Psal se rok 2013. Nastala doba, kdy jedna generace končí a druhá začíná. Přestože se celá řada hráčů již pomalu loučila se svou dosluhující konzolí Playstation 3 a vítala nadcházející Playstation 4, vývojáři ze studia Naughty Dog, kteří se během generace PS3 proslavili zejména trilogií Uncharted, chystali závěr cyklu této konzole oslavit tak, jak se patří. Světlo světa tak spatřilo post-apokalyptické drama The Last of Us, v němž jsme sledovali strastiplnou cestu dosti nesourodé dvojice Joela a Ellie ve světě, kde přežití znamenalo vše. Dnes tu máme rok 2020, jsme na sklonku další generace a minulost se opakuje. Naughty Dog vydávají své vrcholné dílo, které je přímým pokračováním předchozí hry, či lépe, je zváno jako druhá část. Ano, výše uvedené temné drama je skutečně zpět a jak už první trailery naznačovaly, příběh The Last of Us: Part II nám nabídne pohled do světa, který je po letech daleko drsnější, syrovější a po všech stránkách dospělejší.

Neexistuje hra, která by před svým vydáním vzbuzovala v lidech takové vášně jako právě The Last of Us: Part II. První ukázky zaskočily řadu novinářů a hráčů svou brutalitou a syrovostí, a vzápětí jsme slyšeli fanoušky prvního dílu, jak jim není po chuti, že jejich oblíbená postava je homosexuál. Korunu všemu nasadil fakt, že měsíc před vydáním unikly na internet záběry z dosti rozsáhlé části hry, z nichž se zdálo, že druhá část The Last of Us absolutně ignoruje storyline nastavenou ve svém předchůdci. Záběry, v nichž chybí kontext celé věci. Já se naštěstí všemu kolem TLou2 úspěšně vyhýbal, včetně zmíněných úniků. Jednoduše proto, že jsem se chtěl nechat naplno pohltit příběhem, na jehož pokračování jsem čekal sedm let.

Nemáte vůbec tušení, jak je obtížné recenzovat hru, která prakticky celá stojí na příběhu a nesmět z něj ideálně nic vyzradit, abyste náhodou nezkazili případný zážitek někomu jinému. Bohužel, jde o tu část hry, na níž celá recenze prakticky stojí, byť myslím, že se mi na řádcích níže povedlo příběh patřičně vybarvit, aniž bych vám o něm vlastně něco vyzradil. Opěrné body jsem si ale vytvořil pomocí prvních trailerů, které počítám, že každý z vás hltal plnými doušky a nenechal si je ujít.

The Last of Us: Part II v žádném případě neignoruje události prvního dílu, ba naopak nám je ještě dosti barvitě připomene. Nicméně podstatou pokračování, či v tomto případě přímo druhé části, je v příběhu pokračovat a nastavit jiná, dospělejší, témata. Ta ale nemusí být některým hráčům pochuti, nicméně jsou realitou. Už dávno nesledujeme příběh malé drzé holky a chlápka, kterému byla původně ukradená, ale nakonec si k ní nějaký ten vztah vypěstoval a začal jí vnímat jako svou vlastní dceru, jenž je mu nadevše. Příběh nám dost často názorně ukazuje, že činy naší minulosti, nás mohou dostihnout a mít fatální následky. Důležité rozhodně je, že se nám vývojáři nesnaží celou situaci vyobrazit pouze jedním pohledem, ale hned několika. Z hlediska vyprávění se tak dočkáme i několika retrospektiv, jenž nám posléze udělají komplexní obrázek na události, kterých jsme byli svědky.

Scénář vycházející z mysli génia jakým je Neil Druckmann, sebou nese nejen vážná témata, která se zabývají možným chováním různých archetypů lidí po událostech, které se ve světě The Last of Us udály, ale také ta běžnější, s nimiž se každý z nás může dnes a denně potýkat. To byla pro mě v rámci video herního segmentu rozhodně zajímavá zkušenost. Pro někoho bohužel, se to týká i tématu LGBT. Asi nikdo z vás neminul trailer, v němž se Ellie políbí s dívkou jménem Dina. Vývoj jejich vztahu je nedílnou součástí hry, přičemž sebou nese jistou emocionální stopu. Tu ale přináší defacto vše, čeho jste svědky.

Je tedy pravdou, že některá témata jsou až moc nucena do popředí, což pro někoho může být nepříjemné, ale pokud chcete vytvořit svět, jenž stojí na základech toho současného, podobným tématům se nevyhnete. Vykreslení různých mezilidských vztahů je ale přitom jednou z nejsilnějších stránek hry. Navíc  pokud jste hráli i rozšíření prvního dílu Left Behind, tak nejste orientací Ellie nijak zaskočeni, jelikož zde byla již dosti příkladně naznačena.

