Myslím, že se asi většina z nás shodne na tom, že Ninja Gaiden série byla a dokonce pořád je klasika mezi akčními ninja tituly. Udělala na mnohé z nás takový dojem, že ještě dnes jsou tací, co ji přirovnávají k Dark Souls. Při přípravě na tuto recenzi jsem si lámala hlavu, jak to mám vlastně celé pojmout. Ninja Gaiden série se totiž táhne pěkný pár let do minulosti a hry, které jsou součástí Master Collection nejsou ani skutečnými originály, ale již jednou předělané. Původní Ninja Gaiden byl totiž opravdu výzvou, ostatně stejně jako většina her z devadesátých let a začátku tisíciletí. Remasterovaná edice tří titulů je již od 10. června k dispozici, tak se jí pojďme společně podívat na zoubek.
Ve hře se ocitáme v kůži mladého bojovníka, Ryu Hayabusa, který je výjimečný svými bojovými schopnostmi a také svým původem. Vzhledem k tomu, že původní Ninja Gaiden: Sigma, Ninja Gaiden: Sigma 2 a Ninja Gaiden 3: Razor’s Edge jsou sami o sobě předělané tituly již předělaných titulů, moc zásadních změn se v remasteru nevyskytuje. Tituly s názvem Sigma byly vytvořené primárně pro konzoli Playstation 3, protože předchozí díly byly k dispozici na Xbox konzolích. Nejednalo se ale o pouhý přesun na jinou platformu, ale došlo i k jistým změnám, jako například přidání nového obsahu a odstranění některého starého. I přesto, že Sigma tituly nebyly tak špatné, většina fanoušků pořád považuje jejich předchůdce, Ninja Gaiden: Black a Ninja Gaiden 2, za jedny z těch nejlepších her z celé série. Mnozí i tak trochu doufali, že se do Master Collection zařadí právě tyto tituly a byli skeptičtí ohledně skutečného výběru. Vývojáři z Team Ninja Studios měli dle mnohých na výběr z mnohem povedenějších her.
Samozřejmě ta nejzákladnější změna od původních verzí je grafika, snímky za vteřinu, textury a tak podobně. To jde nejlépe poznat na prvním díle, Ninja Gaiden: Sigma, kde je grafika znatelně lepší. Konkrétně si toho můžeme všimnout při pohledu na Měsíc, který má tentokrát všechny krátery a detaily krásně vidět. Dále můžeme pozorovat změny v menu, které se vývojáři snažili udělat více líbivě. Co se týče hratelnosti, ta se v podstatě vůbec nezměnila. Postup hry je naprosto totožný s původní verzí. Jediných pár rozdílů, kterých jsem si všimla, byla absence nadabovaných tutoriálů, jako tomu bylo v originální verzi z roku 2007 a větší diverzita nepřátel. V průběhu hry vás totiž provází Ayane, mladá kunochi (dívčí ninja), která vám posílá rady a tipy a z nějakého důvodu tyto dopisy nejsou nadabovány, jako tomu bylo v původní hře.
Na rozdíl od původní verze, v remasteru je mnohem větší diverzita nepřátel, obzvláště je to vidět hned na začátku, kde postupně bojujete s různými typy ninjů. V originále jste až téměř ke konci bojovali pořád s jedním a tím samým typem, tedy v hnědém oblečení. V pozdějších kapitolách hry tato úprava již nebyla potřeba v takové míře, protože počet nepřátel a jejich druhů se značně zvětšoval. Během některých soubojů s bossy jsem si také nemohla nevšimnout značného rozdílu v rychlosti jejich útoků, tvůrci se zřejmě snažili o něco zvýšit obtížnost některých bossů, čímž hře určitě dodali o to větší pocit výzvy. Tato změna je nejvíce znát v kapitole tři u finálního bosse, který občas útočil tak rychle, že jsem měla problém udržet krok.
