Jsou to přibližně dva roky, co jsem psal recenzi na hru Yakuza: Song of Life. V té době jsem ještě nemohl tušit, že ta píseň bude labutí a půjde o rozloučení s jednou érou, která začala již v roce 2005. Hlavní hrdina série, Kazuma Kyriu, již svůj příběh odvyprávěl a je tak na čase udělat místo někomu jinému. Společně se změnou hlavního hrdiny se ovšem radikálně změnila i celá základní hratelnost, což může být pro fanoušky Yakuzy obrovským šokem. Než se ale k tomu šoku dostaneme, pojďme se vrátit do Japonska, konkrétně do posledního dne končícího tisíciletí.
Právě ten den potkáme nového hlavního protagonistu celé hry, mladého člena Yakuzy jménem Ichiban Kasuga. Jak už to tak bývá, Ichiban je plný sebevědomí a odhodlání, naplněn sny o tom, že jednou právě on bude váženým členem japonské mafie. Skutečně, vazby a loajalita vůči rodu Arakawa, jehož je Ichiban součástí, je pro něj víc než skutečná rodina, kterou nikdy nepoznal. Je absolutně oddán jak jejímu vůdci, Masumovi Arakawovi, tak i klanu Tojo, kam rod Arakawa spadá. Jeho loajalita jde někdy až za hranu logiky a to se mladému Ichibanovi stane osudným. Při jednom menším konfliktu je totiž zabit člen konkurenčního klanu. Taková věc se v rámci Yakuzy tvrdě trestá. Rodu Arakawa tak hrozí zkáza, zároveň je ale potřeba pro zachování cti celého rodu přiznat vinu.
Ichiban je tak vybrán, aby vzal vinu na sebe, což on bez okolků přijímá. Výsledkem je 19 let ve vězení. Pro mladého člověka by to mohlo znamenat konec všech nadějí na lepší budoucnost. Ne tak pro Ichibana. Pro něj je tato „drobná“ komplikace pouze cestou ke splnění jeho snů. Sám Masumi Arakawa, kterého Ichiban považuje za svého otce, mu jako odměnu za zachování cti rodu slíbí právoplatné místo po jeho boku. Bohužel, po propuštění z vězení je Ichibanův střet s realitou doslova devastující. Nikdo se k němu nehlásí, nedostává se mu žádného vděku a po sérii několika událostí končí s prostřeleným hrudníkem pohozen mezi odpadky. V tomto momentě již dějovou linku opustíme, ale mohu slíbit, že příběh se rozjede na plné obrátky.
Pokud bychom měli vyzdvihnout jedinou věc, která sérii Yakuza definovala, tak je to rozhodně příběh. V novém díle tomu není jinak a s trochu nadsázky by se dalo říct, že hra je hlavně o sledování příběhu, který je tu a tam přerušen trochu toho bojování. Jak příběh, tak i jeho hlavní postavy jsou absolutně bravurně napsány a minimálně vývoj samotného Ichibana je na Oscara. Během doby, co byl ve vězení, se svět tam venku hodně změnil a Ichiban tak kromě hledání pravdy o svém osudu musí řešit i takové věci, jako chytrý mobilní telefon a internet. Pro nás banalita, pro něj výstřelek nejmodernější techniky. Kromě toho naráží i na pro něj zcela nové společenské problémy, jako je enormně narůstající prostituce, nedostatek pracovních míst, lidé bez domova, neúcta ke stáří, atd. Vše, co formovalo Ichibanovo mládí je jiné, svět kolem se změnil tak, že mu z toho jde hlava kolem. Naštěstí na vše nebude sám, během hry se k němu přidají další postavy. I ty jsou skvěle vyobrazeny, jejich minulost v kontrastu se současností dává smysl a vazby mezi nimi a Ichibanem se během hraní ještě prohloubí. A kdo bude pozorný, možná si všimne i postav, které zná z minulých dílů.
Kromě změny hlavního hrdiny přichází změna i v místě, kde se hra odehrává. Opouštíme tak ulice Kamorucha (byť i tam se na skok podíváme) a vydáme se zkoumat reálie Yokohamy. Omlouvám se, nemám po ruce skutečné srovnání, v Japonsku jsem nikdy nebyl, ale věřím, že stejně jako dříve i nyní bude hra alespoň rámcově obsahovat skutečná místa, která v Yokohamě můžete navštívit. Zpočátku se může zdát, že město je jeden velký zmatek a každá ulice vypadá podobně, časem ale budete znát každý jeho kout. Nečekejte nějakou velkou variabilitu, ale autoři se přece jen trochu snažili. Najdete tak zde místa kde vládne všudypřítomná chudoba, navštívíte obchodní čtvrť a nesmí chybět ani čtvrť čínská. Trochu na škodu je, že do budov se prakticky nedá dostat, jsou jen pouhou kulisou. Výjimkou pak tvoří jen jakési dungeony. Ty jsou buď přímo součástí příběhu, nebo se postupně odemykají a lze v nich najít vzácné vybavení. K tomu se ale ještě dostaneme.