Ne nadarmo má většina postav ve hře své konkrétní jméno  a ne pro nic za nic jsou zde postavy, které mají mezi sebou nějaký vztah ovlivňující jejich chování. Vývojáři se skutečně snažili o to, aby vaše činy nesly postupem hrou své následky. Myslím, že The Last of Us: Part II je jedním z mála titulů, během jehož hraní se dostatečně projeví samotná vaše osobnost. Ta následně odrazí to, jak budete celý tento titul chápat a jak jej během jejího průběhu budete vnímat. A proto věřím, že se najde spousta z vás, kteří si tento titul naprosto zamilují a to právě díky své neskutečně vypiplané dramaturgii, ale vyskytne se tu i nemenší okruh lidí, který jej z mnoha důvodů bude proklínat.

Podobně jako první část, je i ta druhá rozdělena na několik kapitol. Zde však nesledujeme příběh v rámci celého roku, jenž nám ukazuje neustále se měnící svět. Místo toho nám tři čtvrtiny hry vykreslují události pouhých několika dní, jenž jsou doplněny o jistý prolog, následně retrospektiva a pohled na jisté události ze strany jiných postav. O komplexnosti vyprávění není žádných pochyb. Vlastně jsem byl překvapen tím, že se v tomto formátu podařilo herní čas dostat na nějakých 22 – 24 hodin. I když jistá výtka by tu byla. Hra je ve své poslední fázi až příliš okatě natahována, což nepůsobí dobře. Za prvé vás to začne velmi rychle rozčilovat a za druhé, což je asi důležitější, vás to vytrhává z jistého tempa, které od takového závěru očekáváte. To je opravdu velká škoda. Myslím, že hru by nijak zvlášť nebolelo, kdyby byla o nějakou tu hodinku nebo dvě kratší, ba naopak.

Bylo velmi zajímavé sledovat, jak vývojáři pracovali s designem jednotlivých úrovní hry. Střídají se zde jak klasické silně koridorové pasáže, na které jsme zvyklí z prvního dílu, jenž jsou často doplněny o nějaké ty logické úkony, tak i daleko otevřenější části, které dokonce koketují s žánrem open-world záležitostí. Vývojáři tak naplno zužitkovali zkušenosti, které získali při tvorbě stand-alone rozšíření Uncharted: Lost Legacy. Provedení těchto částí hry je dosti podobné. Pokud tedy patříte mezi hráče toužící po průzkumu všech možných zákoutí, pak vám tyto části budou jistým zadostiučiněním. Nehledě na to, že takovýto průzkum bude pro vás i jistým zdrojem tolika potřebných surovin.

Crafting byl nedílnou součástí prvního dílu a The Last of Us: Part II na tom není jinak. Opět je tu celá řada surovin, s jejichž pomocí si můžete vyrobit lékárničku, nějaké ty homemade výbušniny, smrtící nástavbu pro zbraně na blízko, nebo takový tlumič. Všechny tyto předměty si můžete vyrábět kdekoliv v průběhu hry, stačí se jen mrknout, co máte zrovna u sebe v batohu. Pokud jde o vylepšování zbraní, jichž je ve hře několik druhů od pistolí, přes pušky, až po takový luk, tak je třeba využívat ponku. Každé takové vylepšení je pak potřeba dobře zvážit, jelikož těchto ponků ve hře zase tolik není a občas je potřeba je hledat.

Velice mě potěšilo, že vývojáři nechtěli mít z postav žádné stroje na zabíjení, nebo supersiláky, a tak můžete mít u sebe pouze konkrétní množství daných surovin, což se týká i munice. Musíte tak vždy pečlivě zvažovat, co je třeba si vyrobit, či zda je vlastně vůbec potřeba střílet. To platí zejména na vyšších obtížnostech, kde je všeho občas silný nedostatek. Speciální pozornost je pak potřeba věnovat hledání pilulek. Ty totiž slouží k vylepšení vlastností samotné hlavní hrdinky, kterou je zde jednoznačně Ellie, byť je hratelných charakterů více. Díky těmto tabletkám můžete zbystřit své smysly, naučit se vytvářet nové předměty, či získat nějaké nové dovednosti pro boj.

Asi vám po přečtení dvou odstavců výše dochází, že po této stránce vlastně k žádné výrazné změně nedošlo. Ona samotná hratelnost není žádnou revolucí, spíše velmi mírnou evolucí. S klidným srdcem mohu říci, že The Last of Us: Part II se hraje naprosto stejně jako se hrál první díl z roku 2013. Příliš mnoho inovací zde jednoduše nenajdete. Možná to není vysloveně nějakým záporem, ale rozhodně to není ani žádným bonusem, jelikož i zde se dalo na některých aspektech zapracovat a to zejména v tom smyslu, aby hra více zdůraznila situaci, v jaké se lidstvo ocitlo. Zde se tak stačilo inspirovat některými prvky z her žánru survival, jako je potřeba jíst a pít. Nehledě na to, že samotná hra si o to občas i říká.