Co ale vývojáři zachovali v naprosto původním stavu, jsou chyby při ukládání a načítání hry, respektive chyby při generování nepřátel. To v originálním Ninja Gaiden: Sigma bylo celkem častým problémem. Řekněme, že jste dobojovali nějaký souboj a jen tak tak jste vyvázli živí, nemáte se čím uzdravit, a tak si hru uložíte a modlíte se, abyste našli nějaký healovací item v další části mapy. Problém však nastává potom, co svoji uloženou hru načtete znovu od tohoto bodu a všichni nepřátelé jsou stále živí, jako kdybyste je nikdy nezabili. Vaše životy se však do stejného bodu nevrátí, a to může způsobit vcelku problém. Tyto chyby si remasterovaná edice převzala taktéž a bohužel to celkovému dojmu z celé hry dost ubírá. Pořád je to však i přes všechnu svou konkurenci a chybičky velmi zábavná hra a nudit se u ní rozhodně nebudete. Já jsem se tedy rozhodně nenudila, i když to bylo občas o nervy.
Dodatek z Xbox Series X verze: Jelikož jsem od Koei Tecmo dostali také Xboxovou verzi hry, tak jsme se rozhodli do této recenze vkládat i postřehy z konkurenční platformy, i když to tak přesně nazvat nelze, jelikož se nacházíme o celou generaci dále. Každopádně problémy s ukládáním a načítáním pozic jsem během hraní Ninja Gaiden: Sigma Remastered nezaznamenal a jak tak sleduji dojmy Marti, tak jsem za to nesmírně vděčný, jelikož i tak hra dokáže být v mnoha momentech poměrně vrustrující, byť je pravdou, že výzvu jsem uvítal, jelikož se tím tato verze přeci jen více přibližuje originálu s podtitulem Black, který byl Xbox platformám vlastní.
Druhý díl Ninja Gaiden: Sigma 2 mě na první pohled zaujal asi nejvíce. Již původní verze se od úplného originálu, Ninja Gaiden 2, odlišovala převážně svojí obtížností, počtem nepřátel a krvavými scénami, které v Sigmě 2 v podstatě nejsou. Vývojáři tedy vytvořili Ninja Gaiden: Sigma 2, kde je nepřátelských bojovníků podstatně méně a souboje mají celkově úplně jiný feeling než v předchozím díle. V případě remasteru jsem ale na mnoho rozdílu mezi původní Sigma 2 a nynější předělanou edicí nenarazila. Jediné co je na první pohled hned patrné, je změna v grafice a jinak stylizované menu. Co se ale tvůrci snažili napravit, byl počet nepřátelských bojových jednotek, což je rozhodně vylepšení k dobru. Souboje byly totiž původně vytvořené tak, aby dobře korespondovaly s velkým počtem nepřátel, což při jejich snížení způsobilo nevyváženost.
Tvůrci se tento nedostatek tehdy snažili napravit výrazným navýšením nepřátelských životů, ale přesto v soubojích něco chybělo. Přestože většina původních elementů ve hře zůstala, jako například šikovné zakrytí krvavých scén nafialovělou aurou nebo problém s načítáním uložené hry, o kterém jsem již mluvila, druhý díl mě bezpochyby bavil nejvíce. Příběh je mnohem více lineární než v díle předchozím, ale plynulost soubojů a postupu v misích mi vyhovovala mnohem víc. Z velké části je to také způsobené obtížností, která je oproti prvnímu dílu na úplně jiné úrovni. Při prvním díle jsem se párkrát i slušně zapotila, to se mi ale u druhého dílu nestalo ani jednou. Také zde na rozdíl od Sigmy můžeme hrát za všechny doprovodné ženské charaktery: Momiji, Rachel a Ayane, kdežto v prvním byla jako hratelný charakter pouze Rachel.
Dodatek z Xbox Series X verze: Souboje na platformě od Microsoftu nepostrádali nic na své brutalitě a krev stříká prakticky při každém úderu. Myslím, že k série tyto krvavé šrámy tak nějak patří a hlavně tvůrci se nijak tímto zobrazovaným násilím netajili. Pokud jsou hráči v táboře od Sony o toto ochuzeni mě samozřejmě mrzí, ale možná, že byla chyba jen v samotném nastavení hry, kde je často možné brutální scény asimilovat, aby hra byla přístupnější. V jiných zmíněných ohledech musím bezesporu souhlasit s výroky Marti.
