Once Upon A Katamari – Recenze
20 října, 2025Bizár mě provází celý můj život. Na Hotelu Paradise či Vyvolených jsem doslova vyrůstal během střední i vysoké školy. Jednalo se o relaxační období během náročného studia plného stresu i totální nudy. Každý nový odvysílaný díl jsem hltal, následně venku s kamarády rozebíral. Oni na to sice nekoukali, ale dění je enormně zajímalo. U nás na periferii se vlastně nedalo moc co dělat, takže podivné reality show byly vlastně jediným příjmem této dekadentní zábavy. V současné době se začíná vysílat Naked Attraction, ale to jde už mimo mě. Ne, že bych se na to podívat nechtěl, ale do dnešního dne (je tomu už dlouhých devět let!) nemám zapojenou svou TV do antény, nemohu tedy přijímat žádné vysílání. Na co tedy koukám? YouTube, Twitch, Clash of The Stars či HBO MAX. Vše přes internet. Sem tam si však chci nějaký ten bizár vyzkoušet i ve videoherním odvětví, jenže málokdo je ochotný ho několik let vyrábět s tím riskem nízkých prodejů.
Nikdo není sebevrah, aby šel vyvíjet další Goat Simulator. No, přeci jen se jedno vývojářské studio našlo a vytvořilo hru Once Upon A Katamari. Tušíte správně – ano, je to snad ten největší bizár, jaký jsem kdy vůbec hrál. O nějaké kouli, co na sebe nabaluje věci, několik videí před časem vyšlo, já je sledoval jen zběžně. De facto mě to celé minulo, takže když do redakce přišel kód, hnedka se mi zamluvil. Kdo by nebyl zvědavý na něco, co se u nás moc nehraje. Slovo moc je navíc přemrštěný odhad. Dle mého názoru tento titul skoro nikdo znát ani nebude, proto je mi nyní ctí vám ho co nejvíce představit, abyste měli následně možnost si udělat svůj názor a případně (proč ne!) si ho i koupili a zahráli.
Filozofie Once Upon A Katamari
Vše je postaveno na jednoduché premise – časový limit, různé mise a každá obsahuje jiný úkol. Jednou musíte na sebe (jste malá koule, která se musí neustále zvětšovat) nabalovat padesát předmětů na čas, jindy sbíráte konzervy s jídlem nebo dinosaury. Prvně ty malinkaté, pak ty střední a časem ty největší. Čím více na sebe nabalujete všemožné harampádí, tím více budete růst. Ze začátku každého úkolu tedy prvně, logicky, budete vyhledávat ty nejmenší věci – konzervy, kytičky, berušky nebo třeba fazole. Cokoliv, co ve svém malém stavu dokážete pojmout. Obrovským záporem v hratelnosti, je kamera. Nakonec kromě někdy až moc brutálního časového limitu (většinou je to v pořádku, ale někdy je to skutečně o nervy) vás bude psychicky likvidovat naprosto nepřehledná kamera, která je navíc těžko manipulovatelná, když jste v pohybu.
Pokud stojíte, což ale nedoporučuji, protože vám ubývá drahocenný čas, ovládá se bez problému. Jakmile se rozhýbáte, už se otáčí zcela pomalu a v té rychlosti nevidíte pořádně kolem sebe. V určitých momentech je to nervy drásající debilita, kterou má člověk chuť okamžitě rage quitnout. Pokud však vydržíte a nedáte se, čeká vás jen další nános nezkrotitelné frustrace. Hlavní premisa je však skvělá – jste malá koule, osloví vás Bůh uklízeč, jenž potřebuje vynést trochu toho smetí z vesmíru. V Death Strending doručujete poštu, zde jste profesionální uklízeč. To je jediná náplň celé hry, silně pochybuji, že by hratelnostně vydržela více než několik dní. Koncept sice nenudí, ale nenabízí nic dalšího, co by stálo za pokračování v Once Upon A Katamari. Ano, můžete si vylepšovat (spíše zkrášlovat) vaši vesmírnou loď a tak podobně, ale to jsem ani nezkoušel. Není důvod, proč taky. Mně by to nic nepřineslo, tohle mohu dělat v DLC Kingdom Come 2, kde se vylepšuje kovárna hrdiny. V takovém japonském bizáru by mě opravdu nenapadlo si něco zdokonalovat ve vesmírné lodi.
Časový limit je v některých misích druhý úhlavní nepřítel. Tím, že se špatně ovládá kamera, nejste tak rychlí i pohotoví, jak by po vás vývojáři chtěli, takže hodněkrát nastane situace, kdy jsem jezdil svou koulí sem a tam a hledal ideální předměty k vcucnutí do sebe, ale ovládání i neúprosný limit mě podrazily. Nejhorší, co se může stát, je desetiminutový interval, po kterém v případě neúspěchu musíte celou misi opakovat od začátku. Dohromady tím strávíte dvacet minut. Nabalováním věcí na sebe. Věřte mi – takhle svůj volný čas po škole či nedej bože po práci trávit nechcete. Vývojáři měli dát přístupnost spíše pro masivnější okruh uživatelů, protože zatím mi to přijde vytvořené více pro hardcore hráče. Nechci zde nikoho podceňovat, ale mladší publikum by s tím mělo celkem problémy.
