Assassin’s Creed: Valhalla – Recenze

Assassin’s Creed: Valhalla – Recenze

9 listopadu, 2020 3 Od Jiří Hora

Cesta k Valhalle. Midgard. Asgard. Neohrožení válečníci. Vikingové. Pojmy, které se světem videoher v posledních několika letech často skloňovaly. Severská mytologie je bohatá a v mnoha ohledech i nemilosrdná a krutá, stejně jako válečníci z jejichž úst vzešla. Ačkoliv společnost Ubisoft na nejnovější díl série Assassin’s Creed lákala už easter eggem ve hře Tom Clancy’s The Division 2, tak já až do samotného oznámení doufal, že bychom se mohli vydat do Japonska, kde by tématika assassínů v roli takového ninji znamenala návrat ke kořenům série. Nebudu však někomu nalhávat, že Nordická mytologie je mi cizí, ba naopak. Proto i přes mírné zklamání, jsem začal hltat každý nový trailer, jimiž nás Ubisoft až do dnešních dní pravidelně zásoboval. Proč? Protože trailery jednoduše umí.

Mě se Assassin’s Creed: Valhalla dostalo do rukou poměrně brzy a já jsem prakticky na nic nečekal a okamžitě ji vyslal k instalaci na mou konzoli Xbox One X (o dojmy z konzole Xbox Series X vás ale rovněž neochudím a to v dodatečném článku). Než se ale do samotné recenze pustím, tak se musíme pozastavit nad kontroverzním tématem, kterým je absence češtiny ve hře. Ano, nebudu se tajit tím, že mě to zamrzelo. Ostatně, série je česky od prvního dílu, který byl dokonce dabovaný. Bohužel se tento krok dal tak nějak očekávat, jelikož s rostoucími náklady na vývoj se lokalizace pro naši zemi přestává vyplácet. Hřebíčkem do rakve byly tituly Ghost Recon: Breakpoint a zmíněné The Division 2, jejichž prodeje nebyly v našich luzích a hájích příliš vysoké. Je ale absence češtiny klíčová pro náležité prožití nového dílu? Nikoliv. Angličtina ve hře byla dle mého názoru velmi snadno pochopitelná a myslím, že každý student střední školy by s ní neměl mít problém. Beru v potaz fakt, že hru by měli dostat hráči nejdříve ve věku 18 let, což je samozřejmě nesmysl. Dnes ratingy nikdo nedodržuje. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Pojďme se společně vydat do Věku Temna.

9. – 10. století našeho letopočtu skutečně nebylo dobou blahobytu. Války, mučení, mor a nakonec křížové výpravy, zkrátka skutečný Věk Temna. Assassin’s Creed: Valhalla nás přesně do tohoto období zavede a opět dostáváme náležitý mix mezi historií, mytologií a fikcí. V roli vikingského válečníka Eivora musíme opustit naší domovinu sužovanou neustálými válkami. Norsku navíc dochází zdroje a tak se společně se svým Havraním klanem vydáváme hledat nový domov ať to stojí, co to stojí. Normany to zavede přes mrazivé Severní moře až k břehům Anglie, jenž se má zmíněným domovem stát. Bohužel ani Anglie nezažívá své nejlepší období a i zde dochází k celé řadě nepokojů. Spory mezi královstvími, ale tak trochu hrají do karet právě Eivorovi a klanu Raven (Havranů), jenž má šanci využít situace a získat si tak své místo v této zemi.