Největším rozdílem mezi Sigma tituly a předchozími tituly jsou právě dívčí postavy, které původně nebyly vůbec hratelné a v Sigma 1 a 2 byly jejich úseky přidané. Problém v tomto případě může nastat s tím, že oproti Ryuovi, který je již značně vybavený a vylepšený, nemají ostatní protagonistky tolik co nabídnout. Aby však souboje byly férové, dívčí charaktery jsou mnohem silnější. To může být jak negativum, tak pozitivum, záleží, jak moc máte rádi přesílené charaktery. Já osobně jsem tyto dívčí úseky shledávala zábavnými, obzvlášť část, kde hrajete za Momiji. Na druhou stranu bojový styl Rachel mi naprosto nevyhovoval, byl příliš těžkopádný a pomalý. Skok mezi rychlým a svižným ninjou na těžkopádného bouchače mě trošičku vyrušoval. Ninja Gaiden: Sigma 2 se mi ale skutečně líbil z celé Master Collection asi nejvíc. Bojování bylo plynulé a nepříliš zdlouhavé, zároveň jsem si byla během soubojů mnohem jistější, takže mi hra pěkně ubíhala. Hra nebyla ani příliš lehká, měla své momenty, které mi dali zabrat. Rozhodně jsem si jí užila.
Ninja Gaiden 3: Razor’s Edge je oproti dvěma předchozím dílům něco trošičku jiného. Již její původní verze se nesetkala s příliš kladným ohlasem, a to hlavně z důvodu její odlišnosti od většiny Ninja Gaiden her. Nová verze na tom není o moc jinak. Tvůrci se snažili napravit chybu předchozího dílu s ubráním nepřátelských vojáků, a tak jejich počet navýšili na stejný, jako byl v původním Ninja Gaiden: Black. To byl sám o sobě dobrý krok. Do soubojů se vrátila značná dávka krvavých scén a celková myšlenka boje nebyla vůbec špatná. Hlavní problém však nastává ve všem, co combat obklopuje.
Hra se více zaměřovala na pohyblivost a uhýbání, a to tak, že téměř v každém souboji bylo několik jednotek s raketometem. To by také nemuselo být vůbec špatné, ale muselo by to být správně dávkováno. Bohužel se, krátce po začátku hry, souboje staly vcelku nudnými a frustrujícími, každý byl jeden jako druhý a když po vás pálí šest lidí s raketometem a k tomu na vás útočí tucet vojáků, stěží se můžete na chviličku zastavit a udělat nějaké combo. K tomu vás bohužel zrazuje i váš vlastní ukazatel života, který funguje tak, aby vás trestal. V případě, že vás nepřátele trefí, neubere se jenom kus vašeho života, ale také se vám sníží maximální počet životů. To by nebyl takový problém v případě, že by se po každém souboji vaše životy nejenom obnovily, ale také vrátily do původního stavu, ale tomu tak není. Na místo toho se vám životy vrátí do původního stavu, až na místě dalšího checkpointu.
Ve hře se již nenachází healovací itemy a jediný způsob uzdravování je skrz používání ninpo schopností, ty ale můžete použít až po nabití ukazatele energie, který nabíjíte skrz zabíjení nepřátel. Velkým rozdílem mezi předchozími díly je využití karma bodů na nákup schopností a vylepšení. Mezi ně se počítají i vcelku základní comba a útoky, nebo také jiné zbraně. Zároveň si zde zbraně můžete rovnou vylepšovat, takže Muramasův obchod se ve hře v podstatě nevyskytuje. Párkrát jsem si také všimla, že v případě začátku souboje se utnul všechen dialog, který zrovna běžel, což ve hrách opravdu nemám ráda. Jako další hratelné postavy máme v tomto díle pouze Ayane, která má vlastní oddělené dobrodružství, Momiji a Kasumi, ty zde svůj prostor nedostaly, ale je možné si celou hru projít jako jedna z nich. Osobně mi Ninja Gaiden 3: Razor’s Edge zase tolik nevadil, i přes své nedostatky je to pořád poměrně zábavná hra, přesto bych jí jako jednu z mých nejoblíbenějších neoznačila. Tento díl se dle mého názoru v několika ohledech snažil přiblížit jiným akčním hrám, ať už to bylo značnou dávkou quick-time eventů, výbuchů, či stealthem. Od svého předchůdce, Ninja Gaiden 3, se rozhodně tento titul zlepšil, ale někde v průběhu ztratil ten šmrnc, který měly všechny předchozí hry ze série Ninja Gaiden.
