Už jsme nyní, milí čtenáři, přesně uprostřed této detektivní série, která je křížená s atmosférou The Thing nebo Tajemstvím loňského léta. Opět na začátku svého textu musím mé čtenáře důkladně varovat: pokud jste ještě nečetli ani první, ani druhý díl, počkejte, až tak učiníte. Nechci, abyste si zbytečně zkazili svůj zážitek z trojky, která samozřejmě už pomalu ukazuje, jak by to celé vlastně mohlo být, kdo by mohl být vrah, proč se tak děje i kolik mrtvol se ještě na ostrově objeví. Samozřejmě se budu snažit nevyzrazovat moc z předchozích událostí, ale na sto procent to zaručit bohužel nemohu. Co se dá v zásadě rovnou prozradit je opětovná změna v žánru směrem zpátky k jedničce. Ta byla více detektivní s menším nádechem klasické vyvražďovačky ala Tajemství loňského léta. Kombinace Agathy Christie (Hercule Poirot) v kombinaci s klasickým teen slasher hororem se autorům povedla na jedničku. V pravidelných intervalech se jednotlivé dějové linky (jsou dvě) střídaly, ale neprolínaly – nespojovaly. Byly separátní, zcela na sobě nezávislé. Jedna bez druhé fungují samostatně.
Zatímco u dvojky si tvůrci očividně řekli, že by se mohli vydat spíše cestou atmosféry plné paranoi jako Carpenterova The Thing, kdy máte partu lidí, uzavřené v malém prostoru s něčím, co je postupně likviduje a oni do poslední chvíle neví, kdo z nich to je. Deprese, nedůvěra, podezřívavost – to vše se ve Vraždách v Dekagonu dělo. Nikdo si nebyl jistý, kdo z party amatérských detektivů z tamního univerzitního klubu je sériový zabiják. Nebo to nebyl nikdo z nich? Kdo ví. Upřímně ani já to ještě sám nevím. „Hrdinové“ mají spoustu teorií, jak by to mohlo být, jenže než na to přijdou, začnou postupně v pomalém tempu záhadně umírat.
To nejvíc bizarní je chybějící ruka obětí. Kdo ji uříznul, jak i proč – to se neví. Ani po třetím díle nejsem s touto skutečností obeznámen. Oproti dvojce má třetí část znovu detektivní ráz spolu s Tajemstvím loňského léta. Paranoia zde stále panuje, ale v daleko menší míře, protože byť dojde k dalším úmrtím bez toho, aniž by přeživší věděli, kdo to dělá, většina vyprávění se soustředí opět na dvojici v oné druhé dějové lince, jež sama vyšetřuje záhadné, výhružné dopisy na pevnině. Tím pádem se čtenáři dočkají návratu stylu ala Agatha Christie a jejího úžasně analytického fiktivního detektiva – Hercula Poirota. Žánr je tedy pomalé pátrání po skutečnostech, jež jsou stále nevyřešeny, do dnešního dne zůstávají naprostou záhadou. Ta tam je atmosféra The Thing, nastupuje používání naší šedé kůry mozkové. Pokud jste milovníci spíše tohoto druhu uchopení stylu vyprávění, budete jako doma. Mně sedly oba přístupy, takže jsem spokojený tak jako tak.
Pomstím ji!
V prvním díle se právě dvojice na pevnině náhodně spojí, aby vyřešily záhadný dopis, jež přišel několika lidem z onoho detektivního klubu včetně bývalé členky, o které nyní píšu. V dopise stálo, že otec mrtvé dívky ví, co se stalo na lodi její dceři. Její smrt nebyla nešťastná náhoda, ale stál za ní právě univerzitní detektivní klub. To, co se stalo, ani trojka stále plně neobjasňuje, ale ukázala drobné střípky, jež by se logicky měly rozvíjet v rámci čtvrtého dílu (ten mám již na nočním stolku, dnes se do něho naplno ponořím). Tato dvojice tedy pátrá u potencionálních svědků i pachatelů, odkrývá dříve skrytá tajemství, měsíce pohřbená pod povrchem země. Doslova. To pochopíte, až se dostanete do určité části v knize. Pomalé, gradující tempo dává příběhu perfektní detektivní atmosféru severské krimi. Byť ano – autoři jsou samozřejmě Japonci, když se jedná o mangu. Třetí díl sice odpoví na některé otázky, avšak ne na všechny. Ty nejpalčivější si bohužel nechává až do dvou zbylých částí komiksu. Což je škoda, ale alespoň to čtenáře udrží v napětí, jak to celé bylo. Co se týká té ostrovní party (kdybych chtěl být rýpavý, napsal bych: toho zbytku, co stále ještě dýchá), je jí věnována menší část, se spoustou náznaků a náznaku velkého odhalení, protože jeden z mladých detektivů na něco důležitého přišel. Šokující odhalení se tedy stále nekoná, ale už je dost naznačeno (já prd pochopil, moc dobrou šedou kůru mozkovou asi fakt nemám).