Oproti předchozímu Odyssey vývojáři ubrali na mytologických prvcích a přistupují k nim spíše jako v případě Origins, kde nám byly tyto části podávány skrze Bayekovi vize. To samé platí i v případě Eivora. Náš hrdina během hry promlouvá s Odinem, jehož charakter vás snadno vyvede z toho nesmyslu, jímž nás krmily Marvelovské filmy. Ne, Odin není hodný dědeček, který si jen sedí na svém trůnu. Pamatujete si z prvních dílů scény po zabítí hlavních cílů? V nich hlavní postavy promlouvali s právě zabitými, což nás mělo konfrontovat s naším přesvědčením. No, tak tyto scény jsou zpět. Jde o jeden z několika prvků, jenž mají nový díl přiblížit k těm původním. Tento přístup jen kvituji. Také se mi líbí přítomnost Artušovské legendy, bez níž bych si vlastně nedokázal návštěvu středověké Anglie v této sérii představit. Znáte legendu o Beowulfovi? Tak ta je skutečně zajímavým způsobem implementována do samotného příběhu.

Možná si řada z vás říká, co má aktuální trilogie společného s Assassin’s Creed. Já bych tyto tři díly nazval trilogií počátku. Ta se zaobírá vznikem odvěkého boje mezi Assassiny a Templáři, a pochopitelně i těchto společenstvích samotných. Assassínské bratrstvo jako takové ale vzniká právě v současné hře, jelikož do této chvíle bylo známo jako Skrytí (Hidden Ones). Podobná situace nastává také v případě Řádu Předků, z nichž se má stát řád Templářů. Tento přerod je zde ale vyobrazen pouze v náznacích. Samotný řád templářů vzniká až v 11. století. Miluji tajemno a nový díl mi jej opět servíruje v náležitých dávkách, přičemž odkrývá další část skládačky, která započala v roce 2007. Novinka plní navíc úlohu mostu spojujícího původní hry s těmi novými. První díl Assassin’s Creed je právě zasazen do 11. století a myslím, že vývojáři z Ubisoft Montreal dokázali první i poslední titul náležitě propojit.

Musím se nyní trochu pozastavit nad hlavním hrdinou Eivorem, jenž je přezdíván Wolf-kissed, tedy políbený vlkem. Přezdívka pochopitelně má svůj důvod a souvisí s jeho dětstvím, kdy během útěku z přepadení jeho vesnice je napaden vlkem, jenž jej následně kousne do obličeje. Tento útok hlavní hrdina jako zázrakem přežije, či Odinovým přičiněním. Tento moment se následně stává důležitým milníkem jeho života. Eivor na mě nepůsobil jako typický nelítostný válečník, byť to v sobě má. Skrývá se v něm ale i diplomatická část a dokáže projevit slitování. Zde se musím pozastavit. Totiž to tak být nemusí. Je jen na nás, jak budeme Eivora během příběhu profilovat našimi rozhodnutími. Je to jednoduché. Buď se stane hrdinou, či nelítostným dobyvatelem.

Současný svět si zakládá na genderové vyrovnanosti, proto po vzoru Odyssey můžete hrát za muže i ženu. Na rozdíl od předchozího kousku ale nejde o dvě rozdílné postavy. Nalijeme si čistého vína a řeknu vám, že příběh je přeci jen koncipovanější na muže. Dává to smysl. Představíme-li si vikinga, vidíme toho surového mužského severského válečníka s plným vousek s copánky a drsným výrazem v obličeji. Dialogy navíc také sedí spíše k mužskému Eivorovi. Výhodou ale je, že pohlaví je možné během hraní přepínat. Je to příjemná vlastnost, kterou oceníte ve chvíli, kdy si řeknete, že to chcete zkusit za druhé pohlaví, aniž by bylo nutné hru rozehrávat znovu.