Postřehy z Xbox Series X verze: Musím se přiznat, že Ninja Gaiden 3: Razor’s Edge byl pro mě dvousečnou zbraní, jelikož hra vybočovala ze standartů série, což mě osobně trochu iritovalo a nemožnost uzdravení stimpackem, byla občas frustrující. Na druhou stranu je ale třeba říci,že třetí díl je ten vůbec nejpohlednější a remaster tomu vylepšenými texturami a efekty značně pomohl. Vlastně ale v hlouby duše doufám, že bude mít celá kompilace svým způsobem úspěch a vývojáři z Team Ninja se tak pustí do zcela nového dílu, který bude věrný svému původnímu odkazu.
Úplné závěrečné shrnutí celé kolekce pro mě nebylo vůbec lehkým úkolem. Rozhodla jsem se, že zhodnotím jednotlivé díly zvlášť a poté z nich udělám průměrnou známku pro celou kolekci. Začneme tedy dílem prvním, Ninja Gaiden: Sigma. Sigma sice není tak dobrá jako její původní verze, Ninja Gaiden: Black, ale přesto je pořád velice zábavná. Dokázala si udržet moji pozornost a zvědavost po celou dobu a rozhodně to pro mě byla výzva. Prvnímu dílu bych tedy dala 7 bodů z 10, a to hlavně proto, že se vývojáři pořádně nepodívali na všechny chyby a neopravili je. V roce 2007 by se to ještě dalo pochopit, ale o tolik let později je to neomluvitelné, obzvlášť u remasteru.
Ninja Gaiden: Sigma 2 na mě zapůsobil nejvíce, jak jsem již říkala výše. Hra byla, co se týče soubojů, svižnější, plynulejší, a to je něco, co tak trochu od ninja her očekáváte. Tvůrci napravili svoji předchozí chybu a navýšili počet nepřátel, což hru výrazně zlepšilo a také jsme zde mohli hrát za více charakterů, konkrétně za ženské protagonistky. Hned na začátku se mi také líbil mnohem přehlednější tutoriál, jediné co by se Sigmě 2 dalo vytknout je množství životů, které po každém souboji dostanete. Po každém boji se vám životy doplní téměř do plna a navíc z každého z nepřátel mohou spadnout životy zvlášť, což může být v některých situacích skoro až legračně jednoduché. Druhému dílu jsem se tedy na základě tohoto rozhodla dát 9 z 10 bodů.
A poslední je Ninja Gaiden 3: Razor’s Edge. Zpočátku jsem si myslela, že hra bude skvělá, ale bohužel postupem hraní jsem tento optimistický pohled ztratila. Ano, pořád si můžete zahrát a pobavit se, záleží na vašem subjektivním vkusu, ale nejedná se o klasickou Ninja Gaiden hru, tak jak ji známe. Bohužel spoustu věcí okolo soubojů bylo vcelku frustrující, jakmile jste si zvykli na všudypřítomné raketomety, poté to bylo pořád to samé dokola. Souboje mě začali rychle nudit a já jenom chtěla pokračovat v příběhu. Takový pocit jsem u prvního a druhého dílu rozhodně neměla, a to je také důvod proč třetímu dílu dávám 5 z 10.
ZÁVĚREM
Pokud si celou Ninja Gaiden: Master Collection shrneme, tak se dostáváme na známku, kterou můžete vidět v hlavičce této recenze a vychází nám zde tedy pěkný nadprůměr. Řekla bych, že kolekce kromě lepší grafiky, snímků za vteřinu a několika dalších drobností, vlastně nic nového nepřináší. Pokud jste fanouškem série Ninja Gaiden, zklamáni nebudete. Jenom je škoda, že se tvůrci z Team Ninja Studios rozhodli do kolekce zařadit hry, které jsou v uvozovkách „ty horší“. Pokud jste se se sérií ještě nesetkali, tato kolekce vás rozhodně neurazí. Jestliže jste Ninja Gaiden veterán, sami asi dobře víte, jestli vám tato kolekce stojí za to.
Datum vydání: 10. června 2021 – Potřebné místo na disku: 30 GB
Distributor ČR: N/A
1 thought on “Ninja Gaiden: Master Collection – Recenze”