Lidstvo ve hře je stále poníženo na žebříčku potravinového řetězce z vrcholu až na druhé místo a proto se často setkáte s nakaženými lidmi. Ti jsou zde rozděleni do několika tříd, přičemž ve většině případů se setkáte s runnery a clickery. Nicméně vývojáři si pro nás přichystali i několik novinek, jenž zde představují nová stádia infekce jako jsou Shambleři. Největším unikátem je ale takový Rat King. Zatímco ostatní nakažení mají své jisté slabiny, tak u Rat Kinga byste je hledali jen velmi stěží. Jde vlastně o jakéhosi bosse, na němž vyčerpáte snad vše, co máte aktuálně po ruce.

Daleko více, než s nakaženými, se ale v případě druhého dílu setkáte s obyčejnými lidmi, zastupující frakcí WLF. Jejich chování je pak závislé na tom, jak se chováte vy. Budete-li vraždit na potkání, pak věřte, že pro vás budou s každou další hodinou ve hře nebezpečnější a nebezpečnější. V tomto ohledu se mi líbí, že hra vám dává i možnost hrou projít, aniž byste kohokoliv zabili, pokud to tedy nevyžaduje přímo samotný děj. V tom případě není zbytí. Mě osobně přišlo vhod, že je možné na různých místech nastražit pasti, a když nejste nikým odhaleni, pak se smrt vašich nepřátel na vaše triko jednoduše nepřipíše. Ono také po většinu času vás mají lidé, s nimiž přijdete do střetu, za někoho úplně jiného, než kým ve skutečnosti jste.

Příběh a jeho dramaturgie určitě není jediným faktorem, který je třeba u The Last of Us: Part II vyzdvihnout. To je třeba i v případě audiovizuálního zpracování. Když opomenu fakt, že má PS4 během hraní funěla jak stíhací letoun, tak jsem na technické stránce hry nenašel žádnou chybičku. Nesetkal jsem se s žádným propadem snímkování a ani s žádným glitchem, či bugem. Vizuální stránka je pak důkazem toho, že přístup a nasazení s jakými Naughty Dog do vývoje šli, nese své ovoce. Asi těžko budete hledat hru, jenž by vypadala jako nejnovější kousek právě zmíněného studia. Zde je snad pouze jediný konkurent, tedy Red Dead Redemption 2. Ač pátrám ve své mysli, jak jen chci, tak se ve hře nenajde místo, které by si nezasloužilo vaši pozornost a vy tak neměli chuť se zastavit a kochat, ačkoliv to dané okolnosti někdy naprosto vylučují.

Podobně je na tom i zvuková stránka. Soundtrack je skutečně geniální a dokonale podtrhuje atmosféru celé hry. To platí trojnásob ve chvíli, kdy celý titul projdete se sluchátky na uších. V tomto případě, dokážete i  bez naslouchání velmi dobře rozpoznat přibližné rozmístění nepřátel v dané lokaci. Vzhledem k tomu, že vývojáři mají megalomanský smysl pro detail, tak krátký zvuk na místě, kde byste za žádných okolností nechtěli být, vás náležitě vyleká. To rozhodně kvituji. Opět je to něco, co přispívá samotnému cítění hry jako celku a vyprávění tím dostává jen další rozměr, jenž vás má vtáhnout do dění.

Asi nemá smysl říkat, že se ve mně line spousta silných emocí, jenž ze hry mám. Příběh ve mě zanechal skutečně velké množství pocitů. Našel jsem zde, jak velkolepé momenty, tak chvíle, kdy jsem měl chuť hru vypnout a už se do ní nevracet. Jenže to ke správnému dramatu patří a to, že ve vás hra evokuje vícero emocí, jen dokazuje jeho kvalitu. Nemohu sice říci, že by TLou2 bylo naprosto bez chyb. I zde se nějaké ty nedostatky jistě najdou. Ale v komplexním měřítku mu nelze nic vytknout. Jak už jsem ale jednou zmínil, tak jde o titul, který se zároveň nemusí spoustě hráčů zamlouvat. Jenže tomu se v takto dospělém provedení nelze vyhnout.

ZÁVĚREM

The Last of Us: Part II je dramaturgickým a scénáristickým skvostem, který paradoxně nemusí sednout každému. Příběh je plný emocí, zvratů, ale i každodenních záležitostí, s nimiž se řada z nás dokáže ztotožnit. Po stránce hratelnosti sice nejde o žádnou revoluci a sem tam se nějaký ten nedostatek objeví, ale v zásadě nejde o nic, co by vám mělo bránit v tom, abyste se do hry naplno ponořili. Ať už jste zastáncem jakékoliv platformy, tak novinka studia Naughty Dog je něčím, co byste zkrátka neměli minout.

HODNOCENÍ: 9/10

Autor: Jiří Hora
Testovaná verze: Playstation 4 Slim

Distributor ČR: Playstation Czech