Na předchozím díle mě nejvíce iritoval fakt, že pokud jste toužili hrát pouze příběhové mise, neměli jste šanci. AC Odyssey bylo uměle natahované potřebou hrát vedlejší mise, aby bylo možné postoupit kupředu v příběhu. Bez nich bychom neměli náležitou úroveň pro poražení nepřátel a nebylo by možné tedy danou příběhovou misi dokončit. Pro tyto potřeby byla celá herní mapa poseta různými otazníky s vedlejšími úkoly, které v pozdější fázi působily skutečně otravně. Naštěstí v Assassin’s Creed: Valhalla hrají příběhové mise opět hlavní roli. Jednotlivé kapitoly jsou navíc velice rozmanité a příběhově poutavé, že snad i mávnete rukou nad tím, že stejně jako v jiných podobných hrách, budete neustále dokola opakovat ty stále stejné milníky – někoho zabij, zajmi, něco obsaď, a tak podobně. Občas je ale třeba i něco vyšetřit a najít viníka. Věřte mi, že nalézt takového zrádce nemusí být tak snadné, jak se může na první pohled znát. Dialogy jsou natolik propracované, že nad podobnými rozhodnutími je třeba přemýšlet a domýšlet si možné důsledky. A co když to někdo chce úmyslně hodit na někoho jiného?

Ačkoliv příběh míří k danému závěru, tak dopracovaní se k němu může mít mnoho podob. Průběhem hrou narazíte hned na několik pasáží, v nichž se budete muset rozhodnout, zda někoho ušetřit, zabít a či třeba poslat do vyhnanství. Něco má na vývoj herního světa větší vliv, něco menší. Implementace tohoto prvku není nikterak evoluční, ale pro potřeby hry funguje skvěle. Vlastně vám tak ani nepřijde, že v nového dílu prakticky vymizeli vedlejší úkoly. Napočítáte je na prstech vlastních rukou. Za vedlejší úkoly nepočítám ty, jenž jsou spojeny s expanzí vaší vesnice, která hraje ve Valhalle velmi důležitou roli a je centrálním HUBem, v němž můžete upravovat svou postavu a je výchozím bodem každé větší příběhové sekvence. K rozšíření vaší Vesnice potřebujete dvojici surovin, jenž lze získat jediným způsobem – Raidy, tedy nájezdy.

Nájezdy lze provádět z vody i ze souše. Já upřednostňoval lodní výsadky. Sedly mi zkrátka více a tak nějak i k samotnému životu Normánů. Raidy už s úrovní vaší postavy svázány jsou, ale pokud nedisponujete dostatečnou úrovní, pak je stejně možné daný vpád uskutečnit. Jen to bude daleko obtížnější. Nikoliv nemožné. Výsadky pocitově působí velice dobře, ale pokud se kolem sebe rozhlédnete, tak zjistíte, že Raidy nejsou žádnými epickými bitvami a není vhodné je s nimi ani zaměňovat. Jde vlastně o menší potyčky, jimž k atmosféře pomáhají zejména kulisy, v nichž se odehrávají.

Možná mohla řada z nás po prezentaci vývojářů nabít pocitu, že nájezdy budou jakýmsi ekvivalentem bitev z Odyssey, jenže nejsou. A nelze je tak ani brát. Přeci jen vpád probíhá s posádkou jednoho drakaru, přičemž cílem je vždy malá osada, většinou kolem nějakého kostela. To už z logického hlediska nemůže nahrazovat velkolepou bitvu, ale pro ten správný pocit rabování/plundrování je to zcela dostačující. Pro ty velké a v jistém ohledu monumentální bitvy je třeba se otočit směrem k příběhovým misím, jenž zahrnují i obléhání nějaké větší osady, pevnosti, či hradu. Zde nám počet účastníků bitvy razantně nabobtnává a vzhledem k několika fázím, jenž samotné dobývání provází. To působí poměrně autenticky, přimhouříme-li trochu oči. Přeci jen, nejde o historicky přesnou hru, stále jde hlavně o příběhově laděné RPG s prvky fikce a mytologie.