Město je hodně ploché, to je kompenzováno alespoň občasnou možností dojít na některou střechu. Pohybovat se po městě budete skoro pořád pěšky, lze ale využít i taxi. Nicméně to sem využíval skutečně jen sporadicky, město není velké a přeběhnout ho z jedné strany na druhou je otázka pár minut. Ulice jsou plné života, desítky chodců putují sem tam, nemá ale cenu je sledovat, jsou to jen statisti, nevykonávají žádnou konkrétní činnost. Město ale žije čilým obchodem. Skoro na každém kroku je nějaký ten obchod, restaurace, nebo místa, kde se dá vyblbnout v desítkách vedlejších aktivit. Díky mobilnímu telefonu si všechnu tuhle krásu můžete i fotit.
Pojďme se teď konečně zaměřit na to, co je tou absolutně největší změnou v rámci celé série. Tím je od základů překopaný soubojový systém. Yakuza měla dříve souboje v reálném čase, podobně, jako třeba Sleeping Dogs. V aktuálním díle ale již nic takového nenajdete. Soubojový systém je teď daleko blíže hrám jako Persona, nebo Final Fantasy. V reálu to vypadá tak, že na ulici vidíte skupinku nepřátel a podle ukazatele i víte, zda se koukají Vaším směrem a mohou Vás tak spatřit. Jakmile si Vás všimnou, není již cesty zpět a hra se přepne do taktického režimu, kde se jednotlivé postavy střídají v útocích, popřípadě v různých pasivních dovednostech. Každá postava má určitý počet životů a energie pro speciální útoky. Stejně tak i Vaši protivníci. Díky této změně hra obrovsky ztratila na tempu. Ta tam je frenetická akce z minulých dílů. Na vše je teď více času, vše si můžete dopředu naplánovat, vše dobře promyslet.
Volit můžete vždy mezi klasickým útokem, nebo nějakou jeho silnější variantou, popřípadě volit útoky, které bych s trochu nadsázky označil za kouzla. Jejich variabilita je veliká a mnohdy hraničí až s infantilností. Každá postava, kterou můžete ovládat má svou specifickou sadu útoků, které se ještě liší podle role, které postavě přiřadíte. Ichiban je tak expertem na boj zblízka, jeho věrný kamarád Namba je zase expert na léčení a útoky ohněm, bývalý policejní vyšetřovatel Koichi Adachi je variantou na tanka a třeba taková Saeko Makuoada je podpůrnou postavou, která umí vylepšovat pasivní vlastnosti svých kolegů a nebojí se v boji použít ani svou kabelku. Každá z postav má svou základní roli (zde se jim říká Jobs). Ty ale můžete v průběhu hry měnit a hledat tak kombinaci, která Vám nejvíc vyhovuje. Já jim ale role neměnil, jelikož každou novou je potřeba znovu vylepšit, spokojil jsme se tedy s tou základní. Poměrně vtipnou záležitostí je Ichibanova láska ke hrám, jeho nejoblíbenější sérií je Dragon Quest. Před každým soubojem si tak Ichiban představuje, že on i protivníci jsou součástí nějakého toho JRPG. Protivníci tak na sebe berou různé podoby a to často dost bizardní. Ale přináší to alespoň nějakou odlišnost, jinak bychom bojovali příliš často proti stejným nepřátelům.
Jak vidíte, celé jádro hry je úplně jiné než v předchozích dílech. Souboje teď sice nabízí víc možností, ale nemohu se ubránit dojmu, že celý systém není dotažený do konce. Velice rychle jsem si totiž našel osvědčenou taktiku, jak nepřátele porazit a tento vzorec útoků jsem pak prostě opakoval v každém souboji. Hra mě absolutně netlačila do nějakého taktizování a jakmile jsem měl dostatek léčivých předmětů, staly se souboje spíše repetetivní záležitostí. Sem tam se sice vyskytl nějaký ten problém, souboje s bossy již nějaké to přemýšlení z Vaší strany vyžadují, ale celkově jsem se nemohl ubránit dojmu, že mě vlastně střety s protivníky spíše unavovali. Kromě klasických útoků je možné si na pomoc zavolat i speciální posily. To je opět v duchu hry trochu zábavně podáno. Jde sice o obdobu summonů, jako známe třeba z Final Fantasy, ale jejich seznam je vskutku šílený. Chcete si na pomoc zavolat slepici, nebo několik krevet? Urostlého černocha s ocelovými koulemi místo rukou? Není problém. Tito pomocníci jsou vlastně členy speciálního spolku „super hrdinů“, kteří v Yokohamě berou spravedlnost do vlastních rukou. Získáte je buď v rámci příběhu, nebo po splnění nepovinných úkolů.