Přitom se Once Upon A Katamari tváří jako dětský titul s námětem pro perfektní relaxaci po náročné práci nebo zkouškovém období. Kde jinde si člověk odpočine a zbaví přebytečného stresu. Mělo to být zde, bohužel však není. Frustrace se bude jen hromadit namísto, aby postupně mizela. To je velká škoda, vývojáři by měli dát různé úrovně obtížnosti, případně rovnou dát nabídku na vypnutí časového limitu. Hodně dnešních hráčů se chce jen bavit, ne pod tlakem sbírat kaktusy, aby se mohlo poté jít do další úrovně. Těch je tu celkem deset, navštívíte lokace jako japonské Edo, westernové městečko nebo třeba dinosauří období. Kreativitě tvůrců se rozhodně nedá nic odepřít. Jen je to takové spíše pro mobilní telefony či handheldy než pro nejmodernější konzole za dvacet tisíc.
Chodíte po menších mapách, přijímáte různé výzvy, v nichž máte základní úkol (nasbírat na sebe určité množství předem stanoveného materiálu) a poté sekundární – najít a sebrat královské koruny. Ty nutně budete potřebovat k dalšímu postupu, protože ony vám otevřou další mise v EDO. Pokud si Once Upon A Katamari koupíte, tak na to myslete. Já to nevěděl, tak jsem se musel vracet z dinosauřího období zpátky do Japonska vše znovu nadělávat. To byla celkem otrava, protože ty mise byly již splněné, jen nebyly sesbírány královské koruny. Vzhledem k tomu, že každá mise má většinou k deseti minutám, jednalo se o další hodinu čisté herní doby než se mi následně otevřela další mise. Já ji splnil dle zadání, ale titul mi dal výsledek jako nesplněný.
To už i na mě bylo moc a přišel onen rage quit. Nervy mám jen jedny, ovladač je EDGE. Kdybych v hraní pokračoval dál, už by byl určitě na tři kusy. Jak se říká – v tom nejlepším se má přestat. Na druhou stranu zábavy na dva dny mi Once Upon A Katamari poskytl vlastně dost. Nabalování věcí je super relaxační záležitost, kdy onen uklidňující pocit sráží časový limit. Velká škoda, že prostě nejde vypnout či zadat lehčí obtížnost. Jediné, co máte jako možnost výběru je ovládání. Buď (pro zkušenější hráče) budete používat obě DUALSHOCK páčky nebo jen tu levou a pravou následně otáčíte kamerou. Já zkusil tu druhou možnost a největší boss z celé hry byla ona kamera. Do vydání hry by si vývojáři měli zlepšit její pohyb, resp. zrychlit ho, když se koule pohybuje. Někdy se jednalo o naprostou bolest, kdy má člověk chuť vyhodit ovladač rovnou z okna.
Audiovizuální zpracování
Hlavní plus celého Once Upon A Katamari je zde. Grafika je dětská, kreslená i zároveň roztomile milá. Hra běží v šedesáti snímcích za sekundu (PS5 PRO), nedošlo ani jednou k jedinému poklesu fps. Optimalizace je tedy na výbornou. Samozřejmě – úroveň grafického zpracování není nijak úchvatná, ale není to AAA titul. Nesmíte očekávat Unreal Engine 5. Mně se líbila, přišla mi správně střelená i bizarní. K tomuto tématu se perfektně hodí. Ať japonské EDO, westernové městečko či třeba dinosauří období je malebně vykreslené, lokace nejsou sice nijak obrovské, ale této hře vlastně postačují. Co je úplně největší klad je hudba. Ta je parádní. Pop rock jak japonských, tak i anglicky hovořících interpretů vás dokáže dostat do správného rytmu. I kdybyste se rozhodli si Once Upon A Katamari nekupovat, rozhodně si sežeňte její soundtrack. I kdyby jen na YouTube. Za mě je to nejlepší z celé hry. Chytlavý, dravý, pumpující tu správnou náladu. Jako samostatný prvek by se nemusel stydět být prodáván samostatně. Hudba vyzdvihuje celý titul o alespoň dva body nahoru. Tam smekám klobouk dolů před všemi skladateli i zpěváky a vzdávám hold. Ty skladby si určitě poslechněte, nebudete litovat.
ZÁVĚREM
Once Upon A Katamari je naprostý bizár, který se hodí spíše na mobilní telefony nebo handheldy pro mladé hráče i dospělejší publikum čekající v MHD či ve škole na další výuku. Pro moderní konzole se dle mého názoru nehodí, nejvíc ji kvalitativně sráží naprosto nepřehledná, špatně ovladatelná kamera i někdy až moc brutální časový limit. Válení si svou koulí doporučuji vlastně všem, kteří mají rádi tento typ žánru na způsob Goat Simulator či jí podobných. Pro ostatní nemá moc co nabídnout, zabaví na jeden den až dva. Na delší dobu bohužel není. Po grafické stránce se jedná o slušný průměr, jež se nemá moc za co stydět, ale rozhodně nečekejte Unreal Engine 5. Je kreslená, milá, dětská. Největší klad vidím v hudbě, která dokáže člověka nabít energií. Je svižná, chytlavá, bláznivá. I kdybyste si nekoupili Once Upon A Katamari, musíte zkusit její soundtrack! Právě ten ji o dva body zvedl hodnocení.
5/10
Testovaná verze: Playstation 5 Pro / Datum vydání: 23. října 2025 / Potřebné místo: 6GB / Distributor ČR: CENEGA Czech / Česká lokalizace: NE