RPG systém jako takový byl v případě Assassin’s Creed: Valhalla razantně upraven. Skill tree je situován do různých souhvězdí, přičemž zde se neučíte žádné aktivní schopnosti, ale pouze těm pasivním. 60% všech bodů skutečně rozsáhlého stromu schopností se omezuje pouze na zvětšení vašeho poškození, kritického zásahu, plížení, či v případě zaměření se na lukostřelbu, také na dostřel a přesnost. Zbylá procenta jsou pak skutečně novými skilly, které například zahrnují zabití vícera cílů pomocí asasinace, dorážky v případě, že je nepřítel omráčen, či třeba možnost držet v jedné ruce obouruční zbraň, a tak dále a tak dále. Vše závisí na tom, k jaké větvi tohoto rozsáhlého souhvězdí skillů se budete přiklánět. Větve jsou tři – jedna se zaměřuje na boj z blízka, druhá na plížení a zabití ze zálohy, a třetí pak na lukostřelbu.

Na co tak velký strom bez aktivních schopností? Inu, aktivní schopnosti mají zcela jinou záložku a učení se jim probíhá naprosto jiným způsobem, než pomocí skill pointů. Vlastně se vám klidně může stát, že celou hrou projdete bez nich. Aktivní schopnosti jsou závislé na hledání jakých si svitků/tabulek, jenž vás onu aktivní schopnost naučí. Možná to může být trochu nezvyklé a vývojáři nás tímto trochu nutí do průzkumu herního světa, ale víte co? Je to vlastně úplně jedno, jelikož objevování tajů středověké Anglie má něco do sebe. Jednotlivé bojové dovednosti jsou pak velmi efektní a hodí se zejména během soubojů s bossy. Aktivních skillů jsou dvě desítky a vždy mají dvě úrovně. Přiřadit si pak najednou můžete osm z nich. Jednu čtveřici pro boj z blízka a druhou pak pro lukostřelbu. K použití aktivní schopnosti je třeba mít nabit akční bod, jehož bar se doplňuje během boje tím jak útočíte, či ve správnou chvíli kryjete výpady soupeře nebo jim uskakujete. Počet akčních bodů je pak možné navýšit některým ze skillů rozsáhlého souhvězdí schopností. 

Soubojový systém je evolucí předchozího dílu. Je však daleko živočišnější a brutálnější. O useknuté končetiny a rozdupané hlavy není nouze a krví se také nešetřilo. Souboje v tomto formátu jsem si přál už déle a jsem skutečně rád, že konečně tomu tak je. K použité tématice to navíc sedne jako poklice na hrnec. Konflikty ale můžete řešit i tiše za pomoci Hidden Blade. Ta opět funguje jako dříve a zaručuje instantní smrt všem běžným vojákům. U velitelů je třeba přeci jen trochu investovat do náležité větve schopností. Bossové jsou pak trochu jinou kapitolou. Souboje s nimi nejsou snadné a to z několika důvodů. Prvním je fakt, že disponují vlastními speciálními schopnostmi, s nimiž nám mohou zasadit smrtící ránu. No a za druhé? Ve hře neexistuje autoheal. Díky bohu. Konečně to nepůsobí, tak casual. Vyléčit se můžete pouze za pomoci jídla, přičemž do zásoby můžete mít pouze omezeném množství. 

Bossové jsou ve většině her pomyslným vrcholem akčních pasáží, ale v případě Valhally tomu tak není. Pokud si vzpomenete na hru God of War pro PS4, pak víte, že nejtvrdším oříškem nebyli bossové, ale Valkýry. Něco podobného si pro nás vývojáři přichystali i zde. Jde o Zealoty. Ve hře jich můžeme potkat celkem patnáct a každý z nich je jistým unikátem. Boj s nimi je tvrdý a velmi často skončí vaší smrtí, či v lepším případě útěkem. Zde platí, že čím vyšší je vaše úroveň, tím lépe. Na samotném začátku se je ani nepokoušejte napadnout. Věřte mi. I když Zealoté fungují podobně jako žoldáci v Odyssey, nemusí po vás nutně jít jako po kořisti za vypsanou odměnu. Opět to závisí jen na tom, jak se v jedné fázi příběhu rozhodnete. Zealoté jsou v podstatě jistým ekvivalentem rytířů, avšak hnáni zejména svou fanatickou vírou, v tomto případě vírou v Řád Předků. Hledal bych-li jejich ekvivalent, mohla by jím být taková císařská garda. To je ale hodně nadnesené.