Autoři umí příběh skvěle vyprávět, je radost ho číst. Je přehledný, není zmatený. Graduje postupně, čtenář se nemusí vracet o několik či rovnou pár desítek stran, aby si musel něco načíst znovu pro úplné pochopení dosavadního děje. Tento žánr mangy mi extrémně sedl, já se dřív komiksů bál, protože jsem očekával jen Simpsonovi či Spunchboba. Naštěstí existuje i tento typ dospěláckých komiksů pro starší čtenářstvo. Tvůrci k tomu tak i přistupují v rámci objemu krve nebo v rámci temné, depresivní atmosféry. Tohle není další Stmívání plné namakaných borců bez trička a nebohých žen, které dokážou úchylakovi ukopnout hlavu, jež odletí deset kilometrů pryč. Naši „hrdinové“ skrývají jedno špinavé tajemství, jsou vystrašení, nervy mají už skoro v kýblu. Bojí se, nemají super schopnosti. Jakmile jednou zemřou, už se znovu nevrátí. Žádná druhá šance.
Stylizace
Jak už tušíte, jedná se o černobílou mangu, kdy je obálka (přední i zadní strana) plně barevná. Pokaždé má jiný, originální motiv, který je nádherný. Autoři jsou i vynikající kreslíři. Dokážou skvěle podchytit depresivní atmosféru tak, aby tomu čtenář věřil. Až uvidíte jednotlivé výrazy vyděšených mladých detektivů, jejich mimiku, pohyby nebo ztuhlé pohledy, rovnou vás to vtáhne do děje. Vše je ihned uvěřitelné, vážné. Nejbližší prostředí je krásně navržené, ale to vzdálenější je takové lehce béčkové. Což nevadí, protože ho je naprosté minimum. Většinou se tak koukáte na naprosto detailní okolí jak pevniny, tak ale i malého ostrova, kde se před několika měsíci stala tragická událost a kde došlo k několika vraždám a jedné sebevraždě. Vizuál bez barev mi ani teď nevadil, k manze se to hodí. Není ani problém si zvyknout na japonský styl čtení od konce, zprava doleva. Zvyknete si. Asi bych nebyl proti, kdyby celá kniha byla plně barevná, ale za ty dvě stovky to vem čert. Stále lepší než dostat drátem do oka. Dialogové bubliny jsou přehledné, na obrázcích nepřekážejí. Jsou tam, kde mají být, aby si čtenář dokázal užít jak vizuální styl vyprávění, tak zároveň i jednotlivé dialogy. V této části recenze není vlastně co vytknout, vše je na jedničku s hvězdičkou.
ZÁVĚREM
Vraždy v Dekagonu 3 jsou návratem zpátky k prvnímu dílu. Jednička měla kombinaci Hercula Poirota spolu s Tajemstvím loňského léta – klasická pomalá kvalitní detektivka spolu s teen slasher vyvražďovačkou. Obě pojetí jsou od sebe oddělené, zbytečně se nepropojují ani si vzájemně nepřekáží. Po dvojce, která byla více atmosférou podobnou té z The Thing, se zde severská krimi nezapře (ano, vím, že se jedná o japonskou mangu). Kvalitní vyprávění spolu s precizním vizuálem dělá ze třetí části skvělou záležitost, jež sice přečtete na jedno posezení, ale jedná se o skvěle utracené dvě stovky (pokud jste registrovaní v e-shopu Crew, kde máte 15procentní slevu). Autoři se vyznají, jsou talentovaní a já se nemůžu dočkat, až se dozvím, jak to celé vlastně skončí. Za mě se jedná o skvělý díl, avšak o bod horší, než byla dvojka. I tak je to stále vysoký standard, jaký v komiksech dle mého názoru spíše vyčnívá a jedná se o vzácnost.
8/10
Zařazení: Animefest / Nakladatelství ČR: CREW / Datum vydání: Říjen 2025