Je to hlavně příběh, který minimálně mě neustále hnal kupředu a hru jsem si tak skutečně užil. A že je to pořádná porce zábavy. Na hlavní dějovou linku si rovnou připravte něco kolem 40ti hodin a dalších klidně 100 hodin, pokud budete chtít splnit i nepovinné aktivity. Těch hra nabízí stejně jako v rámci celé série, neuvěřitelné množství. Můžete si zajít na karaoke, zajezdit si na motokárách, hrát šipky nebo automatové hry, lze navštěvovat školu pro zdokonalování Vašich atributů, můžete si vydělat pár drobných sbíráním plechovek, využít společnosti ke všemu svolných dívek a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Vyblbnout se ve městě hra skutečně nabízí v porci více než velké a jsem si jist, že jsem plno věcí vynechal.
Všechny tyto aktivity se možná zdají jako zbytečné, ale jsou za ně slušné odměny, ať ve formě nějakých předmětů, které Vám pomohou v boji, tak i zkušeností a v neposlední řadě slouží i jako zdroj surovin. Ty pak můžete odnést do dílny, kde Vám z nich za úplatu mladá mechanička vyrobí nové vybavení a zbraně. Do dílny můžete i investovat finance a tím jí vylepšovat, což otvírá cestu k dalšímu a ještě lepšímu vybavení. A to jsem ještě nezmínil, že ve hře můžete i provozovat a řídit vlastní firmu, kde se staráte o svou kancelář, či najímáte a propouštíte zaměstnance. A ještě jsem zapomněl, že skrz svůj mobilní telefon můžete v desítkách náhodně generovaných misích pomáhat obyvatelům Yokohamy. A ještě jsem zapomněl…ne, už toho skutečně nechme. Snad jste si ale udělali představu o tom, že utopit ve hře desítky hodin není žádný problém.
Technická stránka hry je sice na stejné úrovni, jako díl minulý, ale na dnešní poměry je to spíše průměrná kvalita. Textury a úroveň prostředí jsou strohá na detaily, často se stane, že předměty doskakují relativně blízko od Vás, nebo zmizí hned za Vámi. Jedinou skutečně propracovanou grafiku mají obličeje postav, které se naopak řadí k tomu lepšímu, co se aktuálně ve videohrách dá najít. Jejich mimika a gesta jsou technicky absolutně skvěle zvládnuty a je to jen dobře. Díky obrovskému množství příběhových sekvencí si je užijete a nijak Vás nebudou od sledování příběhu rušit. Ten si můžete vychutnat jak v anglickém, tak japonském dabingu. Já dal nakonec přednost tomu anglickému. Co možná trochu zamrzí je fakt, že dabované jsou jen příběhové cut-scény. Velice často ale budete sledovat jen text, který jeho aktéři jen sem tam doplní o nějaké to citoslovce. Tady je rozhodně prostor pro zlepšení. Zvuk a hudba obecně pak nijak nevybočují, neurazí, nenadchnou. Hru jsme jsem začal recenzovat ještě na konzoli Xbox One X, kde běžela naprosto bez problému. Otestoval jsem ji i na novém Xbox Series X, kde běží ještě lépe, ve vysokém rozlišení v plynulých 60ti fps a loading trvá doslova jen pár vteřin.
ZÁVĚREM
Bude zajímavé sledovat, jak si série povede dál. Risk v podobě drastické změny v hratelnosti má dle mého nejistý výsledek. Západní fanoušky her nemusí oslovit a ty tradiční, asijské, zas může rozladit, jde totiž proti všemu, čím série Yakuza dříve byla. Mě osobně ale tento restart značky potěšil a s novým směrem nemám problém. Nový hrdina mi přirostl k srdci a jsem skoro přesvědčen o tom, že se s ním v budoucnu ještě potkám. Yakuza: Like a Dragon je tak dle mého dalším výborným dílem série a mohu ho s klidným srdcem doporučit.
HODNOCENÍ: 8/10
Autor: Jakub Číhal
Testovaná verze: Xbox Series X/Xbox One X
Datum vydání: 10. listopadu 2020 – Potřebné místo na disku: 37,7GB
Distributor ČR: Cenega Czech
1 thought on “Yakuza 7: Like a Dragon – Recenze”