Vikingy si mnoho z nás spojí s jejich dračími loděmi. Drsné životy válečníků doplňují právě opět nemilosrdné životy námořníků. I když se na lodích ve hře plavit můžete, tak slouží výhradně jako dopravní prostředky, nikoliv jako nástroj k boji. Útočit z lodě může de facto jen Eivor a to lukem. Já však tuto možnost ani jednou aktivně nevyužil. Lodním soubojů dali tedy vývojáři sbohem. Přeci jen se kromě částí v Norsku pohybujete víceméně po řekách, což působí trochu jako z Assassin’s Creed: Rogue. Já si z jízdy na lodi hlavně užíval vyhlídku na místní krajinu, která nabízí mnoho různorodých scenérií. Tedy něco, o čem si mohlo Odyssey nechat jen zdát. Řecké ostrovy mají jednoduše svůj charakter a nic s nimi dělat nelze. Anglie je ale zcela jiný ostrov plný rozličných míst a také památek.

Již výše jsem zmínil, že vedlejších úkolů je ve hře opravdu poskromnu, nicméně o otazníky, či v tomto případě spíše barevné body na mapě, nepřijdete. Body jsou dle barev rozděleny na Wealth (zlatý), Mysteries (lehce namodralý) a Artifacts (bílý). Wealth vám může označovat suroviny pro stavbu vesnice, nové vybavení jako části zbrojí, či zbraně. Tímto bodem jsou ale také označeny kodexy, z nichž se následně učíte ony aktivní schopnosti, tedy ability. Zapomenout nemohu ani na ingoty sloužící pro vylepšování zbrojí a zbraní. K těm se ještě dostanu. Mysteries mohou obsahovat jistým způsobem vedlejší mise, ale to není zcela přesné pojmenování. Jde o kratičké příběhy lidí, jejichž slovům musíte skutečně naslouchat, aby onu aktivitu bylo možné splnit. Občas jde o dosti komické situace. Za tímto bodem ale můžete najít také chyby v animu, jenž nám mohou odhalit dosti zajímavé tajemství. Něco podobného, nám naservírovaly i první díly a jsem rád, že i toto se vrátilo. Pokud jde o bílé body, tak ty označují různé sběratelské věcičky jako nová tetování, účesy, atp. Toužíte-li po vyčištění celé mapy od těchto bodíků, tak si na to vyhraňte tradičně nějakou tu desítku hodin.

Assassin’s Creed Odyssey nám přineslo skutečně širokou paletu všemožných zbraní a zbrojí, jenž bylo možné následně ještě vylepšovat. Nový díl je v tomto poněkud skromnější. Sice zde také naleznete všemožné zbraně a zbroje, jejich počet je ale podstatně menší. Jenže hra více sází na to, že dáte přednost konkrétnímu typu zbraně a zbroje, a ty následně budete vylepšovat. Přičemž vylepšení je hned několik. Předně je tu kovář vaší vesnice. Ten vám za pomoci ingotů zvedne třídu daného vybavení. Ingoty můžete nalézt ve třech druzích. Čím vzácnější ingot, tím lepší vaše vybavení může být. Dále si své vybavení můžete vylepšit pomocí běžných surovin jakými jsou železo a kůže. Poslední možností jsou pak runy, jenž propůjčují vašim zbraním, či zbroji, další bonusové vlastnosti. Maximálně můžete mít aplikovány tři runy a to v případě, že máte dané vybavení v nejvyšší možné třídě.

U úprav ještě zůstaneme, jelikož i samotného Eivora si můžeme krapánek poupravit. Jeho vizáž můžeme totiž náležitě upravit za pomoci několika různých účesů a střihů vousů. Asi málo kdo z nás by si zvolil plešatého vikinga bez vousů. Takže můj Eivor byl seveřan, jak se sluší a patří. Později jsem z něj měl respekt i já sám. Jeho tělo pak může pokrývat i celá řada tetování severské tématiky. Když myslím tělo, tak kromě nohou může být tetováním pokrytý skutečně celý. Někomu to může přijít cool, třeba mě, a jiným ne. Pokud chcete ale vypadat jako pořádný badass, pak je nějaké to tetování rozhodně na místě.

