc pěkně, z Watch Dogs her je tato rozhodně má nejoblíbenější. Osobně jsem naprosto milovala jízdu na levé straně silnice, což mi přišlo velmi nápadité a autentické – také jsme v Anglii že. Stejně tak je velmi povedený a reálný model Londýna, to se vývojářům musí nechat, a obecně jsem ráda, že se příběh odehrával v hlavním městě Spojeného Království. Přeci jenom jsme v Americe byli už dvakrát. I příběh byl dle mého mnohem zajímavějšá než v minulých Watch Dogs hrách, obzvlášť pak vůči prvnímu dílu, kde bylo doslova všechno zajímavější než hlavní dějová linka. Ale zpátky k původnímu tématu. Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem online hru zkoušela, byla ještě nedodělaná, a ne ve finální verzi, předpokládám, že mnohé se do vydání změní a doufám, že k lepšímu. Vývojáři mají před sebou ještě spousty úprav a teď už to chce jen vychytat mouchy, které hra bezesporu stále má, a doufat, že odvedou dobrou práci.