Možná si vzpomínáte, jak vývojáři mluvili o tom, že místní svět není nijak rozsáhlí, alespoň ne v takovém měřítku jako Odyssey. Omyl. Možná mapa na první pohled nepůsobí tak velkým dojmem jako tomu bylo v případě předchůdce, ale tam tvořila většinu mapy vodní plocha. V případě Assassin’s Creed: Valhalla tvoří většinu mapy pevnina, takže se dá říci, že Valhalla je svou rozlohou podstatně větší. Ale i navzdory tomu, já si průzkum herního světa náležitě užíval. Zvláště, když jsem nebyl často vyrušován návraty z Animu do reálného světa. V něm se opět chopíme Layly, která pátrá po tajemství předků a po Úlomcích ráje ve snaze zabránit společnosti Abstergo, jenž ze stínu ovládá Templářský řád, o to samé. Ale zpět do Animu.

Svět nového Vikingského dílu na mě dýchal životem a hlavně uchvacoval svými scenériemi. Ať už se jednalo o sněhem zaváté hory Norska, či řekami propletené lesy Anglie, vždy jsem si našel čas, abych se zastavil a jen tak se kochal jejich krásou. Anglie je v hře rozdělena na čtyři království, přičemž každé z nich na mě dýchlo trochu jinou atmosférou. Severní Northumbria mi nabídla pohled na zasněžené kopce a pláně. Středozemní Mercia je pak místem hustých lesů, ale i památek z dob antiky. East Anglie je zahalena mlhou a močály, přičemž zde nahlédneme pod roušku tajemství místní legendy o Jotunovi Grendelovi a Beowulfovi. Nakonec je tu jižní království Wessex, na jehož hranici s Merciou se nachází Lunden, tedy současný Londýn. Právě zde se doslechneme o Rytířích kulatého stolu, králi Artušovi a legendě o meči Excalibur. Co království to svým způsobem unikátní prostředí, které je na míle vzdálené tomu, co nám předchozí díly novodobé trilogie přinesli a jsem za to vděčný. Nejvíce mě překvapil výlet do samotného Asgardu a to za pomoci solidního driáku, který vám namíchá místní šamanka. V těchto hratelných vizích se Eivor stává Halim, Všeotcem, co bdí nad svou božskou domovinou. Implementace těchto sekvencí byla poněkud nečekaná, ale funguje skvěle, zvláště máte-li rádi severskou mytologii. Chvíli jsem se také obával toho, aby nám vývojáři neuzavřeli trilogii celou antickou trojicí. Když jsme tu totiž měli Egypt a Řecko, mé obavy mířili do Říma. Byť mám i toto období historie rád, prostředí tehdejší Itálie by bylo až příliš podobné tomu z Odyssey.

S Eivorem jsem ale zmíněnou zemí neputoval sám. Měl jsem svého ptačího přítele v podobě Havrana. Ten vám nabízí na dané místo pohled z ptačí perspektivy a občas může i na chvíli zabavit některého z nepřátel, ale rozhodně si pomocí něj už neotaggujete všechny nepřátele, abyste bezpečně věděli, kde se kdo nachází. Někdo tuto absenci možná obrečí. Já ale nikoliv. Assassin’s Creed: Valhalla nám totiž nabízí mnoho způsobů, jak dojít ke svému cíli a nutně to neznamená nechávat za sebou cestu z mrtvol. Vrací se totiž dříve hodně používaná featura – splynutí s davem. Když po daném místě neběháte jak splašený zajíc a dokážete využít jistých příležitostí, tak se ke svému cíli dostanete aniž byste zabili kohokoliv jiného, či se nutně plížili vysokou trávou. A jelikož je svět živoucí, k maskování nemusíte využívat pouze laviček a chumlů lidí. Lze také využít toho, že se k vám nachomítne nějaký ten opilec, či si budete chvíli hrát s dětmi kolem. Svými možnostmi nový díl za sebou v prachu nechává všechny své předchůdce.

Vývojáři se nás dokonce snažili potěšit i několika mini hrami, z nichž nejkomplexnější je jakási varianta na kostky. Jde vlastně o strategickou hru, v níž hraje roli jak náhoda, tak i jisté prediktivní vlastnosti. Někoho ale od herní rutiny může vytrhnout třeba takové rybaření. Někdo si radši vychlastá hlavu v soutěži – kdo vypije dříve tři rohy medoviny. Nakonec je tu ještě rap-battle. Ano, vikingové dle Ubisoftu rapovali. Tento fakt jsem si nijak neověřoval, ale prakticky jde o to, aby vaše odpověď vůči vašemu oponentovi měla nejen smysl, ale i rým a rytmus. Upřímně, umíte-li anglicky, dost dobře se u toho pobavíte. Mini hry jsou skutečně příjemným zpestřením od běžné assassínské rutiny a myslím, že vývojáři udělali moc dobře, že je sem zaimplementovali. Věřím, že čas od času je využije každý z vás.

Jestli jste četli naší recenzi na hru Watch Dogs: Legion, pak víte, že po technické stránce měla hra několik much. Při pohledu na nejnovější díl v rodině Assassin’s Creed, ale žádný podobný nezmar nevidím. Ačkoliv jsem hru recenzoval ještě na konzoli Xbox One X, tak se musím přiznat, že vizuální stránka mě ohromila. Možná ve svém jádru působí podobně jako její předchůdci, ale je zde tolik maličkostí, které celý zážitek a atmosféru vykopávají do zcela jiného spektra, že to podobností úplně nazvat nelze. Na rozdíl od výše zmíněné Watch Dogs navíc nedochází k naprosto žádným propadům snímkování a to ani ve chvíli, kdy dochází k různým explozím a na scéně se pochybuje mnoho různých postav.

Abych řekl pravdu, tak si nejsem jistý, jestli jsem vám řekl vše, co jsem chtěl. Jelikož hra je natolik rozsáhlá a svým způsobem pro sérií evolučním skokem, že kdybych na něco zapomněl, sám sobě bych se nedivil. Assassin’s Creed: Valhalla ve mě zanechala veskrze pozitivní pocity. Užíval jsem si jí každým momentem a to i navzdory chybějící češtině. Nádherné scenérie, chytlavá hratelnost a návrat k několika starým herním mechanikám mě ke hře přikovali a věřím, že v ní utopím opět několik desítek, ne-li stovku hodin. Možná i více, kdo ví. Vývojáři z Ubisoft Montreál se předvedli a když vezmu, jak dobře působí tento cross-gen díl, pak se nemohu dočkat toho skutečně next-genového.


ZÁVĚREM

Assassin’s Creed: Valhalla udělala přesně ten potřebný evoluční krok, který novodobá trilogie potřebovala. Řada drobností posouvá vizuální stránku zase o kus dál. Technická stránka by ale nebyla ničím, kdyby hra nedokázala uhranout zpracováním samotného světa, jeho příběhů a také samotnou hratelností, jenž je opět silně návyková. Vývojáři navíc dokázali skvěle propojit tento díl s tím zcela prvním a dokončili tak jeden opravdu dlouhý cyklus. Jestli se vám navíc líbí nordická tématika a mytologie, pak vlastně není nad čím váhat a to navzdory absenci české lokalizace.

HODNOCENÍ: 9/10


Autor: Jiří Hora
Testovaná verze: Xbox One X

Datum vydání: 10. listopadu 2020 – Potřebné místo na disku: 43 GB
Distributor ČR: Conquest Entertainment